Z deníku hledače světla - 16.kapitola

14. října 2016 v 10:48
5. března - středa
Probouzím se do krásného rána. Modré nebe, zářivé zimní slunce, třpytící se jinovatka na stéblech trávy, musím se jít ještě ráno před snídaní projít a trošku té jiskřivé zimní atmosféry nasát, než se zase ponořím do temných hlubin sebe sama.
A jsme tu zas! Začínám tu válendu nenávidět, jako by mohla za všechno, co se mi stalo a proč jsem tady. Každý se nacházíme v jiné fázi práce, ale většina z nás už se dostala do prenatálu a někteří i dál. Teď se zřejmě posuneme na další klíčový moment - okamžik našeho početí. Petr se nás snaží uklidnit, uvidíme svoje rodiče jak se milují, ale bude to spíš kulisa, nebudeme to vnímat, budeme se víc soustředit na to, co se děje v nás. Ach jo, co ještě všechno budu muset vidět? Utéci se nedá a tak mi nezbývá než si přehodit bundu přes hlavu, skrčit nohy pod sebe a požádat Moudré Já, aby mě uvedlo do chvíle mého početí.
Jsme u našich v ložnici a vidím je, jak se spolu milují. Pche, přestože nám Petr říkal, že nebudeme studovat přímo je, tak mě napadá, že táta byl docela drak a s mámou to uměl. Když se na mámu dívám, cítím že se jí to líbí, ale není schopna se prožitku úplně poddat.
Říkám si, že bych ji mohla nějak rozveselit, nějak probrat k životu. Přimět ji k tomu, aby se nebála sex prožívat naplno a nejen ten. Energie má spoustu, jenom se bojí jí použít a využít a místo toho čeká, že se budou angažovat ti druzí. Já jsem přece krásná duše plná energie, síly a lásky, která dokáže všechno co bude chtít. Vím, že jsem krásná a užívám všeho, co mi přinese každý okamžik a chci, aby všichni okolo cítili to samé, aby se radovali se mnou. Chci svou energii všem předávat a očekávám, že ji s nadšením všichni přijmou. Sestupuji k mámě v podobě světelného zdroje a představuji si, jaké to bude pěkné, když do ní vstoupím a svojí krásou a energií jí z té její letargie a temnoty vytrhnu. Odhodí všechny své masky, které tak dovedně nosí celý život a začne se radovat a skutečně žít. Vidím, jak se jí usazuji v děloze a znovu prožívám celý koloběh těhotenství až do porodu.
V té chvíli se na mě napojuje Petr. Říkám mu, že to byl úchvatný pocit prožívat sebe jako světlo, moudré, silné, harmonické, zkrátka dokonalost sama. Ale ať mi laskavě poradí jak vyřešit ten problém - snaha každého ve svém okolí udělat šťastným a spokojeným. Prosím tě, vždyť já třicet let dělám v podstatě pořád totéž! Jsem jako Sisyfos s kamenem, snažím se o nemožné pořád dokolečka! Ale proč se mi to nikdy nepovede, proč mám pokaždé pocit, že je to špatně? Vždyť já se tak snažím a pořád to nikam nevede.
Chudák Petr musí snášet všechny výlevy zoufalství, které vystřídaly ten nádherný světelný zážitek. Počká až se vykecám a pak mi klidným hlasem odvětí "a ty bys tak chtěla, aby bylo po tvém, viď? Ty jsi přeci ta, která ví všechno nejlíp, ty znáš nejlepší způsob jak každému pomoci!"
Co????!!!
Ne, to neeee.
Ale vlastně jo, máš pravdu.
Proboha, ty máš pravdu!!!
Mám pocit, že vím nejlíp jak druhým pomoci, jak je "zachránit" podle mých představ. A pak se divím a jsem rozladěná a většinou ještě něco horšího, že se to nevyvíjí tak, jak si představuji.
Cvaknutí v hlavě.
Zvuk jako když do sebe zapadnou dva díly skládačky. Ježišmarjá, on má fakt pravdu. Ta zatracená věčná snaha mámě něco dokázat, nějak jí udělat radost, ale tak jak já si myslím, že to bude dobré.
Nemůžu dál. Sundavám si bundu z hlavy, sluchátka z uší a nechávám na sebe působit sílu této myšlenky. Třeštím oči skrz špinavé okno a nepřítomně zírám na louku a les, který je za ní. To je vážně ono! Je to tak jednoduché a funguje to celý život. Kdyby mě teď Petr vyzval, abych mu popsala své pocity, dokázala bych to jen stěží, slovní zásoba je slabá na popsání toho, co se ve mě odehrává. Údiv. Šok. Pochybování. Pochopení. Šok.

Sisyfos se poprvé na kopci zastavil, poprvé se podíval na kámen, který s sebou léta vleče a uvědomil si, že dělá velkou blbinu. Co svět světem bude, tak kámen nikdy nedostane nahoru tak, aby tam zůstal, vždy spadne zpět do údolí. Pokud si nechce zkazit zbytek života marným snažením, musí se smířit s tím že kámen do údolí spadne a bude jen na něm, jestli ho vykutálí nahoru.
Musím bezpodmínečně na vzduch, sklepat údiv smísený se šokem z té převratné myšlenky a jejích důsledků. Vidím sebe sama, jak třicet let buším hlavou do zdi a divím se, že zeď ne a ne prorazit. Přesto mi to nedá a zkouším to znovu a znovu.
Kdo to byl, kdo říkal, že v jednoduchosti je síla? Génius, přestože neznám jeho jméno!
Po čtvrthodině na mrazivém vzduchu se vracím do srubu a jsem odhodlaná propátrat další důsledky tohoto převratného objevu.
Dívám se na své rodiče jak se milují, ale najednou cítím, jak je mi jedno, jestli si to užívají. Zase nevím, jak to papíru popsat. Ne, není mi to jedno ve smyslu "být fuk, nezajímat se o nic", ale cítím že to není moje starost. Najednou si uvědomuji, že to je mámy problém, když se nenechá do prožitku vtáhnout.
Já k ní přicházím coby světlo a požehnání, které má tu moc připomenout jí, jak to vypadá, když jsem světlo. Cítím, že máma je pořád stejně chladná, nic se jí nechce, protože se všeho bojí. Sestoupím do ní a pokusím se ji vést, pokusím se jí ukázat tu nádheru, ten pocit, když odhodí strachy, obavy a předsudky, když věří sama sobě. Třeba se mi to v ní podaří probudit.
Přijdu do temného prostoru její dělohy, ale už mě to tam neděsí jako dřív. Přišla jsem bez očekávání, bez plánování jaké by to mělo být, jaké to bude. Začínám se zabydlovat a čekám.
Když už jsou mi dva měsíce, tak na mě máma konečně přijde. Ale místo, aby měla radost, že jí přišlo navštívit světlo, tak se lekne. To jsou mi tedy pořádky. Takovou reakci jsem od ní nečekala, ale což, nic s tím nenadělám a za její pocity zodpovědná taky nejsem. Vidím, jak se celé těhotenství místo radosti trápí, ale už mě to nechává chladnou, přesunula jsem se do role pozorovatele.
Potřebuji konzultaci od Petra - tohle jsem přece nemohla vymyslet sama! Nebo jo?
Dozvídám se, že všichni jsme na začátku světlem, které jsem tak jasně cítila a viděla. Pak se ale necháme pohltit hrou na život se vším co přináší a už si na své prvotní zážitky, na to, kdo jsme a proč jsme tady, nevzpomeneme.
Teď tedy nastal ten okamžik o kterém Petr mluvil - pochopila jsem obrázek, který jsem ze začátku malovala. Uprostřed kruhu velké bílé světlo, které chce svou energií rozjasnit všechny tmavé stěny a kouty kolem sebe. Světlo, které nepřemýšlí nad tím, jestli se to vyplatí nebo nevyplatí, jestli se to hodí, nehodí nebo kolik to hodí. Světlo je bezpodmínečná láska.
Oběd.
Ach, jak se najednou ti lidé kolem mě změnili. Jak z nich ze všech najednou vyzařuje klid, pohoda, čistá radost! Když se jim zadívám do očí, vidím, že prodělali stejné poznání jako já - už jsou z nich také "světýlka". A
ch, to je krása. Takový nádherný pocit klidu a harmonie, to jsem ještě nezažila. Všichni se tím obrovsky bavíme a dokonce se těšíme, co nám odpoledne přinese.
Úkol na dnešní odpoledne zní jasně: pokud už jsme dosáhli stádia poznání, tak se už jen budeme vracet po časové ose zpátky až do přítomnosti. Opět si přehrajeme okamžik početí, těhotenství a další historky, které nám Moudré Já nabídne. Nejdřív si máme říkat původní verzi a v okamžiku, kdy je emočně vybitá, tak ji přehrát novou verzí s novým postojem "jak by se chovalo světlo".
Nejraději bych už nikam nešla a vychutnávala si ten slastný pocit poznání. Kolikrát v životě tohle může člověk zažít? Mrknu na Petra, usedá za pult a chystá se pokračovat. Když se nedá nic dělat, tak i já usedám na válendu a nasazuji sluchátka. Otík by ze mě měl radost!
Ale co když při cestě zpátky nebudu schopná najít novou verzi příběhu a pojedu pořád postaru, přestože jsem teď světlo?
Vracím se zpět k našim do ložnice. Dívám se na mámu. Pozoruji, jak je plná všech svých křivd, bolesti a hněvu, jak se jí to všechno honí v jednom momentě hlavou. Jako by se toho chtěla zbavit, ale zároveň nechce, protože takhle se přece život žije. Mám problémy, tedy jsem. Takhle se to naučila od rodičů a nemá vůli to nějak měnit.
Říkám jí, že je to jednoduché, když si vzpomene, že je světlem, ale ona mě nevnímá. Když říká ve třetím měsíci své kamarádce, že je těhotná, má stále stejný utrápený postoj, ale mě už to ani nepřekvapuje. Silně cítím, jak se zmítá ve svých opravdových pocitech, které jsou uzavřeny uvnitř a navenek hraje roli radostné mámy, tak jak to okolí očekává.
Opakuji jí, že kdykoliv bude chtít, tak si pro světlo může přijít, kdykoliv. Záleží jen na ní. Já tu budu nachystaná pořád, ale nebudu jí nic nutit.
Přemýšlím, co cítím, když moje světlo stále odmítá - lítost, bolest, vztek? Hm, ani jedno z toho. Za tu krátkou dobu od svého poznání jsem se smířila s tím, že tu nejsem od toho, abych jí něco nutila. Sama si musí říci, sama musí chtít. Tak jako každý z nás si sama určuje cestu životem.
Důležité je věřit, že to, co ostatní lidé žijí (včetně mých nejbližších) je to, co je pro ně v dané chvíli to nejlepší. Mámu můžu podporovat, aby si uvědomila, že je "asi" něco špatně, ale nebudu jí nic nutit.
Připadám si teď jako v pohádce o Šípkové Růžence - dívám se na sebe do zrcadla a vidím tam ji - vidím, jak mi celý život zrcadlí nucení svých názorů těm druhým. V tom ona byla celý život dokonalá a mě to také dokonale vytáčelo. Ach ouvej, proč ta pravda tak bolí?
Vracím se zpět do prožitků v těhotenství, ale už se mi toho moc neobjevuje. Ve svém novém postoji si to taky užívám, ale už jsem se zbavila očekávání, kdy už mě konečně bude mít ráda a kdy už konečně to či ono...
V porodnici jsou ze mě všichni bez sebe, protože podvědomě cítí moji silnou energii. Cítím se být hrdým miminkem. Kojení se mi líbí asi ze všeho nejvíc, protože tak jsme s mámou nejvíc ve spojení a můžu jí svou energii předávat.
Když přichází táta, poznávám v něm druhé světýlko, které mi bude s mámou pomáhat. Vidím nás, jak tam oba stojíme se světlem v dlaních a čekáme, až si ho od nás máma bude chtít vzít.
Nic víc z tohoto období necítím a tak se přesouvám na nějakou historku po časové linii zpět.
Vybavuje se mi zase historka z první třídy. Zkouším si jí říkat podle původního scénáře, ale už mi to vůbec nejde. Kroutím nad tím hlavou a chce se mi smát. Jak je možné, že najednou nechápu svoje původní pocity frustrace a snahu zavděčit se? Místo toho vidím scénku v tomto znění:
Je mi šest let. Ve škole zkoušíme psát písmenka na tabuli. Mě to moc nejde a některá písmenka hodně kazím. Paní učitelka z toho asi není moc nadšená, ale to se nedá nic dělat, v dané chvíli to zkrátka jinak neumím. Když přijdu domů a píšu si domácí úkol, stojí nade mnou máma a pozoruje mě. Řekla bych, že v duchu přemýšlí nad tím, jaké to bylo, když se ona učila psát, spíš než aby mě hlídala, jestli píšu úkol správně. Samozřejmě, že se snažím psát, jak nejlépe to jde a za své úsilí jsem pochválená. Učení mě zkrátka baví!
Výborně, úplná selanka!
Znovu se ptám sama sebe, jestli jsem si opravdu jistá, že to tak cítím, že to není jen mé zbožné přání, aby to dopadlo dobře.
Podle klidu, který se rozhostil uvnitř mé fyzické schránky vím, že se to opravdu změnilo. Celý můj postoj k minulým událostem se změnil. To, co jsem chtěla, se mi povedlo. Zničit v sobě tu zlobu, nenávist a křivdu vůči vlastní mámě, vůči všem, kteří mi celý život ubližovali a neměli mě rádi.
Skrze poznání, jak to doopravdy bylo, se mi povedlo nastolit mír v duši.
Přehrávám si nyní scénku ze svých deseti let.
Protože jsem neměla moc kamarádů ani kamarádek, byla jsem často sama doma a bylo mi tam smutno. Proto jsem si řekla, že bych si mohla pořídit alespoň nějaké domácí zvířátko. Všechno bylo dost finančně a časově náročné a tak jsem usoudila, že nejlepší volbou bude rybička. Ta stála tehdy jen pár korun. Když jí dám do větší flašky od okurek, tak jí to určitě bude stačit.
V té skutečné verzi to dopadlo tak, že mi máma rybičku nepovolila a musela jsem jí věnovat nějaké spolužačce, která měla doma akvárium. Nejvíc mi bylo smutno z toho, že nechápe, proč jsem si tu rybičku pořizovala. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti nebo plýtvat penězi na akvárium (kterých jsme měli poskrovnu), ale proto, že jsem se cítíla sama a opuštěná a toužila jsem mít někoho, kohokoliv, i když to bude jen němá ryba.
Zpočátku mi nebylo jasné, proč si mám přehrát zrovna tuhle historku. Co na scénce s rybou najdu zajímavého?
Postupně mi došlo, že to byl opět zásah do černého. Jako by to bylo dnes, cítím tu svou opuštěnost, zoufalost nad tím, že mě nikdo nemá rád a nechápe mě a když s tím něco chci udělat, moje pokusy jsou zmařeny.
Dívám se na sebe ve věku deseti let, je mi mě líto, ale už to neprožívám jako křivdu okolního světa. Zkouším si to přehrát v nové verzi a tam už je zcela jiný scénář. Díky změněnému postoji už nejsem opuštěné dítě, které nemá kamarády a musí si to kompenzovat zvířátkem. Ptám se mámy, jestli bychom nějaké mohli mít a když mě odmítá, necítím to jako příkoří.
Zvířátko bych chtěla spíš jen kvůli pozorování - jak se chová, co dělá a nedělá, ale s kamarádkami si vyhraji dostatečně i bez zvířátka.
Takhle si postupně přehrávám ještě jednu scénku, kterou jsem drmolila na cestě tam. Asi moje podvědomí usoudilo, že příhoda z přijímacích zkoušek na SEŠ je natolik závažná, abych jí viděla i v novém světle, což opět vychází.
Žádám o další příběh a vybaví se mi moje maturita v osmnácti letech. Nejprve podle starého scénáře, dřívějšího pohledu.
Čeká mě dnes maturitní zkouška. Jsem nervózní jako pes, ale dá se to celkem čekat, když je to moje první maturita. Doufám že to, co jsem si o svatém týdnu hustila pod nátlakem do hlavy v ní také zůstalo. Mě osobně je jedno, jak to udělám, hlavně, že budu mít papír a všechno za sebou. Ale kvůli mámě bych se určitě měla snažit o dobré známky.
Jdu na to! Zkoušky probíhají celkem dobře, chvílemi mi přijde, že učitelé jsou víc nervózní než my, celý den utíká jako voda a odpoledne už mám maturitní vysvědčení hotové a nesu ho domů, abych se pochlubila. Máma už na mě netrpělivě čeká. Podávám jí vysvědčení, ona se na něj podívá - vidí samé dvojky - protáhne obličej a řekne "Hmm, dobrý. Jenom je škoda, že tam nemáš nějakou jedničku, takhle to vypadá jako vydřený trojky" a odvrací zklamanou tvář od mne i od vysvědčení. Já na ní nechápavě hledím a říkám si, to snad nemyslí vážně, za takovou práci uslyším jen "hmm, dobrý"?
Odkládám vysvědčení v kredenci za sklo, aby se na něj při příchodu mohl podívat i táta, ale pro mě v podstatě přestalo existovat, protože mi ho máma zhaněla. Pche, taková práce s tím byla a dozvím se jenom "hm, dobrý!" Ona mi to snad dělá naschvál.
Tak a teď ponovu. Zkouším to jednou, dvakrát, třikrát, ale pořád se zadrhávám v situaci, kdy mámě předávám vysvědčení a ona mě nechválí. A přitom mi to dalo tolik práce. I v nové verzi cítím vztek a nechuť, když dávám vysvědčení za sklo.
Když to nevychází ani podesáte nebo kolikrát už jsem to mlela dokola, praštím se sluchátky, oblíkám bundu, beru pracovní rukavice a vyrážím na zdravotní procházku do lesa. Kdybych zůstala, asi bych to tu rozkopla!
Sakra, proč mi to najednou zase nejde? Na schodech se míjím s Hankou. Z legrace se mě ptá jestli už jsem odmaturovala. Jen tak přes rameno zavrčím, že standardní metodou se to nějak nedaří a jdu vyzkoušet maturitu do lesa s rukavicemi.
Jsem v lese. Je tu klid a ticho, nikoho dalšího neslyším, ani nevidím. Kdo ví, kde jsou a jakým způsobem ze sebe uvolňují přetlak. Vybočuji z pěšiny do nižšího porostu, nechávám se vést svou intuicí, kde to pro mě bude nejlepší. Beru do ruky klacek, který není ani moc tlustý, ani moc tenký a začínám demolovat poloshnilý pařez.
Chudák, vůbec nemůže za to, že jsem odmaturovala za dvě, ale jak už to tak v životě bývá, stal se obětním beránkem, na kterém si svou zlost vybíjím. Zpočátku mlátím jen tak decentně, ze strachu že mě někdo uvidí nebo uslyší, ale postupně se dostávám do ráže. Zjišťuji, že ještě účinnější je mlátit a přitom nadávat.
Po dvaceti minutách "usilovné" práce je pařez rozbit na prvočinitele, moje ruce poškrábány a potřísněny smůlou, ale uvnitř cítím, jak se mi ulevilo. Papiňák se vyprázdnil a může fungovat spolehlivě dál.
Odhazuji klacek a odcházím z dějiště bláznovy scény zpět do vyhřátého srubu. Zadýchaná, ale zklidněná, usedám na válendu. Tak teď si tu příhodu prožiji jako světlo, budu si říkat, co by udělalo světlo a jsem si jistá, že už mi to půjde.
A vida, vážně to funguje! Najednou jsem odmaturovala raz dva. Jsem ráda, že už to mám za sebou. Jdu domů. I když tuším, že žádné velké ovace s dvojkami nesklidím, osobně cítím hrdost, jak jsem pěkně uzavřela důležitou kapitolu života.
Hotovo, vyřízeno. Maturita je konečně za mnou. Skoro to dalo víc práce než ta skutečná J.
Zítra už snad zvládnu zestárnout do svého současného věku a bude hotovo!
Večeře.
Ke stolu si sedá parta rozjařených a rozesmátých lidí. Ani stopa po těch ustrašených, zakomplexovaných postavičkách, které sem v sobotu přijely. Škoda, že nemůžeme pít, hned bych si dala na oslavu skvělého průběhu něco ostřejšího. Bohužel večer bude ještě meditace, takže nemůžu být pod vlivem.
Máme napsat tři vlastnosti mámy i táty, které nám na nich nejvíce vadí. Když to dopíšu, čekám na pointu.
Toto cvičení je zrcadlo, které nám umožňuje si uvědomit, že vlastnosti které nám na rodičích nejvíce vadí, jsou i v nás a proto na ně tak rezonujeme. Je těžké si přiznat, že tátova zbabělost mi vadí, protože ve skrytu duše jsem i já velký zbabělec. Koho by nebolelo si přiznat, že mámino nízké sebevědomí mi vadí hlavně proto, že sama žádné nemám?
Je to všechno jen o nás a o tom, jak vnímáme druhé. O tom, jak chceme vnímat druhé. Čekat, až se změní ten druhý (jenom proto, že já to chci a jak to chci) můžu donekonečna, ale spíš začne na betonu růst tráva a politici přestanou lhát.
Vztyčit prst a ukázat s ním na sebe, přiznat si, že já si můžu za to, že ostatní jsou na mě takoví a makoví, že si můžu za to, že jsem si nestanovila hranice a nechám se využívat a nechám si ubližovat - to je velká odvaha.
Teď když mi to došlo, už se nikdy nebudu moci vymlouvat "to já ne, to ti druzí"! Tak ještě pár úvah na toto téma a jdeme si lehnout, zbývá nám už jen poslední den práce, tak ať to stojí za to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama