Z deníku hledače světla -12.kapitola

14. října 2016 v 10:53
2. března - neděle
Je šest hodin, budík má ještě půl hodiny čas než zazvoní, ale já už jsem vzhůru - asi strachy, že bych zaspala. Alespoň si stihnu zacvičit. V půl osmé už všichni čekáme u srubu vybaveni dekami, ponožkami navíc a já ještě trpce želím toho, že jsem si nevzala termosku, troška teplého čaje by bodla. Petr už na nás čeká uvnitř, v kamnech praská dřevo, teplota se o nějaký ten stupínek zvýšila, no možná to nebude tak hrozný, jak to vypadalo včera večer. Ráno před snídaní prý ještě nebudeme pracovat, budeme si dělat meditace a cvičení a ty pak zpracujeme večer po večeři.
Na dnes máme za úkol něco, co už jsem dělala na Sebepoznání. Ale co se dá dělat, třeba to pokaždé nebude stejné jako na seminářích. To by mě fakt nakrklo. Jde o sadu otázek - z čeho mám největší strach, co nechci, aby se druzí dozvěděli, čeho se bojím, že se dozvím o druhých a o sobě, jakou největší lež jsem komu kdy řekla a nakonec co musím udělat, abych dosáhla změny. To je jasný - musím to tady přežít! Děláme si poznámky do bloků a před osmou opouštíme srub.
Snídaně.
Sedíme proti sobě a vyměňujeme si zvídávé pohledy. Nikdo skoro nemluví, všichni si své pochybnosti přemýlají v hlavě. Takovouhle napjatou atmosféru nemám ráda a chtěla bych ji nějak rozrušit, ale daří se to jenom částečně. Pár vět a pak je zase ticho, nikomu se zkrátka komunikovat nechce. Jestli to takhle bude vypadat celý týden, tak bude veselo jak v márnici. Pochybuji, že by ostatním vadilo jenom to, že nám donesli normální rohlíky místo celozrných jako mě! Čtyřicet pět minut uplynulo a tak hajdy zpátky do srubu.
Sedáme si ke stolu a Petr po nás chce, abychom mu řekli, jakou jsme si vybrali scénku. Každý vypráví tu svou, já se tasím s tou narozeninovou, na rozdíl od ostatních je pěkně dlouhá.
Tak žádné otálení a šup do práce. Každý si vybral svou postel, jejíž vzhled se od včerejška bohužel k lepšímu nezměnil. Usedá na ni, zkouší sluchátka, mikrofon, ale do práce jako takové se nikomu nechce. Přijde mi pořád pěkně praštěné vyprávět si nahlas mezi tolika lidmi tuhle historku - ani tak nejde o obsah, ale celý ten akt vyprávění si nahlas mi přijde pěkně uhozený! To by mě fakt zajímalo, k čemu nebo kam touhle metodou dospějeme.
Alespoň jsem si zvolila strategické místo u okna a za skříní, takže se budu moci opírat zády o skřín a zároveň na mě Petr neuvidí. Vedle mě si sedá Verča, to je ta holčina z lednového semináře. Původně jsem chtěla obsadit teplé místečko u kamen, ale tam bylo velmi rychle obsazeno, tak jsem zůstala tady a mrznoucí části těla si přikrývám bundou. Štěstí, že nejsem moc zimomřivá.
Tak, sluchátka mám nasazená, mikrofon seřízený a můžeme začít. Mám si zvolenou scénku říkat tak dlouho, dokud nevybiji emocionální náboj, který to obsahuje. To znamená, že si to můžu říkat klidně desetkrát, dvacetkrát, než mi bude připadat scénka vyšumělá, fádní a nicneříkající. No, až zas tak mě ta scénka nesebrala, takže s tím budu asi brzo hotová.
Musím přemoci pocit trapnosti a studu a začínám si nahlas vyprávět. Říkám si to jednou, podruhé, potřetí. Pořád mám pocit, že je to jako bych četla nahlas noviny - zcela nezúčastněně, ploše. Ale náhle scénka v mé mysli (nebo je to fantazie?) ožívá, najednou začínám cítit všechny emoce a pocity, které jsem na vědomé úrovni zcela potlačila - vztek, lítost, přemáhání se, nechápavost, vyčerpání. Nejsem sto pochopit, kde se ty pocity najednou vzaly, když si na nic takového nepamatuji. Vzápětí mě napadá správná odpověď - uměle jsem je odsunula do podvědomí jako nesprávné a nevhodné a tam se tiše kupily a kupily. Nakonec celý příběh zapisuji do bloku takto:
Máma má dneska narozeniny. Já jí musít jít coby hodná holčička popřát i když se mi strašně nechce. Nicméně musím, nikdo jiný to za mě neudělá. Už když jdu po schodech v domě, nejraději bych se otočila a jako zbabělec utekla pryč. Ale to nejde, to bych si neobhájila. Musím to překonat i když se mi svírá hrudník, špatně se mi dýchá a začínám se klepat a nervózně si jezdit po nehtech. Nasadím si masku hodné holčičky a vkráčím do dveří.
Nejraději bych měla sílu jako Herkules, abych se zapřela o futra a nikdo mě přes práh toho bytu nedostal. Mé vnitřní zoufalé volání o pomoc však nikdo neslyší. Ještě, že je se mnou Michal, ten mě tu bude držet. Už v předsíni mi stačí jeden pohled na mámu a už to ve mně začíná vřít.
Říkám si "tak mi ti jdeme popřát, ty ani nevíš, kolik mě to stojí sil, jak moc se musím přemáhat a hážeš tady na mě takovýhle ksichty, který tak nenávidím?" Potřebovala bych asi izolepu, protože mám pocit, že maska hodné dcery, kterou jsem si před bytem nasadila, každou chvíli spadne. V kapse onu imaginární izolepu nahmatávám a po nezbytných úpravách se jde na věc. Hodná holčička se totiž nesbalí a neodejde, naopak - zatne zuby a cokoliv dalšího a jde za svojí maminkou do kuchyně popřát.
Předávám jí kytici, Michal dárek, říkám jí taková ta běžná slova jako "všechno nejlepší, blablabla" a přitom si v duchu říkám, že nějaký její narozeniny jsou mi tak jedno. Když si ode mne bere kytici, říkám jí, že se bohužel nemůžeme dlouho zdržet, protože mám italštinu, takže to dooslavíme později a už se vyloženě na tento okamžik odchodu těším. Kouká na mě tím svým dotčeným výrazem s vykulenýma očima a říká "hmm, to já myslela, že mě někam vezmete do společnosti, že mě někam vyvedete, když tady sedím pořád tak sama".
V té chvíli zdá se být má sebekontrola u konce a v duchu se vidím, jak bych jí nejraději tu kytku omlátila o hlavu a odešla. Stojí mě to opět spoustu energie nedat na sobě takové úmysly znát a prohodím jen něco univerzálního jako "tak snad někdy příště...". Vážně nesnáším, když mě považuje za telepata nebo jasnovidce, který uhodne nebo si domyslí, co by chtěla a co by jí udělalo radost. Sedáme si ke stolu, máma nám nabízí sklenku vína a začínáme si povídat. Zjišťuji, že vlastně vůbec nevnímám co říká, protože jsou to jenom takový blekoty, aby řeč nestála, ale nic důležitého. Jenom tam, kde je to nutné, kde se to vyžaduje, říkám takové to "hm, no jasně, nepovídej, fakt?", aby nebylo poznat, že ji neposlouchám a místo toho mi hlavou jezdí myšlenky jako motorové myši. Dokola přemýšlím nad tím, jak mi něco takového zase mohla provést!
Zatraceně! Proč, když chce jít ven, to neřekně jasně a stručně jako normální člověk. Podívej se na sebe a podívej se na mě. Místo abychom si povídaly o důležitých věcech, které mají hlavu a patu, tak tu plácáš nesmysly o tom, co jsi četla v novinách a za půl hodiny nebudeme vědět, co si říct. Proč na tebe musím pořád hrát nějaké divadlo, že mě to děsně baví a zajímá a přitom mi hlavou běhají myšlenky o tom jak tě nesnáším a nenávidím???
Přestože bych chtěla po domluvené půl hodince odejít, nebo lépe řečeno utéct, abych stihla italštinu, tak jako hodná holčička zůstávám. Její setba výčitek hned v úvodu měla dobrý účinek a tak tu sedím další hodinu. Teprve když se do toho vloží Michal, kterého se výčitky mojí mámy netýkají, po hodině a půl odcházíme.
Když se zvedám ze židle, cítím jak jsem strašně, ale strašně unavená a vyčerpaná z celého divadla, které jsem tu předváděla, ale vím, že příště zase přijdu a tak to raději ukládám někam hluboko do podvědomí, abych to už nemusela nikdy vytahovat. Když se s ní loučím, ještě hodí do placu větu "ach jo, smutnější narozeniny jsem snad nikdy neměla" a já mám pocit, že i když je maska hodné holky izolepou zafixovaná, tak si ji násilím strhnu a pěkně jí od plic řeknu, jak to se mnou a s ní doopravdy je.
Podvědomě ale vím, že nic takového neřeknu ani neudělám. Poslušně svěsím hlavu a odejdu, protože kdybych jí to řekla, tak jí ztratím - asi navždy - a to přece nechci, vždyť je to moje máma, krev mé krve, k té se tak chovat nemůžu. Přiznat si své skutečné pocity vůči své mámě by znamenalo už asi jediné - nevídat se s ní a to si přece nemůžu dovolit!
Do příběhu jsem se navzdory prvotní nechuti zabrala a opakuji to už snad po desáté. Pokaždé, když mě Petr na chvíli poslouchá, nutí mě popisovat své pocity při tom či onom a tím víc mě nutí rozkrývat skutečnou pravdu o celém příběhu, který by jinak vypadal opravdu banálně. Tak ještě jednou a nechám to být. Stejně je čas k obědu a po obědě začneme něčím starším - věřím, že to bude podobně pěkný zážitek.

U oběda sedíme potichu a se smíšenými pocity. Někdo stihl historky dvě nebo tři, podle toho jak byly dlouhé, ale zdá se, že román na pokračování jsem měla jenom já. To ostatně taky vysvětluje, proč jsem na jedné takové scénce pracovala dvě hodiny.
Víceméně mlčky dojíme jídlo a jdeme zase na srub. Každý chce být se svými myšlenkami sám - každý přišel na to, jak ho banální příhoda dokáže dostat do kolen a každý se s tím musí vyrovnat po svém.
Usedám na válendu, nasazuji sluchátka jako bych si chtěla hrát na letového dispečera a ze svého repertoiru samých skvělých historek vybírám tu z léta, kdy je asi týden do našeho odjezdu s Michalem na dovolenou:
Za týden odjíždíme na dovolenou a já neuvidím mámu celý měsíc. Mě osobně se jedině uleví, ale hodné holky tohle nedělají, takže i když se mi sebevíc nechce, tak zorganizuju poslední víkend před dovolenou na chalupě. Musím nějak uchlácholit špatné svědomí z toho, že se na třítýdenní absolutní svobodu nepředstavitelně těším.
Sobota probíhá v pohodě, zato neděle! Odpoledne sedíme na zahrádce a povídáme si (jako hodná dcera musím přece vědět, co maminka zrovna prožívá a jak se jí daří). Ona mi vypráví o tom, co jí všechno udělali doma zedníci, co spravili, jaký tam udělali nepořádek a jak to bude muset všechno čistit. Já jí způsobně poslouchám, ale v duchu jí ani trochu nelituji, protože každá máme svoji domácnost o kterou se musíme starat, tak je to zkrátka rozdělené a to, že ona je od přírody bordelářka a nebaví ji uklízet, za to já fakt nemůžu.
Jako by vystihla moje myšlenky, vypálí na mě bez přípravy napůl konstatování, napůl výčitku "ale ty se vůbec nezeptáš, jestli nepotřebuji pomoct!" Už ta dvě NE ve větě jsou snad jasným důkazem, že to NEchce. Ale co čekat od člověka, který se sám v sobě NEvyzná. Po této poznámce, která zasviští vzduchem jako prásknutí biče, na ní jen bezmocně koukám (probůh, není ona přece jen vědma, jak to o sobě tak ráda tvrdí, když uhodla na co myslím?) a v hlavě rychle vyhodnocuji, jaká bude nejlepší odpověď na tuto otázku. Nemůžu samozřejmě reagovat tak jak bych opravdu chtěla, protože bych porušila "idylu" nedělního odpoledne a tak se uchyluji k tzv. variantě brod a nahlas říkám "no, kdybys potřebovala pomoc, tak si přece řekneš ne?". Ojojoj, varianta brod nebyla ta správná, i když otázkou je, zda v této situaci vůbec nějaká varianta mohla být správná.
Máma se na mě chvíli dívá a pak se spustí lavina výčitek, jak je to hrozné, že jsem se tohle naučila od rodičů mého přítele, kde si nikdo nic neříká a všichni si všechno musí udělat sami, jen aby nemuseli obtěžovat druhé, jak bych se tam měla nejraději rovnou přestěhovat, když je tak miluji a přejímám jejich způsoby a tak dále a tak podobně. Chvíli ještě sedím v lehačce, poslouchám ty její smyšlené představy (kdyby to alespoň byla pravda, tak to člověka tak nemrzí, ale vždyť to v rodině Mládků funguje úplně jinak!) a přemýšlím, kde jsem tentokrát udělala chybu, že jsem nedokázala udržet rodinnou pohodu.
Abych to alespoň částečně napravila, zvedám se a jdu za mámou do chalupy pomoci s nádobím. K tomuto aktu je potřeba skutečně mnoho sil, protože budu vzdálená od jejích úst, které nepřestávají chrlit informace, asi jeden metr, ale co nadělám. Udělala jsem to špatně, nedokázala jsem udržet dobrou náladu a tak zkrátka musím nést následky.
Nádobí je umyto, utřeno a uklizeno. Máma se odchází podělit o své rozhořčení k sousedce a já najednou nevím, co mám dělat. Nejraději bych se sbalila a odjela pryč, ale to si nedovolím, ještě bych se od ní dověděla něco škaredého přes týden a mohlo by mě to strašit na dovolené a za to mi to nestojí.
Zůstávám a čekám. Čekám, až přijde zpět od sousedky, abych jí milostivě mohla odvézt autem domů. Během té hodiny, kdy na ní čekám, se mi zcela jasně vybavují pocity z mého dětství, kdy jsem se stejnou obavou a se stejně se klepajícím žaludkem čekala až přijde z práce domů a dostanu zase za něco vynadáno. Ten pocit se mi nelíbí, protože si uvědomuji, že se teď ve svých třiceti letech cítím úplně stejně jako to malé dítě. Ale co, nechat ji tady prostě nemůžu, to už jsem si jednou jasně vysvětlila a musím si to znovu zopakovat.
Zhruba za hodinu je mému neklidnému čekání konec - máma přichází od sousedky a hned na mě hodí pyskem "tak ty jsi ještě neodjela? Nevím, co tady ještě děláš, proč se tady o to ještě staráš, když je ti to všechno úplně jedno stejně jako já."
A já stále nic (stále mi to nedochází) a odpovídám "čekám přece na tebe, abych tě mohla odvézt domů, přece se nebudeš trmácet vlakem". Na to už máma nereaguje, zřejmě už dosáhla, čeho chtěla a už se jí v tom nechce dál vrtat. Balíme si věci a odjíždíme. Tím historka končí.
Poprvé, podruhé, potřetí si přeříkávám toto dlouhé vyprávění a opět bez emocí. Postupně se na příběh víc a víc soustředím a z podvědomí mi začínají vyvstávat všechny dojmy a pocity s příběhem spojené. Historka začíná získávat jasné obrysy a tak jako v prvním příběhu se začínají vyjevovat další a další informace jako kostlivci z hrobu.
Přestávám počítat pokolikáté jsem si to zopakovala, až se zase dostávám k závěrečným událostem - jsem v místě, kdy máma přichází od sousedky a má stále uštěpačné poznámky. V té chvíli nastává zřejmě onen okamžik, o kterém Petr mluvil ze začátku. Najednou vidím, vnímám a chápu, co celou dobu dělám. Není to nic jiného než dobrovolné ubližování sama sobě. I když napadání je jen ústní, mě to hodně ubližuje.
Ale neudělám nic jiného, než že se otočím a nechám se uhodit do druhé tváře. Dělám to tak dlouho, dokud to mámu nepřestane bavit. Pak se oklepu a dělám že se nic neděje.
V té chvíli bych použila přísloví "krve by se v něm nedořezal", protože teprve v té chvíli mi dochází tragičnost celé situace. Nejsem schopná tomu stále uvěřit. Přestala jsem mluvit, jenom zírám z okna a snažím se nějak tuto převratnou myšlenku v hlavě přebrat.
Po chvíli slyším ve sluchátkách Petra, jak mi káravým hlasem říká "slyším, že nic neslyším". Odpovídám, že mě právě něco došlo a šokem jsem oněměla. Všechno mu vyprávím a Petr je spokojen, že mi došlo, jakým způsobem provádím sebetrýznění - takové trošku SM praktiky ale bez sexu. Jsem pochválena za objev a mám se přesunout na další historku.
Žádám Moudré Já, aby mi nabídlo další důležitou scénku a dostávám se do data svých 30. narozenin.
Budu mít třicáté narozeniny a přemýšlím, jak s tímto kulatým výročím naložím. Nejraději bych šla s Michalem někam do pizzerie nebo do vinárny na sklenku vína a hotovo, ale to se nesluší - když mají lidé kulaté výročí, tak většinou mají nějakou větší oslavu, uspořádají něco významnějšího. Takže je vhodné, abych udělala totéž. Udělám doma pohoštění, pozvu rodičovstvo a společně si uděláme mejdan na balkóně. Myslím, že takhle naplánované by to mohlo být dobré a splnilo by to očekávání okolí.
Je den D, všechno je nachystáno a už jen čekám na rodiče. Přichází s kyticí, dary a světě div se i s dobrou náladou, to je pro mě ten největší dar. V duchu si říkám, že by to tentokrát mohlo dopadnout dobře.
Bavíme se celkem dobře až do doby, kdy máma vypije lahev vína, kterou pro sebe dostala vyčleněnou a chce další. S ní je problém v tom, že nezná svoji míru (maximálně našeho známého Míru) a nikdo jiný, podle ní, nemá právo jí radit, jaká ta její míra je. Dovoluji si lehce zaprotestovat, že přidělené množství vína na osobu už vypila a další nedostane. V okamžiku, kdy slova opouštějí má ústa vím, že to není to, co chtěla slyšet.
Abych neporušila celkem přátelskou atmosféru, kterou jsme s takovým usilím udržovali, nalévám jí do sklenky další víno, i když už celou láhev jí dávat nechci, protože alkohol se na ní začíná projevovat. Jistě není překvapením pro nikoho, kdo "představení" sledoval až sem, že scénka se opakuje poté, co máma vypije i tuto sklenku. To už si začínám trvat na svém, protože pozoruji, jak se lehce potácí a chtěla bych, aby došla domů v pořádku.
Mé rozhodnutí už jí nenalít je opět chybné - máma se zvedá ze židle a odchází do kuchyně sama se obsloužit a bohužel spustí svůj oblíbený monolog. Všichni jí chceme jen omezovat, sami si užíváme a jí nic nedopřejeme, šetříme na ní, ale ona na nás nemůže abychom jí nepomluvili, nestaráme se o ní, ale ona o nás musí, děláme si co chceme, ale to ona si nemůže dovolit a tak dále.
Slova se z ní sypou jako peří z děravého polštáře a nikdo nemá moc je zastavit, udělat něco s tím, aby přestala zraňovat. Ve stavu opilství mě samozřejmě nevnímá, když jí říkám, že nešlo o skrblictví, ale o to, aby se vůbec dostala domů po svých.
Zase jsem ta špatná. Za neustálých výkřiků, výčitek, sprostých nadávek, odchází a mě nechává stát v předsíni s hořkou pachutí v ústech a pocitem "tak to jsi teda zase nezvládla!". Chce se mi z toho brečet, ale všechny emoce potlačím a před Michalem na sobě nedávám nic znát.
Po pár kolech mě Petr upozorňuje, že budeme končit, ať si tedy odříkám tohle kolečko a skončím. Nic zvláštního mi zatím tento příběh nepřináší, zůstane mi tu na zítra. Musím odhalit psa, který je v tom zakopán.
Bilance prvního pracovního dne: posmrkané a probrečené hromady kapesníků a poznání, že svojí mámu nenávidím. Skvělé. Tohle mi má pomoci?
Je po večeři, sedíme zase ve srubu a s napětím očekáváme, co si na nás Petr vymyslel.
Bere do ruky dvě krabice s pastelkami a prázdné čtvrtky. Že by omalovánky jako odpočinek po celodenní pitvě myšlenek? Něco na ten model, ale v učené literatuře se tomu říká automatická kresba.
Zadání zní "nakreslit svůj vztah k sobě" - nakreslit první co nás napadne a použít barvy, které se nám nejvíce líbí. Mě se jako první vybaví kruh, ve kterém jsou různé barvy - na okraji to začíná modrou, pokračuje přes červenou, oranžovou až uprostřed je kruh žlutý. Obrázek jsem pojmenovala "světlo v tunelu". Když máme všichni hotovo, postupně posíláme své obrázky Petrovi k okomentování.
V poslední vlně posílám i já svůj obrázek a jak jsem zvyklá od mámy, čekám jakou uslyším kritiku. Petr se na obrázek dlouze dívá, pak se pousměje a zeptá se mě, jestli prý vím, co jsem nakreslila. Vysvětluji mu svoje pojetí obrázku - všude kolem je tma a nehezky, ale jednou se snad člověk dopracuje k tomu, že uvidí světlo na konci tunelu a bude vědět, že se nenamáhal zbytečně. Petr pokyvuje hlavou a říká mi, že jsem nakreslila svůj stav za zhruba dva dny. Tehdy pochopím, ale teď ne. A aby mě neovlivňoval, tak teď nemůže ani naznačovat.
A je vymalováno!
Dala jsem si s tím takovou práci, mohla se něco užitečného dozvědět a zase nic. A ještě ke všemu budu dva dny napnutá, jestli fakt přijdu na to, co jsem to nakreslila tak tajemného, že mi to Petr nemůže říct.
Rozladěná jdu na konci skupinky opuštějící srub směr postel, už se mi nad tím nechce přemýšlet. Napadají mě samé nepozitivní myšlenky, které se týkají celé této akce! Musím to zaspat, protože odjet jak známo už nemůžu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama