Z deníku hledače světla - 9.kapitola

14. října 2016 v 11:02
LEDEN

1. ledna
Ráno jde vše podle plánu. Jdeme k tetě vyzvednout oba čtyřnohé kamarády a hurá na vlak. Je pořád dost zima, ale to už tak v tomhle ročním období bývá. I když je pod mrakem, venku je moc pěkně, máme radost z pohybu i z čerstvého vzduchu a nejvíc nadšení jsou psíci. Úplně cítím, jak se tou procházkou v lese nabíjím energií.
Zpátky k tetě dorážíme brzy, kolem třetí hodiny odpolední. Jdeme od šesti na ohňostroj na Letné, tak abychom si předtím stihli společensky pokonverzovat.
Na první pohled mi přijde, že jsou obě ženské v dobré náladě. Každopádně se nepozabíjely a to je hlavní, protože někdy ta sesterská láska má podivné podoby.
Michal si sedá na pohovku k tetě a začnou si povídat, kde jsme byli a co jsme tam viděli. Já jsem mámou vyzvána, abych si šla do kuchyně vybrat pití. Nic netuše jdu do kuchyně s úsměvem na rtu a hned to schytávám. Tím jejím úžasně vyčítavým tónem mi jen tak lehce sdělí "ta vaše poslední návštěva u mě doma, to bylo tak strašně trapný a tak strašně se mi potom chtělo brečet!"
Já tam stojím jako opařená, koukám se na ty její vztekem zúžený oči a nevím co mám dělat, co na to říct. Jediné, co mě v té chvíli napadá, je prchnout zpět do bezpečí pokoje. Je tam teta s Michalem, povídají si jako normální lidé a neútočí na sebe. I když poznávám, že je máma zase trochu pod vlivem a neměla bych tu její větu brát zas tak vážně, cítím, že mě to ťalo do živého.
Čím víc si všímám věcí, které pro ni dělám, tím víc si všímám i toho, že je to pokaždé špatně. Neexistuje situace, ve které bych slyšela alespoň trochu ocenění. Aniž by to tušila, stala se tato věta iniciátorem hororu, kterým návštěva skončila.
Kvůli tetě se snažím dát do pořádku, abych tu svoji nyní už pěkně zkaženou náladu nepřenášela i na ni. Máma sedí naproti mně na sedačce a zírá na mě jako sup na svoji kořist. Pozoruje jak reaguji, co říkám a jak to říkám. Občas do toho prohodí láskyplně "a je ti úplně jedno, že jste nám zatím nepopřáli do nového roku". Na to nemohu zareagovat jinak než odseknutím že mi to přišlo trapné v duchu její vyčítavé věty. Pomyslím si, že jí tu její hnusnou větu nedaruju, vrátím ji i s úroky, to ještě uvidí!
A zase si chvíli normálně povídáme. Po nějaké době mě Michal upozorňuje, že už bychom pomalu měli jít. Máma se hned ptá, kam chceme zase odcházet, když jsme před chvílí přišli. Michal jí s klidem sděluje onu informaci, která by podle mého měla být spíš utajena kvůli možným nevhodným komentářům a přesně tak to taky dopadá. Když to máma uslyší, hned mi vmete do tváře "hmm, takže vy jdete na ohňostroj. A že byste se zeptali, jestli nechci jít s vámi, to vás ani nenapadne, že jo?" Dnes je vážně v ráži. Pokračuje dál ve své litanii "ani když jste šli bruslit, jste se mě nezeptali, já už vám nestojím ani za to, abyste mě někam pozvali, nebo se jenom zeptali ……".
Vře to ve mně jako v papiňáku, ale nahlas ji jen žádám aby se do pěti minut sbalila pokud chce jít s námi. Jenže to samozřejmě nejde! Má rozpitou sklenku vína mixovanou s panákem ginu (kolikátý už?), kam by dala psa, stejně jsme ji nepozvali, takže ona se nebude vnucovat. No jak myslíš mami.
Zvedáme se z křesel, přejeme tetě všechno nejlepší do Nového roku a jdeme do předsíně. Mezitím se tam přesunula i máma, aby se s námi rozloučila. Opírá se o dveře do kuchyně a zjevně přemýšlí, čím by mi tak mohla na odchodnou co nejvíc ublížit. Chvilku jí to trvá, ale pak se jí podaří vymyslet něco opravdu velmi pěkného. "Ty vánoční dárky si klidně všechny odvezte zpátky, já je nepotřebuju. Když vám ani nestojím za to, abyste se za mnou během Vánoc zastavili, tak vaše dárky nepotřebuju!"
Ano, tak to byl, vážení přátelé, zásah do černého, nebo jak se myslím říká ve fotbalu - tah na bránu!!!
Moje sebekontrola mizí. Před očima se mi dělají rudé fleky od vzteku. Chytám mámu za ramena, ještě víc jí tlačím na kuchyňské dveře a jako smyslů zbavená na ní začnu ječet a nemám daleko k hrubému fyzickému násilí. Chtěla bych, aby to ječení mělo nějakou formu, nějaký smysl, když už jsem se po třiceti letech dostala do bodu, kdy jsem schopná jí říct, co si doopravdy myslím. Jakou křivdu vůči ní cítím a jak mě zraňuje a zabíjí svými výčitkami.
Ale jak říkal správně Petr, jsem v silné emoci, moje IQ se snížilo minimálně o třicet procent a proto blekotám páté přes deváté, nemá to ani hlavu ani patu.
Po deseti minutách řvaní o očekávání, snažení se, marnosti a ubližování za sebou bouchnu dveřmi a odcházím. V závěsu za mnou jde v tichosti Michal, stále v mírném šoku z toho co viděl a slyšel.
Vyjdu před barák, zahnu za roh a jdu na tramvajovou zastávku. Teprve tam si trochu vydechnu. Dívám se na své ruce jak se mi neovladatelně klepou, ale paradoxně uvnitř cítím velkou úlevu. Jako by mi někdo svalil obrovský balvan ze srdce nebo ze žaludku. Nerozumím tomu, vždyť jsem provedla takovou hroznou věc a přitom jsem vyloženě v euforii?!
Stojíme u Rudolfina a kocháme se nádherným ohňostrojem. Doposud nepadla jediná zmínka o tom, co se na Vinohradech odehrálo. Ale po skončení ohňostroje to Michal nevydrží a jen tak jakoby mimochodem prohodí "na to, kolik máš za sebou seminářů kde pitváš sama sebe a učíš se chovat v různých situacích, tak tohle mi přišlo, že jsi moc nezvádla." Já se na něj otočím, usměju se a říkám "ale právě naopak, tohle byla skvělá scéna, která na všechno vrhá jasné světlo. Tady bylo jasně vidět, jak je problém závažný, i když jsem si doteď lhala, že vlastně o nic nejde, rozumíš?". Z jeho pohledu neumím vyčíst, jestli tomu vážně rozumí, ale vím, že mi věří, že to dokážu vyřešit.
7. ledna
V práci jsme dostali od klienta nádherný nástěnný kalendář s fotkami českých hor. My už jeden doma máme, ale je mi líto ho vyhodit.
Píšu dotaz mámě, jestli by o kalendář měla zájem. Odpovědi se bojím. Nevím, kolik si toho z naší hádky pamatuje. Většinou když je opilá, druhý den si ona nepamatuje nic, zato ti ostatní se z jejích výčitek léčí ještě týden.
Odpoveď je jasná a stručná "nemám žádný, vezmu si ten tvůj, díky, ahoj."
Otázka je, jak jí ho dopravit domů? Já po tom všem do jámy lvové dobrovolně nepůjdu. Zkouším zaúkolovat Michala, ale jako na potvoru (nebo možná schválně) nikdy nemá cestu kolem.
Po pár dnech, kdy na kalendář začíná v chodbě padat prach, se odhodlám k činu. Na férovku si přiznávám, že nemám dostatek síly, chuti ani odvahy zastavit se u ní a dělat jako že se nic nestalo. Přemýšlím, jestli je nějaký den, kdy s určitostí nebude odpoledne doma, ale vždy to záleží spíš na její náladě, napevno se to říci nedá.
Vymýšlím plán B. Co s určitostí vím je, že ráno nevstává před sedmou, takže když k ní dorazím kolem půl sedmé, můžu jí nechat kalendář v předsíni a zase odejít potichu jako myška, aniž bych jí vzbudila.
8. ledna
Vše proběhlo podle plánu. Nevzbudila se ani máma ani pes a já jsem se zbavila kalendáře.
Jenom mě tak po cestě do práce napadá "proboha, takhle to ale přece nemůže jít dál?!".
V práci sahám po internetu, vyhledávám v oblíbených stránkách Modrou alfu a přihlašuji se na další nástavbový seminář, který je už o víkendu. Jmenuje se Sebepoznání. Dost výstižný název. Zřejmě jen pro extrémní sebetrýznitele, už teď se bojím toho, jaké pravdy v sobě zase odhalím.
Ani jsem se ještě nedostala k hledání nějakého regresáka, těch pár lidí, kterých jsem se ptala o nikom neví. Zkouším ještě Gabču a ta mi konečně dává kontakt na paní D., u které byla na jednom sezení.
Dívám se také na stránky společnosti Cordeus, kde provádějí úplně všechno od masáží, cvičení, reiki, aromaterapií až po to, co hledám. Ach ouvej, jenom je to na doplňkovou půjčku nebo plat ředitele banky, anžto jedna hodina sezení s terapeutem stojí osmset korun.
Co se dá dělat, když neseženu nikoho jiného a paní D. se mi nebude líbit, asi tam skončím.

12. ledna
Už jako zkušený absolvent nástavbových seminářů vcházím do budovy základní školy a hlásím se u Petra a postupuji dále do vozu, respektive do třídy. Dnes nejsem sama, přemluvila jsem i kamarádku Zdeňku ze základního semináře. Je poznat, že je po Vánocích a čas si našlo víc lidí oproti prosinci. To nás tu bylo pár, ale teď je místnost zaplněná do poslední židle.
Jediné na co se upřímně těším je objímání a přestávky. Ale vím, že musím přemoci svoji lenost a strach a nějak to celé rozlousknout, nechci pokračovat takhle dál.
Petr se asi bojí, abychom to "nepřepálili" hned na začátku, takže si dáváme jednu lehkou meditaci z minulého semináře. Teď nám rozdává test na pět jazyků lásky, abychom poznali, kterým z těchto jazyků mluvíme a já se zlehka uklidňuji, že tentokrát nebude tolik práce.
Přesně v tom okamžiku začneme s meditací - řekněte si, čeho se bojíte nejvíc, nejhorší věc, kterou jste nikdy nikomu neřekli, největší lež, kterou jste tvrdili sami sobě a druhým. Tak kromě panického strachu ze ztráty partnera tu na mě vykoukl dost zásadní problém - strach ze selhání. Musím se zpovídat z toho, proč se tak bojím, že o partnera přijdu. Nevím, jestli jsem dostatečně schopná popsat, že on je první blízký člověk, který mě bere takovou jaká jsem a ne takovou, jakou by mě chtěl mít a tím pádem ho za to nesmírně miluji a oceňuji. Kdyby se s ním něco stalo, tak si vůbec neumím představit, co bych bez něj dělala. Vidím se, jak se vracím s prosíkem zpět k mámě, protože samotné v bytě se mi žít nechce a to mě možná děsí ještě o něco víc.
Když jsem ze sebe s námahou vysoukala složitý popis svých pocitů a vjemů, přesouváme se na druhé palčivé téma. Já jsem to pojmenovala jako strach z toho, že něco nezvládnu, že budu vystavena nějaké situaci, se kterou si nebudu vědět rady, zpanikařím a udělám to špatně, nebo neudělám nic a uteču. Můj obšírný popis Petr shrnuje do tří slov, která jsou ovšem daleko výstižnější než moje nejasné blekotání - strach ze selhání. Probíráme konkrétní situace kterých se bojím a Petr mi říká, že vždy bude někdo na blízku, aby mi poradil a že vždy se ta situace dá zvládnout. Učí mě techniku motivačních vět. Mám si stoupnout každý den ráno před zrcadlo a opakovat si "mám právo selhat" a to tak dlouho, až se mi to vryje do podvědomí.
Je přestávka a já mám čas si uvědomit, že strach ze selhání řídí celý můj život ať se hnu, kam se hnu a spočívá i v maličkostech, nad kterými by se ostatní ani nepozastavili.
Kruciš, co to kdo do mě nandal za příšery? Proč zrovna já tady musím řešit takový hnus humus?
Když už jsme nakousli motivační věty, tak si je teď zkusíme ve dvojicích. Máme vytvořit páry - možno smíšené i stejné - bude se jednat jen o pozitivní afirmace. Petr nám určí větu, kterou partačka řekne a já jí to zopakuji ve druhé osobě - "máš právo dělat chyby" a přitom se na sebe musíme dívat. Pak si vyměníme role a jedeme zase od začátku dokud nemáme pocit, že už si to dostatečně pamatujeme.
Po obědě následuje klidnější povídání o vině a trestu, souvislosti příčiny a následku dle starého českého přísloví "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá".
A toto je informace pro mě jako dělaná, i když se na to ptal úplně někdo jiný. Přestože už dnes rozumově vím, že nemůžu očekávat povzbuzení nebo pochválení od rodiče, pořád někde uvnitř jsem malé děvčátko, které po pochvale touží. Většinou se takhle snažíme u rodiče u kterého podvědomě tušíme, že nás má míň rád, že to byl ten, který se na nás netěšil, nebo nás nechtěl. Proto mu od narození dokazujeme, že za to stojíme.
Kristovy rány, ale co s tím? Je hezké, že podobně naprogramovaných je nás tady ve skupině víc, ale co s tím? Jak mám tenhle hodně špatně udělaný program vymazat, zrušit, zašlapat, odkopnout, zkrátka cokoliv, co by mi umožnilo žít normálně?
Sbírám odvahu a ptám se Petra, jestli náhodou nemá kontakt na nějakého spolehlivého regresáka z Prahy, protože s tím akutně musím něco udělat. Petr odpovídá, že bohužel nikoho opravdu spolehlivého nezná. Vysvětluji mu, že mám kontakt na někoho konkrétního, ale nevím, jestli je ta osoba to pravé ořechové.
Petr mi radí, abych se zeptala v hladinách Moudrého já a uvidím, co mi na to řekne. Díky Petře alespoň za tohle, já vím, pořád bych chtěla po ostatních, aby za mě všechno vyřešili a já přišla k hotovému … Dnešní seance "alkoholiků" se blíží ku konci, takže rychle obejmout a hajdy domů, zítra je taky den.
Po cestě domů si s kamarádkou vzájemně sdělujeme zážitky. Petr jí doporučil najít si taky nějakého regresáka, aby jí pomohl odstranit problém, který se jí táhne životem jako tenká červená nit. Začíná přemýšlet nad tím, že půjde na Kořeny. Já se na ní dívám asi dost podezřívavě, protože se mě ptá, co se mi stalo, zda s tím mám už nějakou zkušenost. Odpovídám, že jsem jen zaslechla pár vágních informací - někde v místnosti sedí parta lidí, kteří si vzájemně povídají o svých problémech a Petr je hlídá, nic víc.
Uvědomuji si, že jsem si už na základní Alfě zařadila Petrův seminář "týdenní hledání kořenů" do sekce "nemožné nebo nevhodné, pokud nejsem opravdu před zhroucením nebo úplný blázen". Navíc, mám-li to vztáhnout na sebe, tak mě by to stejně nepomohlo. Já se nepotřebuji jen vykecat, já musím v regresi odhalit, kde je problém.
Ne, Kořeny nejsou cesta pro mě. Jestli tam Zdeňka chce jít, je to její volba, ale co bych tam dělala já, to vážně nevím!
13. ledna
Neděle.
Na rozehřátí si dáme meditaci "autobus". Už jsem o tom několikrát slyšela, tak jsem zvědavá o co půjde v mém případě.
Jdeme do hladin, z meditační zahrady jdeme po cestě až narazíme na autobusovou zastávku. Přijíždí autobus, já nastupuji a rozhlížím se uvnitř. Sedí tu moje potlačené vlastnosti. S jednou z nich jdu ven a sedáme si na lavičku. Ptám se jí na jméno a ona mi odpovídá, že se jmenuje Monika Ublížená. Mám se jí zeptat, co mi přináší za poselství a ona odpovídá "máš s tím konečně už něco dělat." Pěkně děkuju, takovou odpověď jsem si mohla vymyslet i sama! Máme se rozloučit a jít zpět k autobusu, kde usedá zpět na své místo. Já však nenastupuji, jdu dopředu k místu pro řidiče a dívám se, kdo řídí autobus. Zjišťuji, že tam sedí máma. Tím meditace končí, já opouštím zastávku a přes meditační zahradu se vracím zpět do přítomnosti.
Nyní bude následovat to, co na té práci "miluji" ze všeho nejvíc. Sdělení výsledků celé skupině a čekání na to, co mi k tomu úderného sdělí Petr. Při mých výsledcích pokyvuje hlavou jako moudrá sova, prý je to celkem jasné, nelze se ničemu divit. Mě to není jasné vůbec, odmítám si to připustit. Ten, kdo je řidičem mého autobusu, mi řídí celý život. A protože to nejsem já, asi je tu něco špatně. Beru hlavu do dlaní a s hrůzou si uvědomuji, že problém s mámou je mnohem závažnější, než jsem si kdy byla ochotna přiznat.
Tuto svou doměnku, která jen tak v hlavě probleskla, si potvrzuji ještě v odpolední meditaci "co jsme si ještě neodpustili". Moje odpověď zní NIC, NIC, NIC. Všechno si to v sobě stále držím, i když navenek se tvářím, že mám všechno zpracované. Podvědomě však vím, že jsem teprve na začátku. A chraňbůh abych to přiznala před sebou, natož před ostatními!
Kde se vzal, tu se vzal, test vztahu k sexu. Nevím, jak se k tomu váže, ale budiž. Po třiceti minutách poctivého vyplňování už vím, proč jsme ho měli dělat. Oblast, kterou v sobě máme hluboce zakořeněnou jako tabu, je dobré prozkoumat mezi prvními, protože hlavně z této oblasti pak plynou v partnerství problémy, které se šíří do ostatních oblastí.
Já už tady nechci být. Po několikáté si dnes musím nastavit nemilosrdné zrcadlo a přiznat si, že velmi zásadní problémy mám i v této oblasti. Já si snad dám inzerát "hledám dobrovolníka, který u mě najde oblast, ve které nemám problém"!
Tento bohulibý den pokračuje meditací dítě - máme si představit sebe sama jako dítě. Mám si dělat co chci, představit si svoji největší touhu a celé si to pořádně užít. Až na to, že po skončení meditace bych chtěla brečet vzteky, protože vím, že takhle to nikdy nebylo a nebude. Petr si všímá mého rozrušení a nutí mě, abych mu svoji vizi popsala.
Popisuji tedy, jak jsem si představovala sebe ve svých osmi letech, jak jsem na chalupě a hraju si na zahradě, za chvíli zase něco štrachám ve sklepě, za chalupou a tak. Nejsem pod dohledem, neposlouchám věčně "kde zase jsi, co to tam zase vyvádíš, to snad nemyslíš vážně, to mi snad děláš naschvál", ale naopak cítím, že můžu svým experimentům povolit uzdičku a nikdo mi nevyhubuje. O to víc mám rodiče ráda, přiskotačím za nimi do chalupy, objímám je a nadšene jim vykládám, co jsem zrovna zkoušela a jak experiment dopadl.
Z celého povídání Petr vyvozuje, že bych měla být spontánní, být sama sebou a nebrat přehnané ohledy na druhé lidi. Protože tohle v sobě nemám vyřešené, tak nejsem schopná komunikovat s lidmi, kteří mi nedávají absolutní podporu. Ojoj, to já vím taky, proto tak visím na partnerovi a proto mám takový problém s tou mámou, ale pořád tu nemám řešení! Nebo jsem snad slepá a ono tady nade mnou někde levituje?
Skoro bych se zapomněla zmínit o uličce lásky. Ta následuje ještě po meditaci dítě a je rovněž výživná. Máme se postavit do dvojstupu proti sobě napříč celou místností. Nevím, co se bude dít, tak se domlouváme se Zdeňkou, že budeme raději stát na kraji, abychom to něco měly rychle za sebou.
Petr nás instruuje následovně: začneme na kraji jeden po druhém, stoupneme si čelem k uličce a půjdeme tím průchodem, který vznikl. Ostatní mají za úkol se toho, kdo uličkou půjde, buď jen dotýkat a hladit ho, nebo říkat nějaká milá slůvka. To jsme to se Zdeňkou fakt vyhrály! Příště se zase poženu dopředu. Zdeňka jde první, čekám až je v polovině uličky a jdu za ní. Postavím se čelem ke všem, láskyplně na mě hledí a čekají, až mě budou moci pohladit a v té chvíli mi bleskne hlavou myšlenka "já si to přece nezasloužím". Ale nesmím se nechat moc dlouho prosit nebo si to rozmyslí.
Procházím uličkou, nechám se otlapkávat, poslouchám krásné věty o mé kráse, inteligenci, porozumění, cítění a tak dále a když se na konci zastavuji o Petra, který mě jako poslední ještě objímá, chce se mi brečet až do skonání světa. Mezi slzami se dívám na ostatní jak si to užívají a hlavou mi běží myšlenky jako splašení koně. Cvičení je to celkem jednoduché, ale zatraceně účinné.
Co z toho pro mě vyplývá? Hlavně to, že si musím přiznat, že nemám žádnou sebehodnotu a když jí nemám já v sobě, tak ji hledám u ostatních. A protože oni nejsou já, nemůžou mě trvale uspokojit. I když mě ocení, je to jenom prchavý závan radosti, který za chvíli skončí. U těch, kde mám potřebu se snažit nejvíc, tam přímou úměrou sklízím nejmenší úspěch. Musím si nutně sebehodnotu dodat, jinak se budu zmítat jako plachta ve větru.
Pozoruji jednu holčinu, které může být kolem dvaceti pěti. Vidím, jak téměř hystericky pláče Petrovi na rameni, protože ji někdo konečně pohladil a řekl pár pěkných slov. De facto nikomu nejde o nic jiného než aby ho měl někdo rád, řekl mu to buď verbálně nebo to projevil nějakým skutkem. Tím, že si lidé nasazují masky předsudků a domněnek, zacyklí se uvnitř sebe sama a toho druhého nechají napospas. A přitom je to tak jednoduché…
Ulička lásky mě zcela odbourala, takže jsem ráda, že se cvičeními končíme. Na závěr si máme udělat plán, co se sebou udělat na základě poznatků z tohoto semináře, což si myslím, že je nad slunce jasnější! Nesmím se nechat přemoci svou leností a pomyslným čekáním na Godota a opřít se do hledání regresního terapeuta.
16. ledna
A jak řekli, tak udělali!
Udělám si pěknou "atmošku" v koupelně, napustím si vanu, přidám pěnu do koupele, rozestavím všude svíčky a zapálím vonnou tyčinku, zkrátka všechno tak, aby se mi co nejlépe rozjímalo. Mám pro své Moudré Já tolik otázek, tak abychom to všechno stihli.
Ponořená do bublin až po bradu, uvádím se do hladiny Alfa, vstupuji do své meditační zahrady a vítám se se svým Moudrým Já. Nejraději bych se mu hned vybrečela na jeho ohnivém ramínku, jaké se mi to děje bezpráví a nespravedlnost, ale vím, že to nic nevyřeší. Musím se spíš soustředit na jasnou formulaci dotazů, abych dostala i jasné odpovědi.
Mezi prvními se ptám, jestli mám jít k paní D. na regrese. Kupodivu zde nemám jenom jednoznačnou odpověd ano nebo ne, ale celé souvětí.
Moudré Já mi odpovídá, že k té paní chodit nemám, protože nehledá zeměpis tam, kde je. Pravda, je to vyjádřeno trošku alegoricky, ale jednoznačně. Pokládám ještě další dotazy a po hodince meditaci ve vaně ukončuji. Když se oblékám, začne se mi honit hlavou otázka. Když nemám jít za paní D., co mám tedy dělat? Jít do drahého Cordeusu?
Protože Michala vždy poctím svými úvahami a zážitky ze seminářů i z toho, co mi dojde po nich, tak se mu svěřuji i s tímto prožitkem. On se na mě klidně dívá a ptá se mě "a proč nejdeš na Kořeny? Vždyť podle toho, co jsem slyšel, by ses tam z toho pěkně vykecala a to je taky to, co potřebuješ".
Stojím proti němu a zírám. Je to takový těžce popsatelný pocit. V té chvíli jak to vyslovil to ve mně zarezonovalo a já uslyšela svůj vnitřní hlas jak mi říká "no hurá, konečně ti to došlo!". Myšlenka mne opravdu zasáhla. Bylo to, jako byste dlouho zkoušeli zasunout klíč do zámku. Dlouho tam nejde a nejde a pak najednou najdete tu správnou polohu, drážky zapadnou tam kam mají, udělá to cvak a dveře se otevřou.
Myslím, že to "cvak" asi nahlas slyšet nebylo, ale uvnitř mé hlavy bylo velmi výrazné.
26. ledna
Myšlenka na Kořeny mi nedává spát. Dívám se na web Modré alfy, co k tomu Petr píše. Je tu: zpracování událostí po časové ose zpátky do bodu, kdy problém nastal, do kořene oné události, která pak řídí celý váš život. Ale to není nic jiného než jinými slovy popsaná regrese. Jak brutálně rychlé a účinné!
Sedím před monitorem a hlavou mi běží, proč jsem si vlastně vsugerovala, že Kořeny nejsou o regresi, když to tu má napsané černé na bílém. A vlastně "vykecat" bych se taky potřebovala, když mi psaní do deníku nepomáhá.
Celotýdenní pobyt stojí 4100 Kč. Začíná se v sobotu a končí v pátek, to znamená pracuji celý týden a stojí to jen čtyři tisíce. Když to porovnám s tím, kolik stojí JEDNA lekce u terapeuta, tak není nad čím přemýšlet. Navíc Petra znám a důvěřuji mu.
Pořád si nejsem jistá, jestli můj problém Kořeny vyřeší, ale od toho má každý napsat stručný popis problému, aby Petr zhodnotil, zda se to dá touto metodou vyřešit.
Michalovi udělalo moje rozhodnutí velkou radost. Vidí, že jsem začala konečně něco dělat a ne se jen vymlouvat na nepřízeň osudu a už mě nutí psát dopis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama