Co žere Gilberta Grapa

3. listopadu 2016 v 21:33 | dzouhanna
Ani mi tak nejde o ten film, jako jsem se spíš snažila parafrázovat ten název a napasovat ho na to, co se teď děje mému muži. Teda ono se mu to děje už delší dobu, ale jsou chvíle kdy to zkrátka vygraduje a vyjde ven jako pára z papiňáku....
...
Honzo, ještě jednou a už toho mám vážně dost, následuje nečekaný výpad vpřed směrem k synovi a kopanec do zadku. Překvapení a pláč směrem od syna a útěk do koupelny. Do té doby se zdálo být všechno v pořádku, hráli spolu šachy a teď už byla jen otázka času, kdy se syn přesune do koupelny na čištění zubů a spánek.
Co je skryto pod tím, kde je příčina toho všeho?
Už jsme to spolu přeci dřív probírali, jenže já jsem zkrátka napřed, mám ženskou výhodu v onom velkém klubku drátů, v osmiproudé dálnici v hlavě narozdíl od mého muže, který tak jako každý jiný chlap, tam má jeden kabel a pak už jen spoustu zásuvek, každou pečlivě pojmenovanou.
Tak tahle to asi má můj muž:
Přijdu z práce, jsem unavenej, těším se na to, že mám zítra volný den a trochu si odpočinu. Musím nejdřív splnit své povinnosti (holit, koupat, něco k večeři...), ať na to nemusím už myslet a hurá na další úkoly. Nejdřív moje žena - úkol zní přátelsky s ní pohovořit, protože ona moc ráda hovoří a těší se, že bude moct sdílet zážitky z dnešního dne. Jsem sice zvědavej, co zajímavýho zažila, ale upřímně už mám skoro přeplněnej harddisk a ten jeden kabel, co vede do hlavy už je taky nějak ucpanej, tak nevim. No, budu se tvářit, že mě to zajímá a dělat jako že hmhm, ono se to nepozná, že vlastně nevnímám. Ty fakt důležitý věci mě tam nějakým způsobem utkví a ten nepotřebnej balast o pocitech apod. vyprchá už po cestě do zvukovodu jako voňavka. Bohužel ne vždycky to funguje, to je pak u nás třeba tři dny ticho, protože zrovna vyprchalo něco moc důležitýho, ale to už je holt život.
Tak a teď se přesunu na syna, přes týden na něj nemám vůbec čas, když přijdu večer z práce úplně vyždímanej, tak teď se mu přeci musím věnovat, musím se přemoct a vydržet to. V hlavě mi sice bliká pořád slovo "postel" nebo "jen se tak natáhnout a spát", ale já chci přeci být lepší táta, než byl můj. Musím se mu nějak věnovat. To, že jsem momentálně fyzicky na dně mě vůbec nezastaví, v takovém stavu jsem přeci skoro pořád, tak už mi to přijde normální. Správný taťka se svému synovi věnuje i na úkor sebe.
Tak jo. Syn začal chodit na šachový kroužek, tak aby nebyl za úplnýho blbce, tak bychom asi měli procvičit šachy, kam která figurka táhne a tak. Sice už je hodně hodin a když se na to vrhneme teď, bude to minimálně do deseti večer, ale nějak to musím vydržet. Co bych to byl za tátu!
Pocit viny vítězí a zdravý rozum a hlavně zdravé sebe-vědomí ustupují do pozadí a postupně se vytrácejí do tmy.
Inu, tak hrajeme šachy. Je to tak, jak jsem to věděl už od začátku. Náročná hra, kdy je potřeba se soustředit, být maximálně trpělivý, abych mohl do zblbnutí opakovat tahy figurkami. Baterka mého vnitřního zdroje energie už po půl hodině bliká, že ještě chvilku a je kompletně vybito, ale já na to neberu ohled. Musím to přeci vydržet, musím to se synem dohrát, co bych to byl za člověka, kdybych to v půlce ukončil. Ale únava už je tak velká, že se nedá přemáhat, usínám u toho. Probouzí mě popudlivý tón synova hlasu ... táto, tak hraj přece ... jo, jo, jasně. Horko těžko to po hodině dotáhneme do kýženého okamžiku šach mat a moje vize, že se za chvíli zhroutím do postele se blíží.
Vlastně počkat, já jsem si přeci spíš chtěl ještě pustit nějaký film z dvd, abych měl pocit, že žiju a nepřemisťuju se jenom v kolečku z práce-povinnosti doma-spát-do práce. Ale teď hlavně potřebuju, aby už syn zmizel do koupelny, aby mě okamžitě a bez keců poslechl na slovo, protože od toho přeci mám mužskou autoritu! Zvedat se a jít s ním do koupelny a spolupracovat s ním na čištění zubů, abych mu tuhle nepříjemnou povinnost pomohl zvládnout rychleji? Pche, na to má trpělivost jenom moje žena, já to budu dělat postaru, tak jak jsem se to naučil od svého táty. Já přeci nemám čas ani chuť nad ním v koupelně viset a čekat, až se milostivě svlíkne a vyčistí si zuby. Co na tom, že by to bylo rychlejší než ho jenom tak komandovat z pohovky. Ať si moje žena mele jak chce, ona není ta, která chodí na 10 hodin denně do práce.
A právě v té chvíli to ze mě vybublá. Já se tak snažim, tak se obětuju, přemůžu se, aby mi syn jednou nevyčetl, že jsem se o něj nestaral a nebyl s ním, tak jako nebyl můj se mnou, a výsledek? Je 22,15 a syn vůbec nereaguje na moje povely, přestože jsem mu to zopakoval alespoň po čtvrté. Moje míra sebeovládání (která je tedy mimochodem nesmírná) rázem povolila. Rozeřval jsem se a dal průchod svému nasrání z toho všeho tím, že jsem ho nakop do zadku. Veškerý efekt z celého večera se rozplynul na nulu.
Panebože, proč je to tak zatraceně těžký být táta? Já přeci chci, abychom si rozuměli, aby mě syn měl rád a mohl se na mě spolehnout, aby věděl, že ho podržím, když bude potřebovat. A hlavně, aby se nebál se na mě obrátit, abych ho nějakým svým jednáním od toho neodradil. Aby si nemusel složitě hledat cestičku ke své důstojnosti a sebehodnotě tak jako já. Uvědomuju si, že má taky nějakej svůj životní úkol, tak jako já, ale nechci mu to zbytečně ztěžovat a nechci na něj přenášet moc programů ze své vlastní rodinné zátěže.
Moje žena se v takových chvílích hodně rozčiluje a snaží se mi vysvětlit, že když budu jednat jen z pocitu viny, nikdy to dobře nedopadne, ať se budu snažit jak chci, ale mám pocit, že žije v nějakém svém světě, kde tyhle poučky platí, ale já jsem někde jinde a nedokážu to aplikovat na svůj život.
Ona žije ve světě, kde není desetihodinová pracovní doba, neustálý stres, jestli uživím rodinu, jestli našetřím ještě stranou dost peněz na případné jakékoliv mimořádné výdaje (protože každou chvíli se může něco stát nebo pokazit). Tíha velké zodpovědnosti za celou naši jednotku je velká. Neumím s ní moc pracovat a podle vzoru svého táty jen zatnu zuby a táhnu, aniž bych si připustil, že potřebuju pomoc. Ano, bojím se toho, podívat se dovnitř sebe, pod pokličku, na všechny ty programy a vzorce chování, které mě ovládají. Navíc já jsem chlap a nemám čas řešit takovýhle pitominy jako ženský. Já si to řeším po svém, zatnu zuby a táhnu, nějak to musím do důchodu vydržet. Ano, jdu ve šlépějích svého otce, ale na nic jinýho nemám energii ani čas. Svojí ženu nechám vykecat, ona si k tomu řekně co "cítí" a bude za nějakou dobu zase klid.
....
Tak to je konec tohoto příběhu.
Já svého muže moc obdivuji, jak je statečný a zodpovědný, ale někdy mám vyloženě chuť mu jednu vrazit, aby se probral a uvědomil si, že tudy cesta k rovnému vztahu táta-syn nevede a že je opravdu potřeba na tom pracovat. Ale ještě asi nepřišel jeho čas se těm mechanismům, které ho ovládají, podívat na zoubek. Zkusím být trpělivá a modlit se, aby to tam tím jedním kabílkem doteklo, dokud ještě nebude pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama