Z deníku hledače světla -11.kapitola

14. října 2016 v 11:00
BŘEZEN

1. března - sobota
To místo, kde se Kořeny odehrávají se jmenuje Šubířov. Veřejná doprava může být horší snad už jen do Užhorodu. Kdybych se měla spolehnout na České dráhy, tak pojedu celý den se třemi přestupy a pokaždé minimálně hodinovým čekáním na nádraží. O autobusech ani nemluvě.
Zneužívám proto Michala, který si stejně chtěl něco vyřídit v Adamově a vymýšlím ďábelský plán. Pojedeme vlakem do Svitav, kam jede vlak přímo a trvá to jen dvě a půl hodiny, pár hodin pobudeme v nedaleké vesnici u Michalových rodičů a pak mě Michal odveze autem přímo na místo, to už je jen nějakých třicet kilometrů.
Potřebovali jsme jen vymyslet pojmenování celé akce pro Michalovi rodiče, těžko by asi zkousli, že si jedu léčit duši a komunikovat se svým Moudrým Já. Název "školení o psychologii" se osvědčil i tentokrát.
Druhá hodina odpolední se neúprosně blíží a s tím i čas mého odjezdu z "normálního světa" někam, kde nevím, co se mnou bude a jestli vůbec nějaké "pak" bude.
Vyjíždíme. Ach jo, jak mě se nechce, možná bych to ještě teď obrátila zpět a dělala, že to vůbec nikdy neexistovalo a nemám vůbec žádné problémy, které potřebuji řešit!
Kolem třetí hodiny odpoledne přijíždíme na místo. Celá "seance" se odehrává v místním penzionu zvaném Pohoda. Výstižnější název si lze jen těžko představit! Stará, cihlová, trošku oprýskaná třípatrová budova se nachází na levém konci vesnice a za ní už je jenom les a pole. Alespoň se budu mít kde procházet ve chvílích nejčernějšího zoufalství!
Dlouze se s Michalem loučíme. Oba se bojíme, co se se mnou za ten týden stane a tak se k němu tisknu, jako by to mělo být naposledy. Podává mi baťoh a posílá mě dovnitř.
Vstupuji kovanou branou do zahrady, stoupám po pár schodech do haly penzionu a tam už čeká Petr. Odškrtává si mě, já mu dávám peníze a čekám na svou spolubydlící.
Je jí vysoká dívka s brýlemi a účesem na kluka a představuje se jako Markéta. Už na první pohled působí sympaticky - tak alespoň tohle by mohlo být v pohodě. Sdílet týden obydlí s někým, kdo mi je vyloženě nesympatický neřku-li protivný už od pohledu, by bylo fakt peklo.
Petr na nás ještě křikne, že sraz ve srubu je ve čtyři hodiny. Proboha jakej srub? Kde ho budu hledat? A co tam budeme dělat? Myslela jsem, že se všechno bude odehrávat tady v tom penziónu. Asi si budu muset na někoho počkat až tam půjde, abych se přidala. Když čekám v hale, potkávám tam Karla a Štěpána, se kterými jsem byla na prosincovém semináři Cesta k sobě. Hurá, tak když už nic jiného, alespoň tady vidím dvě známé tváře, ke kterým se budu moci obracet v případech nouze.
Doprovázejí mě do srubu a já zjišťuji, že je to jen kousek přes zahradu, kam bych rozhodně trefila i sama. Srub co do útulnosti nevypadá nijak valně, ale co se dá dělat. Zřejmě tu budeme na nějaké úvodní povídání a pak se zase přesuneme zpět do penzionu, který mi najednou přijde mnohem útulnější než působil na první pohled. Hlavně tam není taková lezavá zima jako tady. Sedáme si ke stolu, který je uprostřed místnosti a Petr jde zatápět v kamnech. To jsem zvědavá, jestli se tahle bouda z prkýnek někdy vyhřeje. Už po půl hodině mi mrznou nohy, u podlahy snad musí být mínus dvacet.
Je nás deset. Tři kluci v rozmezí třicet až čtyřicet let, sedm žen či dívek od dvaceti pěti do padesáti let. V čele stolu Petr a na opačné straně ještě další paní kolem pětačtyřiceti let, kterou v zápětí Petr představuje jako svoji asistentku. O tom nebylo v mailu ani zmínka, ale co se dá dělat, tak ty moje uhozený řeči bude poslouchat o jeden pár uší navíc. Snad to obě přežijeme bez újmy na zdraví.
A hle, po mé pravici si sedá holčina, kterou jsem viděla na Sebepoznání v lednu. Už tehdy to byla příjemná holka, jenom se teď tváří jako kakabus.
Vlastně zaražení jako špunt v láhvi jsme tu všichni. Napětí by se dalo krájet jako mlha u rybníčku Brčálníku a to nejsem zvlášť citlivý jedinec.
Sedíme proti sobě, po očku po sobě pokukujeme a vsadím se, že každému z nás běhá hlavou podobná myšlenka "co tady zrovna tenhle člověk dělá, když vypadá tak normálně?" a "co když to nedokážu, co když ti druzí tady na sobě budou celý týden pracovat a já budu pořád na začátku? Co když, co když..." A o co vlastně půjde? Co si člověk má představit pod pojmem "cesta po časové linii zpět do minulosti, kde vznikl problém"?
Samé otázky, žádné odpovědi. Vážně se divím sama sobě, že jsem na něco takového přistoupila - sama s partou úplně cizích lidí, o kterých nic nevím, v místě, kde lišky dávají dobrou noc a vůbec!
Poté, co nám Petr začne vyprávět co a jak, tak se počet dotazů a pochybností stále zvyšuje. Nad hlavou nám na konci instruktáže plují otazníky zvící velikosti Evropy.
Petr nás informuje o tom, jaká budou platit pravidla - třeba že odejít můžeme jen dneska, zítra už ne, protože by to nebylo dobré pro naši psychiku a já si v duchu říkám, že horší to snad už být nemůže (když už jsem se dostala až sem, dobré to zrovna není). Uvádí příklad na nějakém chlápkovi, který v polovině sezení odejel, ale protože měl všechny příběhy otevřené a nedořešené, musel pak jezdit k Petrovi na soukromé lekce, aby "se dodělal". Moje fantazie rychle kreslí výjev, jak jdu pěšky třicet kilometrů do Svitav s baťohem na zádech a to asi hned ráno.
Denní rozvrh bude vypadat tak, že v půl osmé ráno je sraz tady ve srubu, v osm je snídaně, pak se přesouváme zpět do srubu až do oběda ve dvanáct, to samé s večeří, která je v šest a pak se vracíme do srubu na večerní práci tak do devíti, desíti. Za a) to nevypadá na odpočinkový režim a za b) to znamená, že v týhle boudě budu trávit skoro celý den a do penzionu budu chodit jen na jídlo a na spaní. Uff, to bude síla. Kromě silného odporu k celé této nevlídné boudě z prken mám jěště stres z ranního vstávání, abych se do půl osmé oživila.
Petr dál popisuje, jak bude práce probíhat - každý si zabere nějakou "postel" - i když postel bych tomu já nikdy neřekla, protože jsou to nějaké sto let staré olezlé matrace a když si představím, že na tom budu trávit celý týden, lituji že jsem si místo karimatky nevzala doporučovanou deku.
Přerušuji svoje úvahy a poslouchám dál. Na postelích nebudeme ležet, ale sedět - tak, aby nás to nenutilo k usínání a aby nás Petr viděl. Na každé posteli jsou sluchátka, která jsou napojena na ovládací panel, který má Petr umístěný před sebou na stolku. U sluchátek je i mikrofon do kterého si budeme povídat a Petr nás bude průběžně kontrolovat zda a jak s mikrofonem "pracujeme". Do sluchátek nám pustí meditační hudbu abychom neslyšeli ty druhé a soustředili se pouze na svůj problém. Prý to vytváří dobrou zvukovou bariéru. Jak se později ukázalo, vyjímky potvrzovaly pravidlo a zvuková bariéra byla v některých případech hodně slabá L.
Ještě nám ukazuje na pracovní rukavice, které visí na háčku vedle dveří - až prý budeme mít chuť a potřebu si jít do lesa vybít přebytečnou energii, doporučuje nám si rukavice nasadit, jinak si hned sedřeme ruce. V duchu si při těch slovech ťukám na čelo, že to snad nemyslí vážně. To chci vidět prvního člověka, který dobrovolně půjde a ty rukavice si nasadí. Ještě že tohle mi vážně nehrozí, když jsem se za posledních pár let tak zklidnila.
Ovšem tohle nezvládnu, říkám si už dopředu - Petr nám doporučuje, abychom své mobily na celý týden vypnuli. Samozřejmě nám to nemůže nařídit, ani nás nebude kontrolovat, ale ze zkušenosti ví, že je to tak pro nás všechny lepší. Nechce se mi tomu věřit - jediný spoj s normálním světem, jediný spoj s Michalem, kterému bych mohla po večerech psát uslzené, hysterické nebo zoufalé smsky o tom, jak mi nic nejde, jak jsou na mě všichni zlí - a já se ho mám vzdát?! Strašný to vynález. Když nic takového neexistovalo, člověku nedělalo problém psát dopisy nebo si volat z pevné linky, ale poté, co tuto ďábelskou mikrovlnku mozku vymysleli, je těžké se od ní odpoutat. Ale rozkaz/doporučení zněl jasně, takže i když se mi milionkrát nechce, asi to večer vypnu.
Je to tolik informací najednou a vůbec nevím, jestli to všechno zvládnu udělat a zapamatovat. Po obecném úvodu nastává další fáze - představení nás všech a představení našeho problému, se kterým jsme sem přišli. To je náhodou dobré, alespoň se pak člověk nemusí trapně vyptávat "a co že ty to máš za problém"?
Vypadá to, že budeme jako skupinka zatížení na rodiče. Osm z nás má problém s rodiči nebo s rodičem, i když to třeba není hlavní důvod, proč tu jsou.
Měli bychom už dnes přemýšlet nad situací z nejbližší minulosti, kdy se nám přihodilo to, co bychom chtěli vyřešit. Okamžitě si vybavuji slavnou scénku z máminých narozenin, jak jsem se snažila, aby bylo všechno v pořádku, zrušila jsem i kurs, na který jsem měla jít a stejně to dopadlo otřesně.
S touto myšlenkou opouštím spolu s ostatními vymrzlý srub a jdu vstříc útulné a teplé jídelně, kde už na nás čeká nějaké dobré jídlo.
Po večeři ještě pár lidí zůstává na kávu, pivo, nebo něco ostřejšího, ale já jsem ze všech těch dojmů tak vyčerpaná, že myslím jen na postel. Jak do ní spadnu, během minuty usnu a nebudu myslet vůbec na nic.
Bohužel zdá se, že mi to nebude dopřáno, myšlenky si nedají pokoj a neustále mi víří hlavou a ruší mě při usínání. To bude pěkný zítřek, když se ani nevyspím.
Pomalounku, polehounku, se tok mých myšlenek přece jen začíná zpomalovat a po hodině konečně usínám. Neprobudí mě ani sny, které se mi promítají před vnitřním zrakem celou noc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama