Z deníku hledače světla - 17.kapitola

14. října 2016 v 10:47
6. března - čtvrtek
Po obvyklé ranní meditaci a snídani se vracíme k rozdělané práci.
Někteří šťastlivci došli do přítomnosti už včera a mají volnou zábavu, ale většina z nás ještě neskončila.
Když vidím, jak se ti, co už jsou hotoví, vyhřívají venku na sluníčku a jsou v pohodě a bez dalších povinností, chtěla bych to taky rychle ukončit a jít za nimi.
Zdá se, že Moudré Já mé prosby vyslyšelo.
Z osmnácti let se přesouvám rovnou do prosince minulého roku, do příběhu z oslavy narozenin, se kterou jsem tu začínala.
Probíhá to zaplaťbůh úplně jinak. Když k mámě jdeme, nebojím se, ani se mi nesvírá žaludek. Právě naopak. Těším se, že jí uděláme radost už jenom tím, že přijdeme. V předsíni jí potřásám pravicí a přeji všechno nejlepší. Vidím, že je vážně ráda, že jsme přišli, i když chtěla jít původně někam mezi lid. Protože to neřekla dřív, abychom mohli něco zařídit, tak alespoň otevíráme lahev vína a usedáme na židle v kuchyni. Dvě hodiny uplynou jako voda a mě vůbec nevadí, že jsem přišla o lekci italštiny. V devět se loučíme a já mám skvělý pocit z dobře vykonané práce vlastně bez námahy.
To je neuvěřitelné...
Tak a je hotovo!
Po neskutečných čtyřech a půl dnech končím se sebeanalýzou, mám padla, volno, veget, pohov!
Nechávám zbytek skupinky ve srubu a jdu se projít do lesa. Tentokrát už bez rukavic, bez klacků a zaťatých pěstí.
Mám to za sebou a je mi krásně. Tak, jak se mi tu nelíbilo, když jsme přijeli - a to je hodně slabé slovo - protože ve skutečnosti tady bylo odporně, hnusně a škaredě, tak to tady teď miluji a všechno mi připadá krásné - srub, vesnice, les, louky, pole ....
V lese míjím padlý kmen, usedám na něj, zavírám oči, nechávám se hřát březnovým sluníčkem a vnímám klid kolem sebe.
Takhle to teď vypadá i ve mě a je to nepopsatelná nádhera. Projíždím si pozpátku jako film všechny události, které vedly až k tomuto okamžiku a pořád mi to přijde jako scénář vědeckofantastického filmu.
Kolik se dá za týden změnit v životě člověka!
Zvedám se a jdu ukojit své nízké pudy do jídelny. Po obědě máme poslední sraz ve srubu.
Nikdo už nepracuje. Dostáváme od Petra už jen pár rad do baťůžku na cestu zpět. Zítra bude jen snídaně a rozchod zpět do běžného života.
Stejně jako my, tak i Petr má radost, že jsme to všichni zvládli.
Přišli jsme na programy, které nám ovládaly život, ale ještě kolikrát budeme mít pocit, že nějakou situaci neustojíme. Kolikrát se ještě naštveme chováním nebo jednáním druhých. Zajeté koleje, ve kterých jsme do jednoho doteď jezdili, se nedají zrušit jen tak ze dne na den.
Pokaždé když si nebudeme vědět rady nebo s námi budou cloumat emoce, měli bychom si vzpomenout, jak by se zachovalo světlo.
Hlavně se netrestat za to, že nám to nepůjde hned. Budeme jako malé děti, které zkouší hodněkrát dojít na nočník, než na něj skutečně dosednou a nepočůrají se do plen.
Všechno, co jsme se naučili a poznali, je stručný návod, jak v životě dál pokračovat. To, jak si s tím nakonec poradíme, je jen na nás.
V závěrečné meditaci máme za úkol si představit, že máme před sebou poslední rok života a co bychom za tu dobu měli nebo chtěli udělat.
Snažím se tuto situaci představit a žádám Moudré Já, aby mi vyjevilo mé úkoly.
Moudré Já odpovídá, že bych neměla nikdy zapomenout, že jsem světlem, měla bych ho rozdávat všem, kteří o něj budou stát, aby byli také plni energie, radosti a lásky. Poskytnout světlo, radost a lásku co největšímu počtu lidí, aby se nám všem žilo lépe.
Proto také píši tento příběh, abych inspirovala co nejvíce hledačů světla, klidu, harmonie a lásky. Abych všem, kteří to chtějí slyšet a vidět, ukázala, že to opravdu jde, stačí jen chtít a pak si jen říci "stálo to za to"!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama