Listopad 2016

Jiná startovní čára

5. listopadu 2016 v 21:34 | dzouhanna
Byla jsem dneska na prvním setkání s lidmi z projektu "Začni správně"a musím říct, že mě to vážně zaujalo.
Jde o to, že dobrovolníci a zájemci z dětských domovů po celé republice se jednou měsíčně sejdou s dospělými, tzv. mentory a těmi, kteří celý projekt zaštiťují a podporují. Jedná se o mladé lidi zhruba od 16 let, kteří už jsou nebo brzo budou mít 18 let a budou "dospělí" a tím pádem musí i opustit dětský domov, ve kterém do těď pobývali.
Tento projekt a lidi v něm jim umožňují, aby se probraly všechny myslitelné oblasti běžného "dospěláckého" života a oni mohli vstoupit do světa dospělých připraveni alespoň částečně na tu džungli, která je čeká a na kterou budou sami po odchodu z dětského domova.
Donutilo mě to k zamyšlení, jak málo si vážíme svých rodičů, my kteří je máme a vyrůstali jsme doma jen s nimi a sourozeni. Nechci tvrdit, že bychom si jich měli vážit nepokrytě a bezhlavě, určitě má každý nějaký ten škraloupek a vadu na kráse J, ale i tak mě to přimělo k uvědomění, že i když to u nás doma vypadalo jak chtělo (většinou jako Itálie - řev a bordel), tak jsem vyrůstala pod rodinnou střechou a když jsem dosáhla plnoletosti, tak mě rodiče podpořili. Mohla jsem jít na další školu a jet na rok do Anglie a když jsem pak půl roku sháněla práci, protože o absolventy bez praxe, byť s vysvědčením a horami jiných papírů, něměl nikdo už tehdy moc zájem, byla jsem vlastně v klidu, protože jsem přišla domů, kde bylo co jíst a pít, byla jsem pod střechou a rodiče mě ještě pořád mohli živit.
Tihle mladí lidé, kteří se rozhodli vstoupit do projektu, na mě udělali velký dojem a fakt je obdivuju, protože předpokládám, že když vyrůstali v dětském domově, rodiče nejsou nebo jsou nepoužitelní, a oni na tu džungli v reálném světě budou sami.
Dnes jsme zrovna probírali, jaké může být jednání na úřadech a jaké vlastně všechny úřady jsou. Ohromilo mě, kolik toho vědí, protože já v jejich věku vůbec netušila, která bije a zvládla bych vyjmenovat asi tak policajty a hasiče, možná obecní úřad, kde mi vydávali občanku. Moc jim nezávadím ten vstup do džungle matrixu, protože mi to dneska přijde víc divoký západ než než před 25 lety, ale to je možná jenom můj náhled "husákovýho dítěte" J. Narozdíl od nás mají mladí výhodu v tom, že přes internet zjistí prakticky všechno myslitelné i nemyslitelné, což jim podle mě zajišťuje velkou dávku svobody.
Vyplňovali jsme zkušebně formulář žádosti o zaměstnání, když půjdou na úřad práce hledat své první zaměstnání a zároveň jsme trénovali, jak se k úředníkům chovat, jaké jsou dobré psychologické finty, aby se člověk neklepal vzteky ještě týden po návštěvě nějakého toho úřadu.
A díky scénkám kdy jeden je žadatel s formulářem, jeden je úředník a na co všechno člověk může dneska narazit, jsem se jaksi dostala do určité regrese, tedy návratu do minulosti, kdy mi bylo taky 18 nebo 20 a musela jsem toto všechno taky absolvovat. Tehdy jsem v duchu dost nadávala svým rodičům, že mi s ničím nepomohli, na jakýkoliv úřad jsem přišla, byla jsem bez znalostí co potřebuju, co kde mám vyplnit a tak dál, přišla jsem si jako úplný osel a vyčítala jsem jim v duchu, že to nechávají na mě.
Dneska už vím, že jsem si své drahé rodiče vybrala právě proto, že byli tak "slabí", aby mě to donutilo hledat svoji vlastní sílu, ale tehdy jsem pociťovala jen velkou dávku křivdy pokaždé, když mě nějaký vysoce motivovaný úředník nebo úřednice sjel na tři doby a když jsem tam měla jít třeba po týdnu znova, klepaly se mi kolena strachy už v přízemí.
Vlastně moje nejsilnější vzpomínka byla na katastrálním úřadu, kam jsem si šla pro výpis z katastru. Byl asi rok 2003 a my jsme si s partnerem koupili byt v novostavbě na hypotéku. Takže hned na katastr a nevím kam ještě a shánět podklady. Mám vyzkoušeno, že největší strach mám tehdy, když mám nedostatek informací o dané problematice. A co se katastru, hypoték a všech těch miliónů papírů okolo týče, nevěděla jsem absolutně která bije. Šla jsem tedy na přepážku, kde jsem se urputně domáhala výpisu z katastru, kde bude zapsaná naše nová nemovitost, ale nějak jsem nevěděla, že nejdřív se jen podává návrh na vklad a musí se schválit, že to co doteď evidovali jako zelenou louku, najednou musí předělat na zastavěný pozemek.
Paní za přepážkou asi vstávala levou nohou, nebo jí ráno vyprodali rohlíky v sámošce nebo jen prostě neměla ráda krásné mladé inteligentní, leč natvrdlé bytosti bez zkušeností, jako jsem byla já, a tak už po druhé nebo třetí otázce na mě řvala "vy jste snad natvrdlá, vždyť vám opakuju už potřetí, haló haló, posloucháte mě vůbec?" Je fakt, že jakmile na mě začala bejt hnusná, poslouchat jsem jí přestala a můj mozek se začal spíš soustředit na to, jakou strategii obrany zvolím, zda uteču nebo zaútočím.
Jsem narozená v raku, takže mojí přirozeností je spíš útěk do ulity, takže jsem to použila i tentokrát. Ale když jsem se po nějakých 15 minutách přestala klepat, tak jsem si uvědomila, že nevim, co budu dělat, až tam půjdu příště znova. A skutečně ta nutnost vyvstala, protože nějaký papír chyběl nebo už se pak změnil typ pozemku, nevím. Jen si pamatuju svoje sevřený půlky už na schodech před úřadem a pak pečlivé hlídání podle pořadových lístků, jaká osoba úřední na mě vyjde a byla jsem rozhodnutá, že kdyby to vyšlo na tuhletu, lísteček zahodím a raději počkám další půlhodiny.
Pokaždé, když musím na katastr znova, tak se mi všechny staré emoce studu, ponížení i totálního nepochopení vybaví, i když dneska po 15 letech umím zacházet s úředníky mnohem líp a vím, že když úplně normálně, aniž bych se ponižovala, požádám o pomoc, že si s něčím nevím rady, tak mi pomůžou a vše proběhne ok.
Na jednu stranu mě mrzí, že už tehdy jsem se ty psychologické finty nemohla dovědět, ušetřilo by mi to hodně nervů, asi tak pět tun, ale na druhou stranu si uvědomuju, že bez těch těžkostí, kterými jsem si v éře dospívání a dospělosti prošla, bych nebyla tak zocelená a neměla takovou touhu přijít na to, proč se ke mě druzí tak chovají.
Dalším mým takovým velkým "učitelem" byl můj učitel v autoškole. To mi bylo asi 25 i pojala jsem nápad, že už bych si měla jako jediná v rodině udělat řidičák. Váhala jsem, jestli něco takového zvládnu, když jsem doma měla samé neřidiče a tím pádem nikoho, kdo by mi podal pomocnou ruku nebo nějakou pěknou nevyžádanou radu, ale říkala jsem si, že přeci papíry už má každej, teda kromě mě J.
Na začátku probíhalo všechno dobře, prvních 10 hodin bylo naprosto v pohodě a po hodině jsem měla někdy až euforický pocit, že já řídím auto!
Ale chyba lávky. Můj báječný trpělivý učitel odešel a dostali jsme jiného.
Při první hodině ještě vykazoval známky normálního člověka, ale hodinu od hodiny se to zhoršovalo. Zcela běžně mi začal říkat, vy jste úplnej debil, tudy přeci nemůžete jet na 2, ale na 3. Když jsem se na něco ptala, tak mi odpovídal "no tak si to zkuste, ale to stejně nezvládnete a budu za vás muset brzdit já" a podobně ... chodila jsem domů s brekem a mindrákem jako Brno, že já jsem ten jedinej člověk na světě, kterej se nenaučí řídit, že to nechápu a v životě to nepochopím.
Nevěděla jsem, jak z toho pekla ven, protože papíry jsem chtěla, ale nebyla jsem v té době vůbec sebevědomá a neměla se ráda, takže nějaké nápady typu bránit se slovně, nebo to říct řediteli nebo změnit autoškolu, vůbec nepadly v úvahu. Zachránilo mě jediné. Pan autoškola onemocněl zánětem močového měchýře a přes měsíc musel být doma. I dostali jsme místo něj šéfa autoškoly, který se choval opět úplně normálně a nevylíval si na mě svoje frustrace a ty papíry jsem pod jeho vedením udělala.
Dneska už to vidím z toho úhlu pohledu, že mi tito lidé chodili do života, abych se naučila postavit sama za sebe, bojovat za sebe a říct svůj názor. Byli to dobří "učitelé" a vlastně jsem jim vděčná, že jsem je potkala, protože chodit po světě a jen si hýčkat ty svoje mindráčky a křivdičky na toho a onoho fakt nepomáhá, věřte mi.

Co žere Gilberta Grapa

3. listopadu 2016 v 21:33 | dzouhanna
Ani mi tak nejde o ten film, jako jsem se spíš snažila parafrázovat ten název a napasovat ho na to, co se teď děje mému muži. Teda ono se mu to děje už delší dobu, ale jsou chvíle kdy to zkrátka vygraduje a vyjde ven jako pára z papiňáku....
...
Honzo, ještě jednou a už toho mám vážně dost, následuje nečekaný výpad vpřed směrem k synovi a kopanec do zadku. Překvapení a pláč směrem od syna a útěk do koupelny. Do té doby se zdálo být všechno v pořádku, hráli spolu šachy a teď už byla jen otázka času, kdy se syn přesune do koupelny na čištění zubů a spánek.
Co je skryto pod tím, kde je příčina toho všeho?
Už jsme to spolu přeci dřív probírali, jenže já jsem zkrátka napřed, mám ženskou výhodu v onom velkém klubku drátů, v osmiproudé dálnici v hlavě narozdíl od mého muže, který tak jako každý jiný chlap, tam má jeden kabel a pak už jen spoustu zásuvek, každou pečlivě pojmenovanou.
Tak tahle to asi má můj muž:
Přijdu z práce, jsem unavenej, těším se na to, že mám zítra volný den a trochu si odpočinu. Musím nejdřív splnit své povinnosti (holit, koupat, něco k večeři...), ať na to nemusím už myslet a hurá na další úkoly. Nejdřív moje žena - úkol zní přátelsky s ní pohovořit, protože ona moc ráda hovoří a těší se, že bude moct sdílet zážitky z dnešního dne. Jsem sice zvědavej, co zajímavýho zažila, ale upřímně už mám skoro přeplněnej harddisk a ten jeden kabel, co vede do hlavy už je taky nějak ucpanej, tak nevim. No, budu se tvářit, že mě to zajímá a dělat jako že hmhm, ono se to nepozná, že vlastně nevnímám. Ty fakt důležitý věci mě tam nějakým způsobem utkví a ten nepotřebnej balast o pocitech apod. vyprchá už po cestě do zvukovodu jako voňavka. Bohužel ne vždycky to funguje, to je pak u nás třeba tři dny ticho, protože zrovna vyprchalo něco moc důležitýho, ale to už je holt život.
Tak a teď se přesunu na syna, přes týden na něj nemám vůbec čas, když přijdu večer z práce úplně vyždímanej, tak teď se mu přeci musím věnovat, musím se přemoct a vydržet to. V hlavě mi sice bliká pořád slovo "postel" nebo "jen se tak natáhnout a spát", ale já chci přeci být lepší táta, než byl můj. Musím se mu nějak věnovat. To, že jsem momentálně fyzicky na dně mě vůbec nezastaví, v takovém stavu jsem přeci skoro pořád, tak už mi to přijde normální. Správný taťka se svému synovi věnuje i na úkor sebe.
Tak jo. Syn začal chodit na šachový kroužek, tak aby nebyl za úplnýho blbce, tak bychom asi měli procvičit šachy, kam která figurka táhne a tak. Sice už je hodně hodin a když se na to vrhneme teď, bude to minimálně do deseti večer, ale nějak to musím vydržet. Co bych to byl za tátu!
Pocit viny vítězí a zdravý rozum a hlavně zdravé sebe-vědomí ustupují do pozadí a postupně se vytrácejí do tmy.
Inu, tak hrajeme šachy. Je to tak, jak jsem to věděl už od začátku. Náročná hra, kdy je potřeba se soustředit, být maximálně trpělivý, abych mohl do zblbnutí opakovat tahy figurkami. Baterka mého vnitřního zdroje energie už po půl hodině bliká, že ještě chvilku a je kompletně vybito, ale já na to neberu ohled. Musím to přeci vydržet, musím to se synem dohrát, co bych to byl za člověka, kdybych to v půlce ukončil. Ale únava už je tak velká, že se nedá přemáhat, usínám u toho. Probouzí mě popudlivý tón synova hlasu ... táto, tak hraj přece ... jo, jo, jasně. Horko těžko to po hodině dotáhneme do kýženého okamžiku šach mat a moje vize, že se za chvíli zhroutím do postele se blíží.
Vlastně počkat, já jsem si přeci spíš chtěl ještě pustit nějaký film z dvd, abych měl pocit, že žiju a nepřemisťuju se jenom v kolečku z práce-povinnosti doma-spát-do práce. Ale teď hlavně potřebuju, aby už syn zmizel do koupelny, aby mě okamžitě a bez keců poslechl na slovo, protože od toho přeci mám mužskou autoritu! Zvedat se a jít s ním do koupelny a spolupracovat s ním na čištění zubů, abych mu tuhle nepříjemnou povinnost pomohl zvládnout rychleji? Pche, na to má trpělivost jenom moje žena, já to budu dělat postaru, tak jak jsem se to naučil od svého táty. Já přeci nemám čas ani chuť nad ním v koupelně viset a čekat, až se milostivě svlíkne a vyčistí si zuby. Co na tom, že by to bylo rychlejší než ho jenom tak komandovat z pohovky. Ať si moje žena mele jak chce, ona není ta, která chodí na 10 hodin denně do práce.
A právě v té chvíli to ze mě vybublá. Já se tak snažim, tak se obětuju, přemůžu se, aby mi syn jednou nevyčetl, že jsem se o něj nestaral a nebyl s ním, tak jako nebyl můj se mnou, a výsledek? Je 22,15 a syn vůbec nereaguje na moje povely, přestože jsem mu to zopakoval alespoň po čtvrté. Moje míra sebeovládání (která je tedy mimochodem nesmírná) rázem povolila. Rozeřval jsem se a dal průchod svému nasrání z toho všeho tím, že jsem ho nakop do zadku. Veškerý efekt z celého večera se rozplynul na nulu.
Panebože, proč je to tak zatraceně těžký být táta? Já přeci chci, abychom si rozuměli, aby mě syn měl rád a mohl se na mě spolehnout, aby věděl, že ho podržím, když bude potřebovat. A hlavně, aby se nebál se na mě obrátit, abych ho nějakým svým jednáním od toho neodradil. Aby si nemusel složitě hledat cestičku ke své důstojnosti a sebehodnotě tak jako já. Uvědomuju si, že má taky nějakej svůj životní úkol, tak jako já, ale nechci mu to zbytečně ztěžovat a nechci na něj přenášet moc programů ze své vlastní rodinné zátěže.
Moje žena se v takových chvílích hodně rozčiluje a snaží se mi vysvětlit, že když budu jednat jen z pocitu viny, nikdy to dobře nedopadne, ať se budu snažit jak chci, ale mám pocit, že žije v nějakém svém světě, kde tyhle poučky platí, ale já jsem někde jinde a nedokážu to aplikovat na svůj život.
Ona žije ve světě, kde není desetihodinová pracovní doba, neustálý stres, jestli uživím rodinu, jestli našetřím ještě stranou dost peněz na případné jakékoliv mimořádné výdaje (protože každou chvíli se může něco stát nebo pokazit). Tíha velké zodpovědnosti za celou naši jednotku je velká. Neumím s ní moc pracovat a podle vzoru svého táty jen zatnu zuby a táhnu, aniž bych si připustil, že potřebuju pomoc. Ano, bojím se toho, podívat se dovnitř sebe, pod pokličku, na všechny ty programy a vzorce chování, které mě ovládají. Navíc já jsem chlap a nemám čas řešit takovýhle pitominy jako ženský. Já si to řeším po svém, zatnu zuby a táhnu, nějak to musím do důchodu vydržet. Ano, jdu ve šlépějích svého otce, ale na nic jinýho nemám energii ani čas. Svojí ženu nechám vykecat, ona si k tomu řekně co "cítí" a bude za nějakou dobu zase klid.
....
Tak to je konec tohoto příběhu.
Já svého muže moc obdivuji, jak je statečný a zodpovědný, ale někdy mám vyloženě chuť mu jednu vrazit, aby se probral a uvědomil si, že tudy cesta k rovnému vztahu táta-syn nevede a že je opravdu potřeba na tom pracovat. Ale ještě asi nepřišel jeho čas se těm mechanismům, které ho ovládají, podívat na zoubek. Zkusím být trpělivá a modlit se, aby to tam tím jedním kabílkem doteklo, dokud ještě nebude pozdě.