Z deníku hledače světla -10.kapitola

14. října 2016 v 11:01
ÚNOR

2. února
Konečně píšu přihlášku a popis problému. Dala jsem si týden pauzu, v práci mi to lezlo tak nevýslovně na nervy, že jsem si na týden lehla do postele s chřipkou. Tělo to vážně nebaví - teploty, které se pohybovaly okolo čtyřiceti stupňů jsem měla naposledy v jedenácti letech. V pondělí tam zase budu muset, ale s výhledem, že v bankovním blbákově budu stříhat metr svého posledního měsíce.
Tak začněme psát. Mělo by to být stručné, ale zatím mi to vychází na šest stránek A5. Dávám to přečít Michalovi, aby mi řekl jako chlap, jestli je tam něco obtížně pochopitelného pro mužský mozek. Trošku mi to seškrtává, některé věty jsou tam prý vytržené z kontextu, jiné nedávají smysl. Tak si s tím hraju ještě další hodinku a pak už to kontrolou prochází. Chci totiž, aby tam bylo jasně vidět, jakou cestu jsem musela urazit, než jsem si přiznala, že Kořeny potřebuji. Ještě nějak srozumitelně na příkladech ukázat, jaké mám s mámou problémy. Vysvětlit, že ji vnímám jako kouli na noze, která mě pořád táhne někam kam nechci, ale zároveň nejsem schopná ji odstřihnout a nechat být. Krom toho už tu máme naše známé obavy ze selhání. Mňo, je to moc pěkný dopísek, to se bude Petrovi určitě líbit, co já jsem za psychouše.
Když nad tím tak přemýšlím, vážně nechápu jak jsem mohla být tak slepá. Pořád jsem se myšlenkami ubírala všemi možnými postranními uličkami a cestičkami, jenom abych si nemusela přiznat, že Kořeny potřebuji. A jak mě to stejně k tomu dostrkalo. Co TO? No, něco TO, co mi uvnitř najednou říká, ať se toho nebojím, že to dobře dopadne, že je to opravdu TO jediné, co mě postaví na nohy. A ještě mi TO říká, že už půjdu na březnový termín. Pomalu a jistě TOMU začínám věřit, protože to do sebe všechno obdivuhodně zapadá. Ve firmě končím a hned druhý den jedu na Kořeny. Teprve poté se vrhnu na hledání dalšího místa nebo smyslu života nebo čehokoliv. Právě proto, že bych chtěla dobře začít toto nové období v životě, nezbytně si musím vyřešit problémy s minulostí.
Dopis házím odpoledne do schránky a děj se vůle Páně.
8. února
Hned jak dorazím do práce, zapínám mobil. Během deseti minut mi volá nějaké neznámé číslo. Přemýšlím, komu jsem zase co slíbila nebo si něco objednala. Zvedám to, přestavuji se a na druhé straně drátu slyším "ahoj, tady Petr Velechovský"… Kruciš, to byla rychlovka, v pondělí jsem "román" poslala a už mi volá! A ze sluchátka mezitím poslouchám "dostal jsem tvůj dopis a myslím, že jsi ideálním kandidátem na Kořeny, jenom mám trošku problém s tím termínem. Na březnové Kořeny mám momentálně obsazeno, můžu tě maximálně napsat jako náhradníka a napevno tě napsat na ty dubnové. Souhlasíš?"
Jo jasně, odpovídám, klidně ať jsem náhradník. Domlouváme se ještě na emailové adrese, kam mi pošle dodatečné informace a po pěti minutách rozhovor končí.
Uff, tak je to za mnou.
Já jsem to opravdu udělala! A teď už není cesty zpět.
Tedy je, můžu pořád ještě utéct, ale to bych pak utíkala do konce života! Je zvláštní, že nemá na březnový termín volno a přitom já vím, že na ty březnové Kořeny půjdu. Říká mi to vnitřní hlas a já mu věřím.
15. února
Jakoby se opakovala scéna z minulého týdne - dorazím do práce, zapínám mobil a vzápětí volá Petr. Sděluje mi, že se uvolnilo jedno místo, takže jestli mám ještě zájem, napíše mě na březnový termín Kořenů.
A je to tady soudruzi a soudružky, jdeme na to, prodloužené jízdy Haligali vás zvou! Zmocnil se mě podivně euforický pocit, mám chuť si zavýsknout nebo jinak projevit svou radost nad tím, jak to pěkně vyšlo.
Ale vždyť TO mi říkalo, že to tak dopadne, tak nevím, proč tak vyvádím.
29. února
Můj poslední pracovní den!
Deset let a uteklo to jako voda. Od rána ke mně chodí gratulanti a přejí všechno nej do dalších kroků životem a takové ty podobné fráze, které se užívají. Ale vím, že to nejsou jenom fráze, ale že to ti lidé tak opravdu myslí. Co bylo na tomhle podniku fajn, že se tady sešla parta velmi dobrých a velmi pracovitých lidí. Bohužel přímou uměrou blíž k vedení se počet takto dobrých lidí snižoval a možná o to víc jsme spolu drželi my plebejci.
Mám tolik práce a chci se rozloučit s tolika lidmi a doma si ještě zabalit.
Zítra vyrážím na Kořeny, takže se tu nemůžu poflakovat donekonečna. Odpoledne nějak přestávám zvládat a nakonec mě téměř násilím vyprovází dva mí kolegové v osm večer.
Tak ahoj banko, naučila jsem se tady spoustu věcí, potkala spoustu dobrých i těch méně dobrých lidí. Ti mě určitě měli naučit nastavit si hranice a říct si odkud je to moje, odkud jejich a bylo by vymalováno. No tak snad příště to bude lepší.
Dorážím domů se slzami v očích. Tak rychle to skončilo, že si to člověk ani pořádně nestihl užít.
Ale teď rychle balit, přemýšlet nad tím, co s sebou vzít a naopak nebrat. Od Petra je tu jenom doporučení na dostatečnou zásobu kapesníků, přezůvky a deku. Tak házím nějaké tomu podobné věci do ruksaku, místo deky beru karimatku a je sbaleno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama