Z deníku hledače světla - 14.kapitola

14. října 2016 v 10:50
3. března - pondělí
Sedím na válendě, sluchátka na uších, bunda přehozená přes nohy a už si zase melu tu svou. Protože jsem se včera "nedodělala" na narozeninové scénce, začínám si ji znovu odříkávat. Už mě unavuje mluvit a myslet pořád na totéž! Trošku nasupeně si v duchu říkám, jestli to mám zrovna já zapotřebí, když ostatní mi přijdou na první pohled tak v pohodě! V okamžiku, kdy to nejméně čekám a nejraději bych to už vzdala, vidím sebe sama jako úplně cizího člověka, nebo spíš jako pozorovatele, který se na celou scénku dívá z výšky a díky tomu nadhledu konečně vidím to, co je zřejmě komukoliv jinému zcela jasné. Vidím se, jak se všemi sedím na balkóně, o něčem se bavíme, ale já nejsem schopná se na to soustředit. Podvědomě jsem napjatá, jestli se všichni dobře baví, podvědomě se hlídám, abych odpovídala správně na kladené dotazy a konečně se vidím, jak mám nasazenou úplně stejnou masku na tváři jako máma.
Najednou mě to dochází. To, co na ní tak hluboce nesnáším - jak se potlačuje, říká jenom to, co ostatní chtějí slyšet, ustupuje až kam jí ostatní natlačí aniž by se ohradila, tak to vidím sama na sobě. Vidím, jak proti sobě sedí dvě divadelní masky a diví se, že ta druhá netleská jejímu výkonu. Z toho šoku se mi zježily všechny chloupky na těle i v zátylku.
Já dělám totéž co máma! Nevěřícně kroutím hlavou, až si mě všimne i Petr a hned vyzvídá, co se děje. Svěřuji se mu se svým objevem a on se zdá být spokojen, přesně na tohle jsem měla přijít. Tak sice jsem konečně udělala něco, za co jsem pochválená, ale je mi to nějak jedno - jsem z onoho objevu pořád v šoku.
Je to těžko popsatelný pocit když najednou zjistíte, že to, čím jste u druhého do značné míry opovrhovali, máte v hojné míře i vy.
Musím si dát pauzu a nějak to rozdýchat. Nevěděla jsem, co tahle metoda přinese, ale rozhodně jsem si nepředstavovala, že mi to nastaví tak nemilosrdné zrcadlo.
Kristova noho, s tím musím rozhodně něco dělat nebo skončím jako ona - stará, opuštěná, zoufale bijící kolem sebe jako slepec doprošující se pozornosti. Ale takovým způsobem, že to ode mne ostatní lidi jenom odradí, všichni kolem mě budou chodit po špičkách, aby se mě náhodou nedotkli a já přitom budu po jejich přítomnosti a pozornosti tak toužit.
Poznání přišlo tak náhle a s takovou silou, že se z toho těžko vzpamatovávám. Upřímně řečeno bych nejraději celou scénku vyrušila z paměti. Zkusím se místo toho zabývat tím, co jsme dělali při ranní meditaci - jmenovalo se to "setkání s Temným Já" a bylo to o odhalování svých potlačených temných stránek, které dřímou v podvědomí (řídícím středisku) a ovlivňují náš život.
Přišla jsem na to, že v sobě potlačuji agresivitu, která se mi zhmotnila do ropuchy životní velikosti se jménem Ropucha oslizlá a potěš koště - měla bych se s ní skamarádit a přijmout ji k sobě do srdce! To bych ovšem potom nebyla ta hodná, za kterou se pořád vydávám, ale občas pěkně vzteklá holčička!
Bohužel Moudré Já hovořilo jasnou řečí - dokud nepřijmu své stinné stránky, tak budou neustále číhat za rohem a napáchají nejvíc škody, když to budu nejmíň potřebovat a čekat. Každý má nějaké stinné stránky, takže ani já nemůžu být vyjímka a tím, že to přijmu, tak se půlka problému vyřeší. Tak sice se mi tím vysvětluje, proč si pořád zuřivě okusuji nehty, ale už mě přestává bavit poslouchat všechny tyhle pravdy!
Tak to jsem si moc nepomohla. Úvahy o mém Temném Já a velkém množství agresivity, že by se dalo vyvážet do zahraničí, mi asi moc nepomůžou se vzpamatovat z narozeninové historky.
Tak se budu dívat chvíli z okna. Poté, co tu dva dny řádila vichřice a popadala řada stromů v lese, lilo pořád jako z konve, se začíná vyjasňovat.
Pozoruji, jak se moje spolusedící zvedá, šahá po rukavicích a běží závodní rychlostí k lesu. Asi potřebovala na vzduch. To mě stačí výlet do přízemí na záchody.
No nic, musím se vrátit zpět do práce. Na dovolené tu nejsem. Uff, raději bych hledala pravdu na dně láhve s vínem, nešlo by to zařídit???
Vypadá, že nešlo. Celý pobyt je přísně nealkoholický a soukromnou placatku jsem nechala na pokoji L.
Žádám Moudré Já, aby mi nabídlo něco ze svého archívu skvělých historek a v tu ránu se přesouvám do svých 14 let, jdu na přijímací zkoušky na SEŠ.
Je mi 14 let a dneska dělám přijímačky na SEŠ. Chtěla bych, aby tam se mnou šla máma, protože hlavně kvůli ní to dělám, ale ona se bojí. Prý by nesnesla pomyšlení, že uvidí na výsledkové listině mé jméno mezi "poraženými". Tohle mě naštvává už od začátku, to je mi pěkná motivace! Ale nedá se nic dělat, vyráží se mnou táta a já po pár metrech chůze na tramvaj zjišťuji, že jsem vlastně ráda, protože z něj cítím to, co si představuji u mámy - klid a neochvějnou víru ve mě, že jsem dostatečně chytrá na to, abych zkoušky udělala. Odvede mě do třídy, kde se budu několik hodin mučit nad písemkami.
Odpoledne je všemu konec a jdeme zavolat mámě z budky (upozorňuji, že byla 90. léta!) jak to probíhalo. Kvůli její naději v hlase "tak co, jaks to udělala?" jí neříkám to, co si myslím, ale to, co by chtěla slyšet, nebo-li "jo jasně, bylo to lehký, myslím, že jsem to napsala". Pak se jdeme projít, abychom ukrátili čas čekání na výsledky a když se po nějaké době vracíme do školy, vidím své jméno na výsledkové listině mezi těmi, kteří přijímácí zkoušky složili.
Mám z toho obrovskou radost, uvědomuji si, že hlavně kvůli tomu, že z toho bude mít radost máma. Konečně jsem splnila její očekávání. Táta z toho má taky radost, ale nedává to tolik najevo a hlavně - kvůli němu jsem to nedělala, tak je mi to tak nějak jedno.
Znovu voláme mámě z budky, že to dobře dopadlo a dáváme si sraz v nedaleké hospodě, abychom to ještě spolu se známými oslavili. Na oslavě se všichni moc dobře baví, já si připadám že se vznáším, že jsem dokázala něco ohromného a hlavně - dokázala jsem tím mámě svoji lásku, dokázala jsem jí, že se kvůli ní úplně rozkrájím, když bude chtít a udělá jí to radost. Vidím na ní, že je ráda a baví se.
V tu chvíli to přijde jako blesk z čistého nebe. Je to nevinné, ostatní to sotva zaregistrují a ani se nad tím nepozastaví, ale mě se v té chvíli zhroutí svět. Máma lehkým konverzačním tónem jen tak prohodí: "jenom abys holka prošla tím prvákem, aby tě nevyhodili".
Koukám po ostatních - oni si vážně ničeho nevšimli a baví se výborně dál. Ale já už mám zase zabodnutý nůž v srdci a cítím, jak mi tam s ním otáčí ze strany na stranu a strašně to bolí... Nechci kazit zábavu, ale v duchu už není po zábavě a veselí ani památka, zase se jí podařilo mi tu radost zkazit.
Copak to nepochopila, že jí tím dokazuji svoji lásku? To, že jsem jí hodna? Proč se mění jako aprílové počasí - dopoledne jasno a večer zamračeno bez zjevné příčiny? Věří mi alespoň trochu? Chápu, že když jí neřeknu, nad čím přemýšlím, tak mi těžko bude moci vysvětlit jak to myslela, ale snad je to jasný ne? Proč já mám trpět kvůli tomu, že ona nemá radost ze života a neumí se z ničeho radovat???
Proč, proč? To jsou všechno myšlenky, které mi víří hlavou, ale v žádném případě si nedovolím, aby se to nějak projevilo navenek. Všechno musí zůstat pěkně ukryto.
Při přeříkávání této historky (no, přiznejme si otevřeně soudruzi - jakékoliv historky, kterou jsem si doteď probírala) je nejhorší začít vnímat ty podvědomé potlačené pocity. Vždy jsem si říkala, že mě to vlastně vůbec nevadí, ať si máma říká co chce, já si pojedu po svém a co si myslí, je mi slušně řečeno volné. Ale teď vnímám každou buňkou, každým mozkovým závitem, jak mě to nesmírně sebralo, jak jsem půl dne byla v naprosté euforii a pak mě jednou jedinou větou srazila do propasti zoufalství. A tyhle nevyrovnané stavy mě vážně ničí - místo, aby člověk byl tak nějak konstantně v klidu, tak lítá jako jojo dolů a nahoru. Ale já nejsem a nechci už být JOJO!
Když to pak probíráme u stolu s ostatními, Petr mi říká, že tady alespoň můžu vidět, že ona jiná nebude, že se s tím musím smířit a nebrat si to osobně. Zkrátka neumí se z ničeho radovat stoprocentně a to je status quo! Hmm, Čtyři dohody jsem taky četla, ale tím to asi tak skončilo.
Sice chápu, co tím chtěl Ruiz říci, ale do života se to aplikuje hůř. Když mi cizí člověk řekně "to je ale debil" tak mi to vážně bude jedno.
Ale stačí jedna jediná jedovatá věta od mámy a jsem v háji i kdybych si to opakovala padesátkrát denně. Mám být trpělivá a nestěžovat si pořád, ještě zdaleka se mnou Petr neskončil.
V duchu mě jako správného skeptika napadá, jestli se mi nějakých odpovědí vůbec kdy dostane. Zatím se tu jenom nemilosrdně pitvám ve svých bolech, nechávám vyplouvat na povrch svou nenávist a agresivitu, ale kromě frustrace z toho všeho to nemá žádný valný efekt.
Jdu to zajíst a pokusím se hodinu nemyslet na to, že se do srubu musím vrátit.
Na odpoledne mám nachystanou historku z mých šesti let, konečně už mám i historky na méně než stránku, i když tak dobrá jako jedna kolegyně, která si opakovala scénku zvící tří vět, nejsem.
Přesunuji se tedy do svých šesti let - pan Skeptik uvnitř mé hlavy hlásí, že z té doby si toho nemůžu moc pamatovat a tak neví, co chci pitvat. Prosím Vás, vyveďte ho někdo z místnosti, ať tu neruší!
Zavírám oči, lépe se mi bude soustředit a pomalu, větu za větou si začínám vyprávět příběh:
Je mi šest let a chodím do první třídy.
Místo, abych byla nadšený prvňáček jako všichni ostatní, tak mě to ve škole vůbec nebaví. Učíme se psát písmenka, ale mě to moc nejde. Ostatní se nadšeně hlásí, aby mohli psát na tabuli a já dělám, že ve třídě vůbec nejsem. V okamžiku, kdy jsem vyvolána, zkouším na tabuli psát písmenka jak nejlépe to jde, ale bylo by asi lepší dát praseti kost. Předpisové F ne a nejde. Paní učitelka se na mě znechuceně dívá a úplně na ní vidím, jak si v duchu říká, že jsou zkrátka lepší a horší žáci, ne každý se narodil jako Einstein. Když pak přijdu po vyučování domů, je to takřka podobné. Když píšu úkol, visí nade mnou máma i táta a mám pocit jako by mě hlídali, jestli se mi daří. Pekelně se soustředím, abych to napsala správně a udělala jim radost, ale tím víc to kazím. V té době ještě nerozumím poučce, že když se o něco moc snažíme, tak to obvykle nejde a měli bychom tomu nechat volný průběh. Do toho poslouchám vysloveně "motivační" věty typu "podívej se na tatínka, jak krásně píše"! Na to nic neříkám, šestileté dítě přece svým rodičům neodporuje. V duchu si ale myslím, že to není fér takhle argumentovat, táta se taky určitě učil psát nějakou dobu, samo to z vesmíru nepřilétlo. Jenže oni si chtějí stůj co stůj ověřit, že nejsem mentálně zaostalá, tak jak to tvrdil jeden dětský psycholog. To se zřejmě nejvíc projevuje při psaní - už v první třídě bych měla psát krasopisně. Všechny úkoly bych měla dělat naprosto bezchybně, aby se v tom utvrzovali. Tím, že jsem takhle pod drobnohledem, tak se mi do učení vůbec nechce, nebaví mě to. Kdo to kdy viděl, aby mělo dítě všechno hned správně! Vím, že mě naši mají rádi, ale aby na mě mohli být pyšní, musím mít reprezentativní výsledky a chovat se tak, jak se ode mě vyžaduje. A přitom je milión mnohem lepších a zajímavějších věcí, které by se daly dělat!
Když si scénku opakuju už asi po šesté, cítím jak jsem z toho čím dál víc znechucená, nejraději bych úkoly ani doma nedělala, ale jaksi nemám jiné místo, kde by se daly spáchat.
Už chápu, proč jsem si měla probrat zrovna tento příběh - je na něm krásně vidět, že moje snaha zavděčit se mě provází celý můj život - a výsledky jsou celý život dosti žalostné. Génius ten, který vymyslel pořekadlo o hrachu a stěně! Dokonale na mě pasuje.
Před odchodem na večeři všechny naše scénky včetně všech pocitů probíráme před ostatními. Je to skvělý způsob, jak zjistit, zda už je historka opravdu zpracovaná a můžeme se posunout na další. Říkat si to sama pro sebe není totéž jako ventilovat to bez emocí před ostatními, nemá to takovou sílu. Někteří cítí, že potřebují ještě dopilovat pár detailů, takže si to ráno ještě párkrát projedou, ale u mě - nebo spíš ve mě - vládne jen zmatek. Podívala jsem se hodně hluboko do svých pocitů, ale zatím se mi z toho chce jenom brečet a jinak žádná změna.
Žádné mávnutí kouzelného proutku jako by to nikdy nebylo a šup, nahraju si tam lepší myšlenky. Ne nadarmo je mojí "silnou" stránkou trpělivost. Na závěr nás Petr jen tak mimochodem informuje, že zítra se zřejmě posuneme v čase až do prenatálu, tak ať se toho nebojíme. Pche! Pan Skeptik uvnitř mé hlavy se nepokrytě chechtá.
Mám si vzpomenout na období, kdy jsem ještě nebyla fyzicky vůbec na světě? A zpracovat úplně stejně jako jsem to dělala doteď? Tak to je vtip roku, to se na zítřek moc těším, poněvadž budu úplně bez práce! Vidět a vědět něco, co podle většiny z nás neexistuje, je myslím dost velká pitomost a tak nějak si to myslíme všichni. Hlavně kluci jsou hodně skeptičtí, Honza má už druhý den depku z toho, že si to všechno jenom vymýšlí a k ničemu to nevede.
Po večeři si alespoň budeme znovu hrát s pastelkami.
Tentokrát máme nakreslit cokoliv co se nám vybaví pod slovem láska. Může to být současný partner nebo kdokoliv z minulosti, do koho jsme byli zamilovaní. Zkrátka nakreslit naši první myšlenku a obrázek pojmenovat.
Automaticky kreslím srdce, které je pro mě stále symbolem lásky, a protože mě napadá název obrázku "láska mi dává křídla", tak ještě na každé straně neuměle dokresluji křídlo.
Posíláme své obrázky Petrovi. On jeden po druhém hodnotí, bohužel ne moc lichotivě, ale o to víc pravdivě a já mám sto chutí mu svůj výtvor neposílat.
Zmocňují se mě pochyby, jestli unesu to, co se dozvím a jak se s tím pak vyrovnám. Ale nedá se nic dělat.
Posílám kresbu Petrovi. Ten se na ni zadívá a začíná smršť všetečných otázek: kdo je u nás v rodině dominantní (podle položení těch dvou křídel-jedno výš, jedno níž), jsme svoji?! (víš, jak to jen říct - nemám potřebu mít na někoho jiného papír), jak a kam se náš vztah vyvíjí a mnoho dalších. Výslech končí a já z toho kupodivu vycházím velmi dobře.
To je snad první pozitivní informace, kterou jsem se tady dozvěděla, alespoň budu moci dobře spát J.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama