Z deníku hledače světla - 15.kapitola

14. října 2016 v 10:49
4. března - úterý
Ranní meditace se nekoná, místo toho se nám dostává pokynů jak se chovat v případě, že se ocitneme v prenatálu - důležité okamžiky, které je potřeba si pamatovat a probrat je okamžik početí, oznámení tátovi, že je máma těhotná, porod a kojení, první setkání s tátou po porodu. Nemáme se toho vůbec bát (!). Haha, neboj se něčeho, co nevíš jak vypadá, jak chutná ani jak se chová, vážně dobrej fór. Hlavně to máme pořádně procítit, probrat měsíc po měsíci, aby pak mohl Petr vybrat klíčové okamžiky, které bude potřeba ještě blíž prozkoumat.
Nevím proč, ale dneska začíná s poslechem u mě. Asi tuší, že jsem zoufalá, protože si prostě neumím představit, že si nasadím sluchátka tak jako jindy a začnu si tu vyprávět, jak jsem se cítila u mámy v břiše. Jsme mi to ale parta bláznů...
Abych se na to lépe soustředila a navodila atmosféru "bytí" v břiše, přehazuji si bundu přes hlavu a je tma! V té chvíli se na mě napojuje Petr a ptá se mě "tak co vidíš?" Ježiš, co mu na to mám říct? Jedno slovo na tři písmena mě napadá, ale není to asi to, co by chtěl slyšet. Jsem přinucena se soustředit a říkám první věc, která mě napadá: je mi osm měsíců, už jsem pěkně velká a těžká, ale spokojená, moc se mi tu líbí, je tu teplo, šero a klídek. Chápu, že mámu ze mě už bolí záda, ale mě se ven nechce, já si tady pobudu dokud to půjde. Mrzí mě, že už máma přemýšlí nad tím, že se mě brzy zbaví. Doufá, že nebudou žádné komplikace, nejraději by mě vyprdla jako tenisák. Já si pomyslím "když jako tenisák, tak jako tenisák!" A přitom je tady tak pěkně. Ven se mi vážně nechce, ale její přání jest mi rozkazem.
Tady vize končí a přesouvám se do devátého měsíce do chvíle porodu. Jak jsem slíbila, porod probíhá rychle a bez komplikací. V okamžiku, kdy se dostávám ven, tak bych nejraději zase zalezla zpátky. Do očí mi svítí příšerně ostré světlo a do toho se kolem mě srotilo hejno doktorů, kteří na mě koukají jako na ufo. Místo, aby něco udělali s tím světlem a něčím mě přikryli, protože je mi děsná zima, tak jenom zírají! Vůbec se mi to nelíbí a tak začínám řvát, co mi hlasivky stačí. Po nějaké době mě přece jen umyjí a zabalí do nějakých hadrů, tak už alespoň nemrznu.
Nevím, kolik času od té chvíle uplynulo, ale vidím se na pokoji, ležím zabalená v nějakém oděvu vedle mámy a mám konečně čas se rozhlédnout po světě. Kolem dokola jsou postele a v nich další maminky, zjišťuji, jak je zajímavé je studovat. Podívám se na tu svojí, ta si sedá a vyndavá prs. Já se k ní okamžitě sápu, přicucávám se a moc se mi to líbí. Mám zase ten krásný pocit jako jsem měla v bříšku, že jsme jedno tělo, jedna duše. Vypadá to, že se jí líbím, občas se na mě podívá a usměje se. Přesto mám chvílemi pocit, že je víc hrdá na to, jak zvládla porod než přímo na mě, ale to se určitě změní. Docela se mi tu začíná líbit, prvotní šok už pominul. Pak se otvírají dveře pokoje a dovnitř vstupuje nějaký pán - ale vždyť to je táta! Zkoumavě si ho prohlížím, ale v okamžiku, kdy si mě bere do náruče z něj cítím, jak je na mě hrdý a miluje mě od téhle první chvíle. Podívá se nadšeně na mámu a já si pomyslím, že budeme určitě dobrá parta.
Tak! Probrala jsem pod Petrovým vedením poslední dva měsíce těhotenství své mámy, porod a setkání s tátou a teď mi někdo vysvětlete, jak je to možné! Z pohledu běžného člověka bych řekla, že jsem si to do posledního písmenka všechno vymyslela. Ale v hlavě se mi všechny tyto obrazy objevovaly příliš rychle za sebou, aby to mohla být pouhá fantazie. Pak to musí být tedy pravda, že si všechno pamatujeme, jenom na vědomé úrovni o tom nevíme. Možná kdybych byla v transu nebo hypnóze, tak mi to nebude připadat tak zvláštní, ale při plném vědomí si vybavit své pocity z osmého měsíce těhotenství své mámy - uff, začíná to být silná káva. Kam až se takhle můžu dostat nechci ani pomyslet, vstávají mi z toho strachy vlasy na hlavě.
Petr mě opouští a přesouvá se k další oběti, já mám pokračovat dál sama - začít od prvního měsíce a projet si to postupně měsíc po měsíci až skončím opět v porodnici.
Uff, v tomhle hned pokračovat nemůžu. Zvedám se a jdu "jako" na záchod. Musím se na chvíli dostat ven (i když tam pěkně mrzne), abych se nadýchala čerstvého vzduchu a přesvědčila se, že alespoň venku, mimo srub, je všechno tak jak má být a jsou tam k vidění samé běžné věci - tráva, stromy, ploty, baráky.
Nicméně útěk byl pouze krátkodobý. Po pár minutách stoupám po schůdcích zpět do srubu, zavírám za sebou dveře, usedám na svou postel a s povzdechnutím nasazuji sluchátka na hlavu. Jestli se mi do něčeho doteď nechtělo a měla jsem pocit, že horší už to být nemůže, tak tenhle okamžik je důkazem starého známého rčení, že vždy může být hůř...
Přehazuji si bundu přes hlavu, zavírám oči a začínám koukat na obrazy, které mi promítá moje podvědomí před vnitřním zrakem.
1. měsíc: jsem takové malé nic ve velkém prostoru, jenom nepatrné zrníčko čočky v oceánu. Rozhlížím se kolem sebe, všude je tma a spousta místa. Ne že bych někdy trpěla nějakou fobií, ale tolik neznámého tmavého prostoru mě docela děsí. Mám pokušení vyzkoušet ozvěnu, která by určitě skvěle fungovala, ale na druhou stranu mám strach, že mě někdo uslyší a přijde mi něco udělat. Kdoví, co tady číhá v temných koutech za příšery. Nedá se nic dělat, musím to tu vydržet do té doby, než na mě máma přijde. Vždyť kvůli ní tady jsem!
2. měsíc: počáteční šok z rozhlehlých prostor připomínajících sibiřské pláně už pominul, už jsem si zvykla a neděsí mě každé zaškrundání žaludku kousek ode mě. Zjistila jsem, že mi nikdo nic neudělá, každému jsem tady tak nějak jedno, tak si tak čekám, až na mě máma přijde a těším se na její reakci.
Zdá se, že na konci druhého měsíce začíná něco tušit. Konečně. Na tuhle chvíli jsem čekala. Když jí doopravdy dojde, že tu jsem, tak se v první chvíli lekne. Je to sekundová myšlenka, ale zachytila jsem ji když plula kolem... Šok vystřídá údiv, že se to opravdu povedlo a pak nastoupí pokrčení rameny a usmíření se situací. Nevěřícně kroutím imaginární hlavou.
Hej, takhle to ale nemá být, scénář jsem vymyslela úplně jinak! Ve scénáři bylo, že máš být nadšená z toho že jsem tě přišla navštívit a ne aby ses mě lekala. Měla jsi projevovat jak se říká "neskonalou" radost, měly se ti drát do očí slzy dojetí a štěstí. Místo toho si připadám jako flek na kalhotech, který nejde vyprat. S tím se taky musíš smířit když chceš kalhoty nosit dál.
3. měsíc: máma byla u doktora a ten jí s konečnou platností potvrdil, že je těhotná. Jdou s kamarádkou plavat a ve sprše po koupání jí máma onu radostnou novinku sděluje. Podle mého skromného názoru je víc nadšená ta její kamarádka než máma sama. U té nějak pořád cítím spíš takové odevzdání se osudu.... Nadšení rozhodně vypadá jinak - to koneckonců můžu posoudit o pár dnů později, když to sděluje tátovi. Víc nadšeného tatínka jsem snad nezažila. Je radostí bez sebe, jakoby to chtěl dohnat za oba. Jak proti sobě stojí, když mu to máma říká, tak cítím příliv úžasné energie, teplou vlnu, která se z něj valí směrem k mámě a ke mě. To je moc moc příjemné. Hmmm, tak tohohle pána budu mít určitě moc a moc ráda, tohle mu hned tak nezapomenu.
4. měsíc: teď už máma sděluje novinku čím dál většímu počtu lidí, ale já mám pořád pocit, že všichni z toho mají větší radost než ona, jí jsem pořád jedno. A přitom nechápu proč, vždyť jsem tu tak potichu a hodná. Už jsem se tu celkem zabydlela, po prvotním strachu z toho opuštěného megaprostoru se tu začínám cítit jako doma a temné kouty už mě nebudí ze spaní. Přijde mi smutné, že si před ostatními nasazuje masku nadšené maminky. Bojí se, že by vyčnívala a vypadala divně, kdyby řekla co doopravdy cítí.
5. měsíc: mámě začíná růst bříško, ale ještě to není moc vidět. Má schůzku s jednou kamarádkou ze školy a povídají si o všem a o ničem zároveň, zkrátka ženské. Kamarádka se mámy najednou zeptá "a Mirko, kdy do toho chcete říznout vy?" a máma s naprosto ledovým klidem Angličana jí odvětí "myslím, že už se zadařilo, protože jsem v pátém měsíci".
Kamarádka na ní vytřeští oči a říká "tak na to vůbec nevypadáš, vždyť jsi pořád stejně hubená" a začnou se tomu smát.
V tu chvíli se to ve mě vzbouří a dala bych té její slavné kamarádce nejraději po tlamičce. Řvu uvnitř co mi síly stačí, že já už jsem náhodou velká holka, tak ať si na mě nedovoluje. Mami, udělej s tím něco! Ale máma se popadá za břicho a otřásá se smíchy. Tak to se mi snad zdá. Ona nechá tu cizí ženskou, aby se mi tu takhle smála, jako že tu nejsem, to svět neviděl! Já ti ukážu, že mě není vidět!!!
6. měsíc: tak konečně mě je vidět, alespoň to! Ale cítím, že se mámě nijak zvlášť nelíbí, že má bříško, kupuje si samé volné oblečení, aby to co nejvíce zakryla. Už jí přestává bavit odpovídat na stále stejné dotazy typu "tak jak vám dupou králíci". Copak se za mě stydí? Vždyť jsem tak pěkná a hlavně hodná a je mi tu tak fajn. Pěkně si tu rostu, začínám si vyplňovat celý prostor a jsem tu vyloženě jako doma. Alespoň že táta je ze mě nadšený....
7. měsíc: už jsem docela velká holka, můžu si pěkně protahovat ruce i nohy, je to paráda. Jenom mě pořád rozčiluje, jak musím dýchat ty máminy cigára, který nepřestala ani na chvíli kouřit. Fuj, to je hnus. Škoda, že pupeční šňůra nemá nějaký vzduchotěsný dveře, ve chvílích kdy se na mě řítí chuchvalce dýmu z cigaret značky Sparta se mi zvedá žaludek a instinktivně před tím couvám, ale moc daleko to, pravda, nejde.
OK, dejme tomu, že se smířím s tím, že jí tak moc nezajímám, ale proč si nemůže na chvíli odpustit ty čvaňháky? Chci po ní něco tak nesplnitelného?! Kdyby nebylo tohoto drobného, leč častého problému, tak jsem tu vyloženě spokojená ...
Přehrávám si znovu i osmý a devátý měsíc a přemýšlím nad tím, jak jí vytrhnout z té její letargie, lhostejnosti k běhu věcí a hlavně ke mě. Musím něco vymyslet, něco udělat, něco, čím bych jí z té lhostejnosti vytrhla, ukazála že jsem tady, že jsem krásná, hodná a moc se na ní těším.
Dospěla jsem k názoru, že jediný způsob jak toho dosáhnu bude ten, že budu hodně hodně hodně hodná holčička. Pak mi určitě svojí lásku projeví v plné síle tak, jak si to představuji už od začátku.
Konečně! Zazněl gong a je konec dnešnímu mučení, jsme zpátky v realitě, v přítomnosti. Hurá na večeři a pak už si budeme jenom hrát s pastelkami.
Vycházíme ven do mrazivého podvečera a všichni už se nedočkavě ženou do jídelny. Mě osobně poznatky z dnešního dne hodně rozrušily a potřebovala bych se o samotě na chvíli projít. Odpojuji se od skupinky, vcházím do lesa, pomalu a potichu našlapuji na trávu posypanou sněhovým popraškem, za chvíli zrychluji a pak už běžím. Najednou je ve mě tolik energie, jako v sopce těsně před výbuchem... Abych to všechno ze sebe dostala, potřebovala bych běžet minimálně dvacet kilometrů, ale když vybíhám z lesa, tak vidím, že hotel je vzdálený sotva dvě stě metrů. Zastavuji se a rozhlížím se po krajině. Do zorného pole mi padne větev z vyvrácené suché borovice.
Skoro intuitivně, bez přemýšlení, vedena náhlým impulsem, beru větev do rukou, potěžkávám, jestli se dá lehce uzvednout jednou nebo druhou rukou a začínám s ní mlátit hlava nehlava do té vyvrácené borovice. Sopka právě vybuchla!
Po pětiminutovém mlácení mi dochází dech a musím si dát pauzu. Ale cítím se najednou lehčí. Tak si dám ještě druhé kolo a nechám toho. Nakonec jsem do chudáka borovice mlátila víc jak patnáct minut, sedřela si přitom kůži na prstě i dlaních a konečně jsem pochopila, proč ve srubu visí dvoje pracovní rukavice.
Ale ten pocit! Tak takhle jsem si už dlouho nezařádila. Už chápu chlapy, proč mají tak rádi bojové sporty a všechny typy aktivit, při kterých ze sebe dostanou nahromaděný přetlak. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, tak jsem nic podobného neudělala snad nikdy od té doby, co jsem vyrostla. Ale je fakt, že jako malé dítě jsem byla hodně vzteklá. To jsem se ještě tolik nehlídala a naši si určitě pořád říkali "po kom to dítě je?".
Mňo, myslím, že už mám dost, prsty jsem měla tak zaťaté, že je ani nemůžu dát od sebe. Odhazuji větev, vylézám z lesa a pro jistotu se rozhlížím, jestli jsem neměla nějaké náhodné svědky, kteří by měli potřebu přivolat houkavé auto. Na večeři docházím jako poslední, takže toho moc nezbývá, ale ten pocit za kus žvance stojí.
Na večeři jsem přišla jako poslední a jako první odcházím. Potřebuji se ještě venku o samotě projít, abych si utřídila myšlenky dnešního dne.
Vycházím před penzion na silnici a dívám se do spící krajiny. Vládne tu ticho a klid, jsou slyšet jen typické večerní zvuky. Podívám se na oblohu a ta je plná hvězd.
Jak je to zvláštní, že se mění i počasí podle toho jak postupuje naše cesta ke kořenu problému. Přijeli jsme za deště a vichřice, kterou postupně střídá jasné, byť mrazivé, počasí. Jako by nám "někdo nahoře" sděloval, že to dobře dopadne a všechno bude v pořádku.
Pomalu se obracím na cestu zpět ke srubu a před vstupem se ještě jednou podívám na tu vesmírnou nádheru. V tom okamžiku padá hvězda přímo v mém zorném poli. Když padá hvězda měli byste si něco přát a já si přeji, aby to všechno opravdu dobře dopadlo a vyřešili jsme to, kvůli čemu jsme tady.
Dnes večer bude místo pastelek malá meditace. Ke svému překvapení zjišťuji, že je to zase "autobus".
Tak kdo tentokrát bude mým řidičem? Postupně se dostávám do hladiny alfa, stojím na zastávce a čekám na autobus. Když přijede a otevře mi prostřední dveře, vidím tam opět jen jednoho člověka a zvu ho ven na lavičku. Usedáme bok po boku a já se postavy ptám, jak se jmenuje. Představuje se jako Alena Úzkoprsá.
Dar, který mi přináší, je pohled na situace, ve kterých jednám úzkoprse, bez rozletu a fantazie - soustředěna jen na jednu věc, jednu kolej.
Děkuji pěkně, zase někdo chytrý, kdo mi připomíná, že dělám spoustu chyb. Vážně mi tohle má pomoci?
S postavou se loučím a doprovázím jí zpět k autobusu. Jdu k předním dveřím abych se podívala na řidiče a hle - jaké to překvapení, když tam vidím svoji mámu. Takže je to stále ona, kdo mi řídí život. To je bezva. Přestože se tady už kolikátý den trýzním se sluchátky na uších, výsledek je pořád stejný.
Je fajn, že se mi ukázalo, jaká jsem, jak mám ráda, když je všechno jasně dané a jede si ve svých kolejích jistoty a bezpečí. Ale když mi máma pořád řídí život, tak se svým hlavním problémem jsem mnoho neudělala.
Během večera mě popadají stavy zoufalství a beznaděje, uklidnit mě nemůže ani to, že jsou na tom ostatní podobně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama