Z deníku hledače světla - 8.kapitola

14. října 2016 v 11:03
PROSINEC

2. prosince
Dnes je první adventní neděle. Na Vánoce se moc těším - paradoxně od té doby, co nežiju s rodiči. Sama si řídím nákupy dárků, sama si rozhoduji o tom, co a kdy se bude péct a uklízet. Navíc nový byt není tak náročný na úklid jako starý, kde ještě vládnou staré matrace a hromady chlupatých koberců, které je potřeba všechny vypráskat, starý nábytek, neustále zakouřené záclony a tak dále. Je to zkrátka nádhera!
A přitom je vlastně smutné, že mám Vánoce raději bez rodičů! Teď po smrti táty mám ještě pocit, že bych se nějak měla mámy zeptat, jestli nechce být o Vánocích s námi, aby nebyla úplně sama, není na to zvyklá. Ale vnitřně to ve mně všechno vře a řve a křičí neee, to si nenechávej zkazit jenom kvůli tomu, že máš pocit zodpovědnosti za to, jak ona oslaví svátky. Vzpomeň si, jak to vypadalo, když byl táta naživu. Byl s Vámi do Štědrého dne, pak se stejně kvůli něčemu naštval a odjel trucovat zpět na chalupu. A nevrátil se zase dřív než v lednu!
A to máš vlastně pravdu. 23. prosince rozvezeme dary a pak se uvidíme až na Štěpána a hotovo. Ať se klidně všichni staví na hlavu, tohle si prosadím, jinak jsem mrtvej Homolka!
6. prosince
Tak včera jsem to zase nezvládla! Pozvala jsem na Mikuláše mámu k nám domů. Už u nás dlouho nebyla a chtěla jsem jí předat nadílku od Mikuláše. V duchu jsem si ještě říkala, že u nás doma to nebude rozhodně tak stísňující jako u ní doma.
Už když přišla, tak jsem si všimla, že byla někde lehce popíjet. Za pětadvacet let společného života to člověk zkrátka pozná. Hned si objednala něco k pití, ale dobrou vodu z vodovodu nepije, takže co tu zbývalo? Nakonec skončila u ginu a to tak důkladně, že ho půlku vypila. Měla jsem takovou snahu, aby se jí u nás líbilo, tak jsem se držela a vedla zábavu jak nejlépe to šlo, ale stejně bylo všechno marné. Poté, co jsem jí odmítla nalít už asi šestého panáka a decentně jsem se zmínila o tom, že poslední autobus jede v 21.20, byl opět oheň na střeše.
Já zkrátka nejsem schopná odhalit mechanismus toho, proč to nikdy nefunguje, i když se tak moc snažím. Přijde v dobré náladě a vše probíhá celkem hladce, ale pak se vždycky něco zvrtne a je z toho zase hrozná scéna. Nadávky a výčitky lítají vzduchem a po skončení návštěvy zůstává jen hořká pachuť v ústech a nevyřčená otázka PROČ?
Nevím co mám řešit dřív. Neuspokojivý průběh pracovního poměru, kde na nás házejí čím dál víc práce a ještě se tváří, že vlastně o nic nejde, nebo ten stále se přiostřující vztah s mámou?
Ach Petře pomož ……… Objednávám se v rychlosti na seminář Cesta k sobě, který proběhne v půlce prosince a je mi vlastně úplně jedno o čem to bude, hlavně aby mi to dodalo trošku energie, kterou nezbytně potřebuji.
12. prosince
Je třeba zabít Sekala!
Tedy abych spíš parafrázovala název tohoto úžasného filmu, není třeba zabít Sekala, ale je třeba vyřešit vzniklou situaci s mámou!
Včerejší scéna u ní doma byla zase hodně výživná a dlouho se z toho budu dávat dohromady. Včera měla totiž máma narozeniny.
Jako hodná a vychovaná dceruška, která myslí na narozeniny a jmeniny a ostatní významné události všech členů rodiny, jsem naklusala k ní domů s Michalem, dárkem a pugétem růží, i když se mi moc nechtělo. Poslední dobou jsem si totiž uvědomila svoje fyzické pocity a pochody v těle, když jdu k ní do bytu a s radostným očekáváním a nadšením to rozhodně nemá nic společného. Strachy se mi chce na toaletu ještě před odchodem od nás z bytu. Nikdy nevím, co mě tam čeká a děsím se dopředu.
Ještě jsem se úplně nevzpamatovala z té její mikulášské jízdy, ale popřát k narozeninám jí musím i kdyby čert na koze jezdil.
Alespoň vymýšlím rychlou variantu. Jedenáctého je úterý, já mám od 18.30 jazykový kurs (na který chci jít daleko raději) a tak se s Michalem domlouváme, že tam budeme maximálně půl hodinky, nebo tak dlouho, abych stihla včas na kurs odejít.
Přijdeme tam a já se snažím vypadat nadšeně, že jí zase vidím a že jí můžu popřát.
Ona na nás hned u dvěří hodí znechucený pohled, který v překladu podle mě vyjadřuje "ach jo, to určitě přišli jenom na chvíli a pak zase vypadnou a já tu zase budu sama, to by snad bylo lepší, aby nechodili vůbec". V duchu si pomyslím, mňo, tak úvod bychom měli, ostatně co jsem jiného mohla čekat? Že mi padne kolem krku a bude děkovat, že jsme si na ní vůbec vzpomněli? Neee, to by musel být zázrak.
Jdeme do kuchyně, předávám jí kytici, Michal dárek a používám takové ty obvyklé fráze, které se na narozeniny říkají. Rovnou jí upozorňuji, že to dooslavíme jindy, neb mám ještě kurs italštiny, tak abych ho stihla.
Možná, že kdybych to řekla nějak jinak, neměla by ta věta takový účinek. Ale v tomto podání se máma okamžitě přesunula do své oblíbené role chudinky ukřivděné a prohlásila lítostivým hlasem "a já myslela, že půjdeme někam do společnosti. Vždyť vy mě ani nikam nevezmete, já sedím pořád jen doma". Mám sto chutí odvětit, že telepatem jsem se nenarodila, ani ze mě nebyl vychován, i když se o to celá léta snažila. Jestli zůstalo v jejím případu jen u sféry myšlení, nemůže se divit, že nemáme žádnou akci venku připravenou! Přijde mi to ale dost drsné. Navenek jen pokrčím rameny a zažbrblám něco jako "snad příště, nebo někdy dodatečně" a v duchu si říkám "a je to zase v háji.
Zase je to špatně, to bude zase výčitek při nějaké další příležitosti, na kterou se už teď vůbec netěším."
Nicméně její poznámka má svůj účinek. Přestože uplynula doba naší návštěvy a měli bychom se zvednout a odejít, sedíme dál. V duchu si říkám, že když ještě nějakou chvíli posedíme a popovídáme si, třeba nebude na mě tak naštvaná a těch výčitek nebude tolik.
Nakonec odcházíme po dvou hodinách rozhovoru o naprosto běžných tématech, které podle mého soudu mají přidanou hodnotu nula a s pocitem naprostého vysátí, že už nemám ani sílu jít na druhou hodinu kursu, přestože bych ho stihla.
Ještě do víkendu mi v hlavě bude znít její závěrečná věta "smutnější oslavu narozenin jsem ještě neměla".
15. prosince
Tak dnes to vypukne. Jdu na Petrův nástavbový seminář. Odehrává se jinde než ten základní, kousek od stanice metra Stodůlky, ale pro mě je to pořád hodina cesty.
Když dorazím na místo určení, v hale školy už čeká Petr a kontroluje si mě podle jmenného seznamu. Posílá mě dál chodbou a tak se dostávám až do místnosti, kde jsou kolem dokola srovnané židle jedna vedle druhé podél stěny. Je jich asi třicet a některé z nich už jsou obsazené lidmi různého věku. V duchu jsem se těšila, že tu třeba bude někdo ze základního semináře, ale bohužel nestalo se tak, samí cizí lidé.
Jaké je mé zděšení chvíli po úvodu, když nám Petr oznamuje, že bychom se měli přivítat (rovná se) se všemi se obejmout.
Uáááá, uvnitř se mě zmocňuje panika, protože přesně tohle jsem s velkou radostí na základní Alfě vypustila. Ale tady? Je tady jen patnáct lidí a dost dobře se tu nedá schovat. Leda bych se uměla bleskově přetransformovat do nějakého předmětu v místnosti. Krátce hodnotím situaci a docházím k závěru, že se nedá nic dělat a musím se jít také obejmout. Umím si představit reakci ostatních na moje oznámení "promiňte, ale já se vás asi štítím". Tak do toho!
A vida, ono to není tak špatné jak jsem si myslela. Začínám se se všemi objímat čím dál pevněji, působí to na mě překvapivě dobře, uklidňuje mě to. Hm, to jsou věci!
A teď už opravdu začínáme. Prý to bude probíhat obvyklým způsobem, Petr bude vykládat, sem tam si uděláme nějakou meditaci a cvičení a mezitím bude prostor na otázky, svačinu, oběd a tak.
Začínáme tématem, které znám - moc přítomného okamžiku. Petr rozebírá informace z knížky Eckharta Tolleho, mluví o tom, jak je špatně, že lidé pořád jakoby žijí v budoucnosti, ale neumí si užít přítomný okamžik. Klasický projev je "až dostavíme barák, už se nebudeme hádat, už se budeme mít dobře", "až dodělám tento projekt, budeme mít na sebe víc času" a mnohé další nám všem tak dobře známé.
Zkoušíme i různé druhy meditace na zastavení neustálého toku myšlenek. Dalo by se říci, že myšlenky jsou naším největším nepřítelem, protože nás nenechají ani chvilku v klidu, mršky jedny. Maně se mi přitom vybaví jedno oblíbené úsloví mojí tety.
Když jsem jako malá nad něčím přemýšlela a přitom koukala "doblba", tak se mě vždy ptala na co myslím. Já jsem pokaždé odvětila, že na nic, protože se mi nechtělo ventilovat své myšlenky a ona pokaždé pronesla "myslet na nic umí jedině jogíni". Byla to dobrá hra! Teď mě při meditaci pobavila a hned mě mrška myšlenka vlezla do klidové pauzy!
Lehce jsme naťukli problém s emocemi. Do hloubky se emoce řeší až na semináři, o který jsem přišla - o emočním tělu, o maladoptivních schématech chování a o tom, jak to člověk může změnit, ale musí sám na sobě obrovsky pracovat. Pokud nechce sám se sebou nic dělat, druzí s tím nic nezmůžou a musí se zkrátka smířit s tím, že je takový jaký je. Moje máma je naprosto konkrétní příklad. Ptám se Petra, co s tím mám dělat, ale podle něj si s tím sama nepomůžu. Prý je problém ukrytý někde hlouběji. Doporučuje mi navštívit nějakého regresního terapeuta nebo kineziologii, aby se rozkryly události z minulosti. Ach jo, částečně jsem čekala, že se sám nabídne a pomůže mi se toho zbavit, ale on to asi nedělá.
Právě probíhá zprvu nevinné cvičení. Na papírku máme asi třicet věcí, ze kterých máme označit deset nejvýznamějších a to podle stupně priorit. Jsou tam vztahy s rodiči a ostatními příslušníky rodiny, majetek, peníze, práce apod. Značím si samé vztahové věci. Díky tomu, že mě to doma chybělo, chtěla bych to ve svém životě napravit. Ajaj, nevýhoda pouhých patnácti lidí ve skupině se projevuje i v tom, že se dostane na každého. Musíme svůj problém přednést a vysvětlit před nemilosrdným sudím. I když uhýbám jak to jde, Petr vždy udeří hřebíčkem na hlavičku a hlavně tam, kde to nejvíc bolí. Začnu rozebírat hodnoty, které jsem si vybrala a v tu ránu brečím jako želva. Jsem nucená podívat se tváří v tvář svým emočním traumatům, nemluvě o tom, že to prezentuji před ostatními. Petr vidí, že odhalil klíčový problém (vlastně kdy ne?) a nemilosrdně mě vyslýchá dál a dál. Ježišmarjá, já už nechci, mě to strašně bolí...
Podobných cvičení si za ten víkend užíváme ještě pár a výsledky jsou stále stejné. Každému se chce brečet nad sebou nebo nad situací, do které se dostal, aniž by věděl jak. Co je ještě horší - nevíme jak z ní ven. Je to jako s automatickou pračkou, člověk se pořád dokolečka mydlí v bubnu, dělá pořád ty samé chyby, na staré chyby nabaluje nové a ne a ne dosáhnout ven na tlačítko on/off, kterým by ten nesmyslný cyklus zastavil.
Den se chýlí ku konci a Petr říká "na rozloučenou si ještě zazpíváme". Okamžitě mě napadá, že to je něco na model toho objímání. Vím, že neumím zpívat. Dovolím si to jedině ve skupině více osob, které mě překřičí, takže nejsem slyšet, ale tady mezi pár lidmi, kteří uslyší jak falešně zpívám? Uff, to tedy nevím. Bojím se vyslovit své obavy a pochybnosti a tak si stoupám s ostatními do kroužku. Bereme se za ruce a Petr udává tón. Je to jen kratičká mantra, jedna sloka, která se lehce pamatuje. A je to tady - mám najednou úplně stejný pocit jako při ranním objímání - začíná se mi to líbit. Hrajeme si se sílou našich hlasů, buď zpíváme potichu, nahlas nebo normálně, ale je to úžasný zážitek, cítím z toho obrovskou energii a moc mě to baví.
Po tomto krásném závěru se loučíme. Já jsem sice všechny lidičky viděla dnes poprvé, ale jsou mi najednou všichni tak blízcí. Tím, jak jsme na sebe řekli svoje trápení, které mnohdy ani naši nejbližší neznají, tak jsme k sobě rychle přilnuli.

16. prosince
Ráno jsem dychtivá dozvědět se něco nového zajímavého, ale hlavně - těším se na ranní objímání J.
Začínáme meditací jak se zbavovat svých naučených rolí, nebo je přijímat s láskou tak, jak přijdou. Hlavně se naučit na těch rolích nelpět, neboť všeobecně není dobré na ničem moc lpět. V okamžiku, kdy na něčem obrazně řečeno "visím", tak mi vesmír přichystá nějakou situaci, kdy si budu muset uvědomit, že lze žít i bez toho. Naopak když jsem ochotná se něčeho vzdát, tak za to něco jiného dostanu. Když budu viset pořád na místě a slepě se držet, nikam dál se neposunu.
Teď se mi rozsvítilo v hlavě. Dokonale to pasuje na mou práci. Já na ní lpím a nechci se jí vzdát hlavně kvůli solidním penězům a bojím se, že mě jinde nebudou chtít. To je ale přece úplně směšné, za ta léta praxe umím móóóře věcí a teď po Alfě si to i začínám uvědomovat. Svět se nezboří ani tehdy, když půjdu do jiné sféry, kde peníze nerostou na každém stromu. Stejně jsem se přistihla, že čím víc mám, tím víc utrácím, tak alespoň mě to donutí neutrácet za blbiny.
Pak tu máme pěkné cvičení o svých vlastnostech. Máme sepsat svoje pozitivní a negativní vlastnosti a na druhou stranu papíru ty, které bychom chtěli mít. Do té současné píšu zodpovědná, pečlivá, kamarádská, ale i odsuzující, nesebevědomá, ovlivnitelná, líná apod. Do druhé půlky ideálních vlastností jsem napsala vyrovnaná, veselá, spolehlivá, milující, sebevědomá a další. Těch ideálních by bylo!
A nyní rozluštění celého cvičení - to, co jsme uvedli na levé straně svých vlastností - takoví jsme pro svět. To, co jsme uvedli na straně ideálních vlastností, takoví opravdu jsme. Chichi, tak jsem se už dlouho nenasmála. Takže já jsem vyrovnaná a sebevědomá jo? A že jsem zatím nějak nepřišla na to, kde mám ty vlastnosti schované. Proč tedy chodím na takovéhle sebezpytující semináře, když jsem vlastně sebevědomá? Orákulum mlčí, prý to tak je a basta. Kdybychom totiž takové vlastnosti v sobě neměli, tak by se nám tak nelíbily a napsali bychom něco jiného. Ach jo, nastane v tomhle životě někdy moment, kdy si to uvědomím a přiznám?
Přátelé, pojďme se posunout raději na nějaké jiné téma, což?!
Tak co třeba rozpracovat tyto otázky:
- vyhovuje mi tato situace
- co chci změnit
- čeho se bojím, kdybych udělala změnu
- co mi v tom brání, abych tu změnu udělala
- uvědomit si, jak současný stav bráním.
Nee, tohle už nechci, vždyť si musím přiznat sama sobě, že mi brání jen strach a lenost něco změnit, to je hrůza.
Tak si alespoň trošku pohrajme s tématem "pět věcí, jak si sám sobě udělat radost" - dobré cvičení na uvědomění si, čím si způsobit radost. Hodí se i pro naše drahé polovičky, které mohou občas tápat ve tmě, jak to s tou naší radostí vlastně je.
Konečně je konec! Tohle hrabání se sama v sobě je vážně bolestivé. Když ale přijdu domů, cítím, že jsem lehčí o pár zodpovězených otázek. Tím, že jsem pootevřela dveře tajných komnat podvědomí, tím to může lépe vklouznout do vědomí a snadněji se zpracovat.
17. prosince
Víkendová Cesta k sobě mi otevřela o něco víc oči a pomohla s řadou věcí.
Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mám očekávát. Myslela jsem si, že to bude probíhat stejně jako základní seminář, kde jsme byli pasivními posluchači. Když jsem pak viděla tu malou partičku lidí, tak ve mně hrklo jako ve starých pendlovkách. Než jsem si na to uspořádání zvykla, tak se mi neustále vybavovalo přirovnání se skupinkou anonymních alkoholiků, kde taky všichni sedí v kruhu a přiznávají před ostatními, proč začali pít.

I když to bylo náročné, seminář mi poskytl návod jak řešit vzniklou situaci s mámou a ukázal mi jak se postavit k práci. Vlastně jsem si při rozebírání problému s mámou uvědomila, že to co se mi děje, není nic nového, jenom já to pokaždé záměrně potlačím. Dost mi v tom pomohl i zatracovaný a přehlížený deník. Tím, že jsem do něj začala všechny historky zapisovat, můžu si je kdykoliv připomenout a už se nedají nikam zasunout a dělat, že nejsou. Na to konto mi ještě došlo, že já jsem mámě vlastně vždy všechno dovolila a když bylo něco špatně, tak jsem jí ještě omlouvala. To musí přestat! Najdu nějakého terapeuta na regrese nebo kineziologii a pustíme se do práce.
19. prosince
Šéfová si mě zve do zasedačky, abychom si spolu mohly soukromě pohovořit. Nevím o čem, nic jsem přece neprovedla, ale tady jeden poslední dobou neví. Ledva to na mě šéfová "vybalí", chtěla bych zase odejít. Takový nesmysl, jak něco takového může říct? Jedná se vlastně jen o to, že kolegyně z vedlejšího oddělení si stěžuje, že jsme na ni arogantní, že jí vůbec nepomáháme s prací, že ona nestíhá a hroutí se z toho. Jenom bezmocně na šéfovou zírám.
Chybí mi tam ta kolegyně, abych si to s ní mohla vyříkat, ale pro ní je zřejmě lepší jít za šéfovou a za zády nám nasazovat psí hlavy. Nechápu, proč má potřebu tohle dělat. Copak nás se nikdo nezastane? Ne, nezastane. Buďto si zvykneme na nové pořádky, nebo odejdeme. V té chvíli je mi jasné, že mám ideální příležitost na oznámení svého rozhodnutí. Je to test, jestli jsem opravdu schopná to udělat, nebo mě zase přemůže strach z toho, co si o tom pomyslí ostatní?
Zvítězila jsem! S klidným výrazem ve tváři a bez emocí sděluji šéfové své rozhodnutí dát ke konci roku výpověď, přestože už jsem tady inventárním číslem, které má na krku deset let služby v jedné firmě. Ona na mne chvíli kouká, ale v odpověď slyším jen "to myslíš vážně? Vždyť jinde je to taky špatné, a tady to není ještě tak hrozné, ty si to určitě ještě rozmyslíš viď?" ……
Jenže já uvnitř cítím, že je to správné rozhodnutí. Není to akt útěku, tak jak by se někomu mohlo zdát, je to přesně to, čeho se musím vzdát, aby přišlo něco nového.
27. prosince
Vánoce proběhly báječně.
Jak jsem si to naplánovala, tak se mi to podařilo i zařídit. Dárky jsme rozvezli už den před ježíškem a pak jsme měli klid až do Štěpána. Na Štěpána jsme obvykle chodili na střídačku k našim na krůtu a la pan Bean.
Když jsem se ten den domlouvala s mámou v kolik máme konkrétně dorazit (ten rok byl míček na její půlce hřiště) tak mi sdělila, že má ještě taková kvanta jídla, že neví, jak by to stihla všechno sníst spolu s krůtou. Jestli nám to nebude vadit, tak bychom krůtu nechali na jindy. S tím se nedalo než souhlasit, protože jsme toho taky udělali nějak víc (nechápu proč si nemůžu poznačit do receptu, kolik z toho pak vznikne hmoty, abych mohla množství operativně zvyšovat nebo snižovat) a nerada bych pak házela milou krůtu zelenou do koše, to by byla škoda.
Když se zrušila povinná krůta, tak se mi jen tak bezdůvodně na návštěvu nechtělo, odložili jsme ji na neurčito a raději jsme šli bruslit.

29. prosince
Když jsem dnes ráno vstala a zapnula si mobil, tak mi hned naskočila smska od mámy "ahoj, žijete? Já jo, ale to je Ti asi jedno viď?".
Hned jsem si vybavila vlastní výčitky, že jsem se pár dnů neozvala (kromě rozmluvy nad krůtou), ale když mě je tak dobře když nemusím podnikat rodinné návštěvy ani psát povinné smsky. Do smsky napíšu raději něco smířlivého, částečně vtipného, třeba to přebije pocit, že jsem zase udělala něco špatně. Chvíli si dopisujeme, ale v okamžiku kdy to nikam nevede, naši písemnou komunikaci ukončuji. Je odpoledne a vyrážíme do kina. Chceme si trochu zpestřit vánoční program a ne pořád jen dokola vánočka, cukroví, brusle, salát, chlebíčky, brusle, salát, chlebíčky …
Ach jo. Vypadá to, že stejný nápad jako my mělo zhruba dalších tisíc lidí, kteří by si chtěli koupit lístek do kina, kde je čtyřicet pět míst. Nu což, zvolíme nějaký náhradní program. Já osobně bych se šla projít po Praze, ale Michal nemá vhodné oblečení do zimy, takže tato myšlenka padá. V tom jako blesk z čistého nebe Michala napadne "a co když uděláme mámě doma přepadovku?".
V té chvíli by se ve mně krve nedořezal! To je nápad za milión. Chvíli bojuji s vnitřním odporem, ale pak se ozve můj známý našeptávač a říká "jen jdi, alespoň si to trošičku vyžehlíš, víš, že jsi se teď nechovala jako hodná dcera". A tak souhlasím.
Jedeme k mámě domů a ještě nejsme ani před barákem a já už jsem strachy bez sebe. V jaké náladě ji najdeme a jak to bude probíhat? Urgentně potřebuji na toaletu!
Přijdeme do bytu, máma se přišourá z kuchyně s výrazem masového vraha a ptá se "co tady chcete?". Ježiš, co asi? Jenom jsme si tak odskočili od plotny! Ale nahlas říkáme sborem "přišli jsme tě přepadnout", na to v odpověď slyším "nadšeným" hlasem "no tak pojďte dál, když už jste tady a něco si nabídněte".
Nechápu, co jsem za tu krátkou chvíli stihla udělat špatně, ale evidentně něco ano. Přes dvě hodiny se snažím vést s mámou "veselý" rozhovor, ale za celou dobu se mi ani na vteřinu nepodařilo z jejího obličeje odstranit dotčený a ublížený výraz. Po dvou hodinách to vzdávám. Odcházíme, abychom stihli v televizi Mrazíka. Nebýt dědy Mráze, asi bych tam seděla až do rána a stále se pokoušela o zlepšení její nálady.
Uff, tak alespoň to máme za sebou a na pár dní mám já a doufám i můj našeptávač pokoj.
31. prosince
Led na rybníku nám během dvou dnů povolil a je na něm tolik vody, že se už nedá bruslit.
Oba s Michalem cítíme, že si potřebujeme protáhnout tělo a tak vymýšlíme na zítra plán na celodenní výlet. Musím našim popřát vše dobré do Nového roku, jinak bych si zase vyslechla!
Jednou už jsem to prošvihla a to, co následovalo, nebylo nic, co bych si chtěla dát zarámovat. Od té doby se snažím dát pozor a popřát tehdy, kdy se to očekává.
Takže, abych viděla mámu i tetu, tak do plánu zapojuji i oba psy - tetiného jorkšíra a máminého knírače.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama