Z deníku hledače světla -2.kapitola

14. října 2016 v 11:10 | dzouhanna
10. dubna
Něco je špatně.
Kolegyně dnes už počtvrté zapřádají hovor na téma těhotentsví a těhotné a já jsem na pokraji výbuchu, protože mě to fakt už nebaví. Dělám v bance, kde mají kanceláře jen ti výše postavení a všichni ostatní pracují na otevřeném prostoru. Odcházím na druhou stranu oddělení, které je kryto v tzv. open spacu pouze deskou do výše dvou metrů. Sice stejně všechno slyším, ale není na mě vidět, jak se tvářím a tím předejdu možným uštěpačným poznámkám. Co je tady špatně? Vždyť já jsem taky ženská - alespoň na první pohled podle neklamných biologických znaků o tom rozhodně nikdo nepochybuje - tak o co tady jde???
Jde o to, že už mi nějakou dobu všechny moje kolegyně lezou neuvěřitelně na nervy a já nevím, co s tím mám dělat. Proč mě nebaví to jejich věčné tlachání o všem a o ničem, proč mě rozčiluje, že se už počtvrté baví o tom, kdo je kde a jak moc těhotný, co si ta nebo ona celebrita vzala na sebe a co si ta nebo ona kolegyně chce zítra koupit v C&A nebo Promodu? Musím se přiznat, že díky tomuhle soukolí, kde už pět let pracuji, jsem se taky částečně nakazila a sem tam do těchto obchodů zajdu, ale není to moje denodenní konverzační náplň. Nikdo po nich nechce, aby se bavily o tom, jak udržet světový mír a práva žen na zemi, ale vážně nemají jiné téma? Jo, jedno tu ještě zbylo - jídlo! A už toho mám vážně dost, cestou z práce už začínám promýšlet, na které internetové stránky nabízející práci se podívám, protože tenhle slepičinec se nedá vydržet.
18. dubna
Je o týden později a já s toutéž špatnou náladou jedu s týmiž kolegyněmi na návštěvu k naší společné známé. Je to bývalá kolegyně a bydlí kousek od Berouna v oáze klidu a pohody, kolem dokola louky, lesy, tichoučko. Těším se, že si jí budu moci trošku postěžovat. Vím, že Gabča je podobného ražení a tím spíš pochopí mé pocity.
Zábava zprvu probíhá naprosto standardním způsobem. Jedna přes druhou Gabče a sobě navzájem (co kdybychom to přes den zapomněly) sdělujeme, jak nás v práci trápí klienti, pan vedoucí a vedení všeobecně. Tím, že od nás odešla teprve před čtyřmi měsíci, má vše v živé paměti. Až poté, co ze sebe dostaneme pracovní historky, můžeme se přesunout na ty "ze života hmyzu".
Nechápu jak se to stalo. Původně jsem neměla nic takového v plánu, ale zůstaly jsme s Gabčou samy dvě. Chrlím na ni o překot všechny svoje mindráky, stesky a vzteky. Stežuju si na práci, na kolegyně jak mě mučí a ničí. Jedna je buď nesmírně líná a je jí všechno zatěžko, veškerou práci přesouvá na druhé. Jiná mi pije krev, protože je zoufale nevychovaná. Skáče každému do řeči, zapojuje se do rozhovorů kterým nerozumí, ale pracovně se zapojovat moc nechce.
A zbylé kolegyně? Ty mě systematicky udeptávají rozhovory o těhotných a spodním prádle za tisícikoruny. Gabča se snaží zjistit, co mě na tom tak vadí. Těším se, že mi poskytne nějaké vysvětlení, jenže zodpovězení těchto otázek není jednoduché. Hlavně si při našem rozhovoru uvědomuji, jaký mám v sobě strašný zmatek. Na jednu stranu vím, že bych si třeba prádlo za tisíc korun koupit nechtěla, protože je to vážně plýtvání penězi (nemluvě o módě pouhé šňůrky mezi půlkami), ale na druhou stranu se bojím případného "vyřazení ze společnosti", pokud se takovým modním trendům nepodřídím. To bych těžko přenášela přes srdce, když jsem si místo uvnitř kolektivu složitě vybojovala.
K vysvětlení, co dělám špatně už nedochází. Po šesti hodinách mluvení mi hlasivky odmítají poslušnost a už jen sípu. Musíme tento rozhovor nechat na jindy, i když nejraději bych tu zůstala, přes den se vyspala a odpoledne pokračovala dál. Mám dojem, že pouhé sdělení těchto problémů někomu, kdo mě chápe, pomáhá. Na závěr mi Gabča dává internetový odkaz na stránky jakési Modré Alfy (bůhví, kde na to přišla a co to vlastně je) a kopii knížky od Lei Paulínové - Pusa na dobré ráno, pusa na dobrou noc.
Měla školení i u nás v práci, ale bohužel jsem se nemohla zůčastnit. Pamatuji si, jak byly tehdy kolegyně z jejího školení nadšené a o to víc se na knížku těším.
Důsledky školení jsou v práci patrné dosud - kolegyně Radka okamžitě převzala teorii o pozitivismu za svou a najednou je všechno super, v pohodě a jasný. Upřímně řečeno, když to bere doslova a celý den neslyším nic jiného, než že je to všechno skvělý, mám chuť ji provést něco méně skvělého.
Když se dáme spolu do řeči, snažím se jí objasnit, že ne všichni měli tak super rodiče jako ona, tudíž i přístup k životu nemá každý tak růžový jako ona. Zkrátka kdo se narodil pod černým mrakem, hned tak se ho nezbaví, ba právě naopak. Kam se člověk hne, tam jde i mrak, jenže to ona, která se válí na růžovém obláčku, nemůže nikdy pochopit. Když si nedá pokoj a ještě přihodí do diskuse teorii o tom, jak by se všichni měli mít rádi a hlavně jak bych měla mít ráda toho, koho nejvíc nesnáším, tak už nemám téměř slov. Končím naši "plodnou" diskusi slovy, že tyhle teorie Ježíše Krista ať si schová pro jiný, že mě tedy rozhodně nezajímají.
19. dubna
Hurá do práce. U Gabči vždy zůstáváme na noc a vyrážíme druhý den do práce přímo od nich. Ach, jak mi se nechce. Ráno to tu vypadá jako v ráji - přímo před námi na obzoru vychází slunce, ale protože je lehký opar, jakoby se rozplývá po celé obloze. Večer spadla rosa a teď se třpytí na rostlinách jako v pohádce. Celá moje bytost křičí nikam nejezdi, zůstaň tady, tady je dobře, proč bys jezdila zpátky do toho smogu, prachu, zmatku… Ale vím, že to nejde, obracím se k celé scenérii zády a nastupuji do auta, které nás odváží zpět do města a do pracovního procesu.
V práci hned usednu k počítači a dívám se na stránky Modré Alfy. Je tady jakési úvodní povídání, fotka pána s bílými vlasy a pěstěným plnovousem. Hmm, to by mě zajímalo, co je to asi za sektu. Pročítám krátkou reportáž i povídku o Malé duši a slunci, ale ani zbla tomu nerozumím. Jak je člověk v moderní době ustrašený, aby někomu nesedl na lep, trošku se bojím i v tomto případě. Na druhou stranu si říkám, že by mi snad Gabča nedala kontakt na sektu, ve které se provádí výplachy mozku …
No nic, přes víkend se podívám do knížky od paní Paulínové, jestli to nebude o něco srozumitelnější.
Den ubíhá a já s překvapením zjišťuji, jak jsem dobře naladěná, méně podrážděná. Dokonce když jedna kolegyně dnes už pošesté volá svému egyptskému manželovi, ani nemám chuť jí praštit zlatými stránkami do hlavy, aby už konečně ztichla, že tu její egyptskou hatmatilku odmítám poslouchat. Další den se to víceméně opakuje a já jsem naprosto v šoku. Píšu Gabče, chci jí poděkovat za to, co se mnou udělala. Ona mi odpovídá, že jsem si to udělala sama. Chacha, když si prý uvědomím, co mě na těch druhých nejvíc vadí a proč, tím jakoby ohladím hrany té averze a líp se mi s tím bojuje. No to je dobré, tak já nic nedělám, jenom sedím a pět hodin mluvím až do ochraptění a ono je to moje práce jo? To je teda gól, větší vtip jsem dlouho neslyšela (trošku mi to připomíná scénku z jedné hry od Cimrmamů - tak ty mi řikáš náčelníku, že já driftuju na sever a přitom tu jenom tak sedím a nic nedělám)!
21. dubna
Je sobota a tudíž jako správný Pražák jedu na chalupu. Beru si s sebou i knížku, kdybych měla chuť a čas se do ní ponořit. Máma vyzvídá co to mám. Vlastně to nevím ani sama, takže ji odbývám slovy, že je to nějaká psychologická knížka. V té době ani netuším, že za tento název budu skrývat všechny své budoucí semináře a akce, protože člověku nezasvěcenému to nelze jinak vysvětlit.
Joj a už to jede. Hned na začátku je povídání o energetických centrech, nebo-li čakrách. No pěkně děkuju jestli to mám i já. Já přece nejsem žádný buddhista, který věří na takovéhle věci! Uff, no nic, jedeme dál … povídání o emocích je zajímavé, celostní pohled na zdraví a nemoc ještě víc.
To, že lidi jsou někdy raději nemocní, protože nemusí nic dělat a ostatní se o ně starají, to znám. Přesně takovýhle případ je moje teta, jež několik let jen sedí doma na pohovce a nechá se obsluhovat.
Na přímou otázku, proč s tím něco nedělá, mi do očí řekne, že by moc ráda, ale už to nejde. Vzpomínám i na sebe. Pokaždé, když jsem měla chřipku, tak jsem byla ráda, že jsem nemusela do práce a jak se o mě všichni pěkně starali. I když jsem se po tak dlouhé absenci cítila jako mrtvola vstalá z hrobu, stejně jsem si podvědomě říkala, že bych to někdy brala znovu.
A už jsme u toho zas - pozitivní přístup k životu. No to víš že jo, jenom takhle lusknu prsty a on se dostaví! A další podobná teze o sebepřijetí - milujte se takoví, jací jste! Tak to je už bez komentáře. Všechno je to pěkně napsané, o lásce, pozitivním přístupu, sebepřijetí a milionu dalších věcí, ale jak to mám doprčic udělat, když nic takového neumím, nikdo mě to nikdy neučil a tím pádem nevím, jak se to má dělat.
Přece jen tak nehvízdnu a ono se to samo nějak… Kde proboha berou lidi takovéhle informace? Kam na to chodí, kde se to naučili, kde se dozvěděli, jak udělat něco se svým životem, který mi přijde v současné chvíli úplně na nic?!
23. dubna
Poté co jsem tuto knížku dočetla, opět v práci sahám na klávesnici a vyhledávám internetové stránky Modré alfy. Že by ten návod byl tady u toho bělovlasého pána? Váhám, jestli se mám přihlásit na jeho víkendový seminář. Kolem mě nikdo o panu Velechovském neslyšel, tak nemám žádné reference, ale tajně doufám, že mi fakt Gabča nedala kontakt na sektu. Jak říká titulek jednoho seriálu "Zoufalé ženy dělají zoufalé věci" a tak se nakonec přihlašuji na seminář "Objevování skrytých schopností".
To jsem vážně zvědavá, co ve mně asi tak najdou…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama