Z deníku hledače světla - 7.kapitola

14. října 2016 v 11:04
LISTOPAD

1. listopadu
Výlet byl nakonec skvělý, trefili jsme se přesně do nejchladnějšího víkendu, který tam za poslední dobu byl. Když jsme šli první den na výlet, byli jsme rádi, že máme bundy s kapucí, zimní rukavice, jégrovky a nepromokavé boty, protože jsme se v čerstvém sněhu jen brodili. Alespoň že jsme spali tu noc u známých. Tu další jsme si užívali venku, kryti pouze ne příliš teplou kapotou auta. Když jsme ráno roztáli, vydali jsme se fofrem zpět do teplejších krajin - tj. rovnou domů, do Prahy, do Podolí, na pohovku …
Když nad tím dnes přemýšlím, možná jsem přece jen měla navštívit ten kurs. Poslední dobou nejsem schopná zvládat excesy mojí mámy. Od té doby, co jsem se na Alfě dozvěděla ty spousty informací, tak mi nějak víc leze na nervy. Ne, na nervy mi neleze, ale uvědomuji si, jakou vůči ní cítím křivdu. Jak se mohla takhle zachovat, jak mě mohla takhle vychovat a jak nám to všem mohla udělat, že se po každém neustále vozila a radila, jak by se co mělo dělat. A dělá to dodnes!
Tím, že jsem objevila, co mi na ní tak vadí, tím mě to její chování vytáčí na maximum. Ona sama cítí, že se se mnou něco děje. Začala jsem být víc otevřená, víc jí oponuji a míň k ní chodím na návštěvu, protože je to pro mě utrpení. Tím víc proti mně brojí, hlavně těmi svými větami "od té doby, co chodíš na ty psychologické semináře, tak se s tebou nedá vydržet, jak jsi se změnila. To tam s vámi dělali pěkné věci!".
Speciálně tahle věta mě pěkně žhaví, protože kdybych nebyla slušně vychovaná, tak bych jí rovnou vmetla do tváře odpověď "kdyby si ze mě vychovala zdravě sebevědomého a klidného jedince, tak bych na žádné semináře chodit nemusela".
Nicméně nic takového jí neřeknu, jen se uchichtnu a nechám to spadnout pod stůl, přece se nebudeme hádat.
24. listopadu
Začínám si psát deník.
Něco, co jsem nikdy nedělala, protože mi to přišlo praštěný, ani nevím z jakého důvodu, ale byla jsem vůči tomu vždy předpojatá. Zastávala jsem názor, že deníky nebo zápisky si vedou jenom blázni. Zkusím si typnout, od koho tenhle názor mám.
Přestože bych si sama díky absolvování Alfy měla umět poradit, mám teď silný pocit, že opět tápu ve tmě a nechávám se čím dál víc tou tmou pohlcovat. Můj vztah s mámou se horší čím dál víc. Pokaždé když se vidíme je to pro mě hodně vyčerpávající. Chodím k ní na návštěvu jen z povinnosti, abych se vyhnula jejím věčným výčitkám. Když spolu občas telefonujeme, neposlouchám nic jiného než "ale tobě je to jedno viď?" nebo "já jsem ti asi úplně jedno, když se ani nepřijdeš podívat" a mnoho dalších. Když se svěřuji kamarádkám, moc podpory se mi nedostává ani z téhle strany. Jejich jediná odpověď je "copak ona nechápe, že máš svůj vlastní život?". Ne, nechápe a já to musím nějak vyřešit. Ale pro kristovy rány jak? Jasně, že bych ji nejraději poslala na Alfu, ale toto téma je tabu. Ona přece vidí, co se mnou ty MOJE semináře provádějí, jak mě učí sobectví a starání se sama o sebe a ne o druhé!
Doprčic, copak já jsem nějaká matka Tereza, abych se pořád starala jen o druhé? Ať se podívá sama na sebe. Celý život jenom běhala okolo druhých, všechno jim vyčítala a vytýkala. Aby měli klid, tak se podvolili její vůli a dělali všechno po jejím. Ale vůbec jí nedošlo, že tím je připravila o jejich samostatnost. Dnes se z toho stalo povinné posluhování, ze kterého je unavená, ale neví jak to zaonačit, aby to fungovalo bez ní a diví se, že si bez ní nikdo neporadí.
Snad mi tedy deník pomůže ze sebe všechno dostat a určitě se mi uleví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama