Z deníku hledače světla -3.kapitola

14. října 2016 v 11:08
KVĚTEN

25. května
Mámě i Michalovi o tom říkám dost neochotně. Nejraději bych to zapřela úplně a řekla jim o tom až bude po všem, ale nějak musím zdůvodnit svoji víkendovou nepřítomnost. Schovávám se za prověřený termín "psychologický seminář". Michal se se mnou ještě jednou dívá na internetové stránky. Možná si myslí, že by pouhým pohledem mohl odhalit nebezpečné vymývače mozků. Vidí, že jsem pevně rozhodnutá tam jít, tak mě jenom upozorňuje, abych si nechala otevřenou nějakou únikovou cestu, kdyby to začalo být nebezpečné.
26. května
Jedu přes hodinu až do Butovic, koná se to ve společenské místnosti tamní základní školy. Schází se nás kolem čtyřiceti. Co jsem překvapená, jsou tu samí solidní a slušní lidé. Nevím vlastně co jsem čekala. Ale spíš jsem si představovala, že to bude nějaké hašišácké doupě a budou tu samí mládežníci s trávou v koutku úst a dredy na hlavě. Proto mě pohled na účastníky, jejichž věkový průměr je cca čtyřicet let mile překvapuje a zároveň i uklidňuje. V duchu si říkám, že když sem jdou i lidé, kterým je přes šedesát, tak to asi nebude tak strašné. Rozhlížím se po sálu, jak to tu vypadá a jakou mají výzdobu. Je tu připravená tabule s papírem a vzadu na stěně jsou připevněné kusy látek v sedmi barvách spolu s čísly. Hmm, to by mě zajímalo, kdo na takovou výzdobu přišel.
A už to máme tady. Přichází onen bělovlasý pán, představuje se jako Petr Velechovský a informuje nás, že on bude jediný, kdo nás bude provázet celým seminářem. Nejdříve pár organizačních údajů a začínáme.
Po pětačtyřiceti minutách máme přestávku a tak rychle píšu domů smsku, že zatím se žádné vymývání mozků nekoná. Naopak, jsou to samé zajímavé věci. Trošku mi to připomíná to, co říkal Dušek ve čtyřech dohodách, takže zatím zůstávám a uvidí se. Nejdřív posloucháme trošku obšírné povídání o vesmíru, teorii jeho vzniku a tak podobně. Pak už se k tomu přidává složitější látka - vyprávění o duších, reinkarnaci, minulých životech. OK, každý má právo věřit něčemu jinému. Ale čím víc poslouchám teorii o tom, že jsme duše, které si na svět přišly vyzkoušet a hlavně naučit nějaké situace, že všichni jak tu jsme, jsme tu už byli v různých podobách a procházíme tu tzv. školou života, tím víc to ve mně rezonuje, tím víc cítím, že ten chlap má vlastně pravdu. Jaký jiný smysl by život měl? O to horší je, jak říká Petr, když se někdo zacyklí na několik životů a není schopen se naučit to, co by měl a nemůže postoupit dál ve vývoji.
Informace se na nás začínají valit a co teprve teď, když si to máme ještě prožít. Máme si vyzkoušet sestup do tzv. hladiny alfa, ve které můžeme relaxovat, komunikovat se svým podvědomím, řešit různé životní situace, dokonce se v alfa stavu dá i učit. Podívám se po ostatních a typuji, kdo kromě mě se do hladiny alfa nedostane. V životě jsem to nedělala, tak přece není možné, abych najednou věděla, jak se tam dostanu. Alespoň mi dochází, proč je tady ta dekorace z látek v barvách duhy. To tu totiž máme jako vodítko, abychom si zapamatovali jak jednotlivé barvy jdou po sobě. Petr nás vede svým klidným a zřetelným hlasem přes barvy duhy, říká nám, abychom si vytvořili a představili nějakou meditační zahradu, do které pak budeme chodit řešit svoje problémy. Ještě že jsem člověk s rozvinutou fantazíí a hned se mi vybavuje místo z nejpříjemnějších - chalupa a dvacetimetrový smrk u ní. Vytvářím si tam v duchu své meditační sedátko a Moudré Já, které mi bude prý radit, když budu chtít. Je zvláštní, že na sci-fi filmy se nedívám, ale moje Moudré Já se zhmotnilo do žhnoucí koule s očima, nosem a ústy, které kolem sebe šíří teplo a energii. Po tomto cvičení jsme opět přes barvy duhy vyvedeni do bdělého stavu.
O přestávce nevím jak bych to Michalovi popsala a tak raději nepíšu nic. Přes den jdeme do hladin opakovaně každou hodinu. Fakt by mě zajímalo kolik lidí kromě mě si myslí, že si ty svoje vize jenom vymýšlí.
Opět narážím na mé oblíbené téma "pozitivní myšlení", ale Petr to má ještě víc rozpracované. Vysvětluje nám, že pokud si to někdo sám neprožije, tak se v té negativní smyčce bude točit pořád dokola. Konečně mi někdo čte myšlenky! Ajaj, zdá se, že přeladení prožitkem si tu dokonce budeme zkoušet. Tak to pozor, jestli nás budeš hypnotizovat, tak do toho nejdu.
Aha, tak ne, bude se to odehrávat až zítra.
Povídáme si o programech - ale ne počítačových - i když náš mozek je prý také dokonalý počítač a kdyby lidi chtěli vyvinout něco, co má zhruba stejnou kapacitu, nestačilo by jim několik místností dohromady. Tyto programy jsou programy na práci sám se sebou. V hladině alfa si zadám nějaký program, třeba pokaždé když sním tabulku čokolády zhubnu a prý to nějaké paní takhle zabíralo a zhubla. Děláme si program pro mentální léčbu "poznám každou nemoc", kterou budeme zkoušet druhý den.
Další výklad je mi velmi blízký, hovoří o negativismu a tom, jak jsou lidé zvyklí se vyjadřovat. Přitom si neuvědomujeme, že mozek na "ne" neumí reagovat, respektive NEumí ho pochopit. Petr uvádí krásný příklad s maminkou a dítětem. Jdou spolu na procházku a před nimi je louže. Maminka říká "nelez do té louže" a dítě na to reaguje tím, že se tam přímo s gustem celé vyráchá. To je přesný úkaz fungování našeho mozku. Není schopen pracovat se slovem ne a proto ho vynechává. Ze slova "nelez do té louže" tudíž vzniká "lez do té louže". Těch příkladů je víc a jak nad tím člověk začně přemýšlet, dojde mu, že je na tom hodně pravdy. Zkuste si něco "ne-představovat"! To dokážete jedině tak, že si tu akci představíte a pak ji zkrátka neuděláte. Jakožto dospělý člověk jste se už naučili, co se má a co nemá. Ale jestliže jste dítě, které s tím, co se má a nemá ještě není dostatečně obeznámené, jste v koncích a děláte to, co Vám mozek přikázal. Přemýšlím nad tím o přestávce a uvědomuji si, že vlastně celý náš život se táhne jenom jako série "ne činností" a když to má člověk vyjádřit pozitivně, tak to leckdy ani vymyslet nejde.
Petr nám popisuje emoce, traumatické situace, které bychom mohli řešit v meditační zahradě s Moudrým Já. Prý je vědecky dokázáno, že člověku se v silné emoci snižuje inteligenční kvocient zhruba o třicet procent (v závislosti na tom, jaké IQ kdo má). Tak už je mi jasné, proč když se s někým hádám, mám pocit, že mluvím s debilem! Pak na to navazuje téma komunikace - hlavně mezi partnery. Pro změnu mi dochází, kde tady dělám chybu. Pořád si myslím, že ten druhý je telepat a umí mi číst myšlenky a pak jsem zklamaná (ne-li něco horšího), když se podle mých myšlenek nic nestalo. Spojené s tím jsou i základní lidské instinkty - sebezáchovný, vztahový a sociální (doplněné o instinkt osobního růstu). Už je mi jasné, proč je Michal nadšen, že sehnal dvacet rolí toaletního papíru, takže se o to nějakou dobu nebude muset starat a pro mě má tato informace hodnotu nula. Doteď jsem si myslela, že je se mnou něco špatně. Je mi totiž tak nějak šumák, jestli máme v lednici jedno, dvě nebo žádné máslo a zajímá mě spíš, jestli bude Michal večer doma.
A co teprve když se o přestávce ponořím do informací v knížce "Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše". Ihned si ji kupuji a těším se, že se tím alespoň vysvětlí moje frustrace, proč chlap není schopen zároveň číst noviny a poslouchat osobu na něj hovořící. Přitom je to tak jednoduché.
Den se nám pomalu chýlí k závěru. Jak říkal Petr na začátku, vůbec se necítím unavená, ba právě naopak, jsem nabitá energií ze všech těch poznatků a už se těším, jak je budu doma vyprávět. Hlavně jsem zvědavá, co budeme dělat další den.
27. května
Neděli začínáme meditací a aby toho nebylo málo, rovnou si dáme meditaci "vstup do rostliny a kamene". Tedy víc báclou meditaci jsem si ani nedokázala představit. Můj zdravý rozum se vzpírá představě, že je schopen vidět, jaké to je být uprostřed kamene nebo kytky a odmítá spolupráci. No to jsme pěkně začali.
A máme tu výchovu dětí. Moc pěkné téma. Ale měli by si to především vyslechnout rodiče. Speciálně u nás je to všechno přesně naopak, než by mělo být. A když se dozvídám, že si svoje rodiče vybírám, aby mi pomohli uskutečnit můj úkol pro tento život, tak to už jen nevěřícně kývu hlavou.
Pro kristovy rány, to by mě zajímalo, co já jsem to za zvrhlíka, když jsem si vybrala takovou italskou rodinu? Co ti mě měli naučit? Jestli bylo mým úkolem nechat si zničit nervy, tak to se rozhodně podařilo. A k tomu teorie o sebeuplatnění, tak to je gól. To jsem možná přišla omylem do špatné doby. Vždyť jak se můžu sebeuplatnit, když jsem byla vychovávaná za socialismu pod heslem "drž hubu a krok" a tento program ve mně přetrval dodnes?
Následuje něco teorie o citové nádrži, zdraví, jídle a oblékání. To je pěkná pasáž. Když Petr vypráví o tom, jak si dětské tělo samo umí regulovat tělesnou teplotu, co si na sebe vzít a nevzít, když jde ven, vzpomenu si na ty dětičky, které jsou na procházce navlečené jako Golem, i když ostatní kolem běhají pomalu v šortkách a říkám si, že na tom asi něco bude. Hlavně je škoda, že postupně tuto schopnost díky výchově ztrácíme, přitom tělo je úžasný velmi inteligentní mechanismus, jenom kdybychom ho poslouchali.
Neděle se nám přehoupla do odpoledne a čeká nás jen aktivace programu "poznám každou nemoc", který jsme si včera v alfě nahrávali.
Dáváme se do dvojic a každý z nás si má na papír sepsat tři lidi, buď rodinu nebo dobré známé. Ke každému z nich máme připsat věk, bydliště a jaké má známé zdravotní problémy. Hra se hraje tak, že jeden z páru sestoupí do hladin a v meditační zahradě poprosí toho druhého, aby mu řekl svoji vybranou osobu, kterou může prohlédnout, určit a případně vyléčit její nemoci. Petr nás uklidňuje, že když si nebudeme vědět rady, nebo nám to nepůjde, tak nám pomůže. V té chvíli to vidím jasně před sebou. Všem ostatním jak tu jsou, to půjde. Jenom já budu zase ten tupec, který se bude muset přihlásit a říct "nejsem toho schopná", protože já mám vždy něco extra! Dost se toho bojím. Chci to mít rychle za sebou a tak jdu jako první. Sestupuji pomocí barev duhy do hladiny alfa, kráčím do své meditační zahrady, abych si tam mohla pozvat někoho úplně cizího, koho jsem ještě nikdy neviděla, ani o něm neslyšela a abych o něm řekla, co má za nemoci.
Moje parťačka Zdeňka má pro mě připraveného svého tatínka. Říká mi jméno, věk a bydliště a já si ho zvu do zahrady. Vidím postavu, vyšší, nakrátko ostříhaný štíhlý pán, světlekaštanové vlasy. Ptám se ho, jestli ho mohu diagnostikovat. Souhlasí, neprotestuje, tak tedy zvednu obě ruce a začínám přejíždět odshora dolů přes jeho tělo. Jsem z celé akce tak nervózní, že kromě rukou se mi klepou všechny mimické svaly v obličeji a nejsem schopna je vůbec ovládnout. Něco takového jsem ještě nezažila. Ještě víc u vytržení jsem v okamžiku, když poznám, že tatínek má něco s okem - pravá ruka mě v oblasti spánku úplně hoří. Pokračuji dál a když si ho objíždím pro změnu zespoda nahoru, cítím velké teplo na lýtku a opět správně - táta má silné křečové žíly. Tím výčet jeho chorob končí a já jdu z meditační zahrady a z hladin zpět do přítomnosti.
Když opět otevřu oči, jsem z toho naprosto v šoku. Ještě stále mi cukají svaly v obličeji, ale už to není tak výrazné. Tím, jak to vědomě kontroluji, se to zklidňuje. Sedíme se Zdeňkou naproti sobě a zíráme jedna na druhou. Začíná mi slzet oko. To mi dělá vždy, když prožívám situaci, která mi nahání strach. Ptám se jí, jestli mi může stručně svého tátu popsat. Při popisu si s hrůzou uvědomuji, že jsem schopná nejen diagnostikovat nemoc absolutně cizího člověka, ale jsem schopná ho i vidět, což zcela přesahuje rámec mého logického myšlení. Hlavou mi neustále víří myšlenka "jak je tohle možné, já přece nejsem žádný parapsycholog, nebo jak se těm lidem, co se zabývají nadpřirozenými jevy říká. Já jsem obyčejná holka, která má jenom zmatek sama v sobě a neví, co si počít se životem, ale abych dokázala něco takového??? " Kristepane, nedělám tady něco zakázaného, něco s čím bych si neměla zahrávat? Rozhlédnu se okolo sebe a všichni diagnostikují o stošest. Rozhodně nevypadají, že by se toho báli, támhle klučina dokonce léčí někomu leukémii, no nazdar!
Vrátím se pohledem zpět ke své parťačce - teď je na řadě ona. Vtipné na tom je to, že má úplně stejné myšlenky na selhání jako já. Zdá se, že jsme se opravdu nevybraly náhodně.
Má za úkol prozkoumat moji mámu a zase jí kupodivu všechno sedí - zakouřené plíce od cigaret a zúžené cévy na nohou díky témuž. Takhle si to ještě jednou vyměníme. Já zkoumám její kamarádku a ona mojí tetu. Ani na podruhé jsem se moc nespletla.
Cítila jsem problém v ženských orgánech, jak to tam nezdravě pálí a ono to bylo rizikové těhotenství. Ona mojí tetu vyšetřila taky důkladně a podle skutečnosti vše sedělo.
Abychom nerušily ostatní, šly jsme si povídat na chodbu. Takové zážitky stmelí fofrem i lidi, kteří se předtím vůbec neviděli. Byla jsem z toho stále takříkajíc u vytržení a běhal mi mráz po zádech. Ale to, že jsem odhalila víceméně všechny nemoci mě přesvědčovalo, že jsem si to vážně nevymyslela. Po skončení cvičení jsem musela jít za Petrem a zeptat se na neodbytnou otázku, na niž jsem dopředu znala odpověď. Když jsem se totiž ponořila do hladin a začal se mi třást celý obličej, byla to vlastně odhalená nervozita, která mnou neustále cloumá.
Potřebovala jsem si u něj ověřit, že to, co projevujeme podvědomě - tedy v hladinách - je v té intenzitě, ve které to ve skutečnosti cítíme, ale na vědomé úrovni jsme schopni intenzitu tohoto pocitu potlačit. Když mi to Petr potvrdil, dal mi jen další impuls k zamyšlení sama nad sebou. Kromě toho, že mi toto cvičení odhalilo moje skryté schopnosti, tak mi dalo jasně najevo, že jsem vlastně jenom takový uzlík nervů, který se vědomě hodně koriguje a diví se, že je pořád tak bez energie.
Tímto cvičením první víkend skončil. Dostali jsme absolventské jmenovky a mohli jsme jít domů těšit se na pokračování za dva týdny.
Šla jsem se Zdeňkou na metro a nebyla jsem stále schopná slova. Seděla jsem na stanici na lavičce a tupě zírala do prázdna, neschopná zcela pojmout to, co se mi událo.
28. května
V práci si připadám, že se vznáším. Dívám se na lidi kolem sebe jako bych je teprve teď viděla takové, jací doopravdy jsou. Jediné, co mě trošku znervózňuje je to, že mi neustále cuká obočí, tělo se zřejmě ještě se všemi informacemi ne zcela vypořádalo. Musím vypadat asi divně, když se na mě kolegyně celý den dívá, ale nevím co s tím.
Při obědě mám potřebu se někomu se svými zážitky svěřit a výběr padne na koho jiného, než na kolegyni Radku, naší velkou optimistku, nějak vnitřně cítím, že jedině ta mě teď pochopí. Ostatní kolegyně jsou ze mě překvapené, protože se mi změnila i mimika v obličeji a začala jsem se usmívat. Panuje podezření, že jsem dala výpověď a jdu na lepší, jinak si mou dobrou náladu nikdo nedokáže vysvětlit.
Bože můj, tak ráda bych jim všechno řekla do nejmenších podrobností. Ale vnitřně cítím, že by mě nepochopily, asi by si to vyslechly, pokrčily rameny, v duchu poťukaly na čelo a tím by to skončilo. Hraju si na sysla a nechávám si všechny informace pro sebe. Jediný, kdo mě teď skutečně chápe je Radka. Jaká legrace - doteď můj úhlavní nepřítel se svými optimistickými vizemi a odteď úhlavní spojenec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama