Musíme mít dvě

31. října 2016 v 21:33 | dzouhanna
Přiznám se bez mučení, že jsem v tomhle směru krkavčí matka. A můj muž je zaplaťbůh krkavčí otec, protože mě nikdy do něčeho takového nenutil. Máme veliké štěstí i na rodinné příslušníky a kamarády, přátele, kteří mají poměrně osvícený pohled na věc, takže neposlouchám pokaždé když se vidíme, onu šťouravou větu "tak, kdy už budete mít druhé?". Čtenář jistě pochopil, že se jedná o téma mít druhé ... třetí ... páté ... dítě.
Já sama jsem si jako mladá nezkušená a životem nepoužitá holka říkala, že rozhodně musím mít dvě děti, protože jsem vyrůstala jako jedináček a moc zábavný to nebylo.
Jen tak na okraj by mě zajímalo, kdy rozšířil fámy o jedináčcích, že jsou rozmazlení, neradi se dělí a podobně ... protože taková já jsem nikdy nebyla, ani to o mě nikdo netvrdil a jedináčci, který znám, jsou taky úplně "v pořádku".
Takže do té doby, než jsem ve třiceti letech otěhotněla, jsem si stála za tím, že dvě děti určitě nebudou problém.
Pak se narodil náš syn - vodnář s ascendentem v beranu, takže mimoň a chaotik s nevyčerpatelnou zásobárnou energie. Pro mě i pro mého muže naprosto odlišná bytost s úplně jiným výchozím nastavením, uživatelským rozhraním a hlavně bez návodu.
Byla (a stále je) to pro mě velká soda, velká škola života a velmi svižný rychlokurz životních dovedností a hlavně je to stále se zvětšující zrcadlo, které nám čím dál jasněji ukazuje to, co nechceme v sobě vidět. Někdy je to dost vyčerpávající a nemilosrdné. Nevím, jestli je to tím, že jsem už ve čtyřiceti pohodlnější než jsem byla před 10 lety nebo tím, že mám ráda a potřebuji nutně svoji denní dávku klidu, jinak se mnou není k vydržení.
Je to snad moje tendence (i když už ne tak silná jako dřív) mít věci pod kontrolou, což mě dovádělo u dvouletého syna k záchvatům šílenství?
Je to i tom, že nechci být tou, která se obětuje pro své děti a podřídí jim všechno a jakmile děťátka vyletí z hnízda, jediné co zvládnu je pronásledovat je výčitkami jak jsem se pro ně obětovala. Pěkně děkuju ne, to jsem si už užila se svojí mámou.
Každopádně už během prvních dvou let života našeho syna jsem si uvědomila, že žádné další dítě nezvládnu, aniž by se ze mě stal jen vyždímaný hadr nebo cukající uzlíček nervů. Vyčerpávaly mě všechny nutné atributy rodičovství typu záchvaty vzteku, prosazování se, brečení kvůli každé kravině, nutnost neustále všechno opakovat, nebo si vymýšlet nějaké "kreativní" způsoby, jak udělat aby dítě spolupracovalo aniž by mělo pocit, že je k něčemu nenápadně vmanipulováno.
Je fajn, že když děláme nějakou činnost spolu, navracím se sama k sobě a uzdravuji svoje vnitřní dítě a další složky své osobnosti. Ale v zásadě jsem samostatný člověk a leze mi na nervy, když musím furt něco někomu opakovat. Ideálně to řeknu jednou a podle toho už pak postupuju metodicky až do cíle.
Ale ne tak s malým dítětem. Už jen to, že jsem musela malému dítěti spoustu věcí vysvětlovat, opakovat, dělat to s ním, (protože násilnou cestou "teď to udělej a basta" nikdy nic nemůže fungovat dlouhodobě mě vycucáválo.
Vůbec jsem necítila na mateřské (slovo dovolená záměrně vypouštím) žádný závan rovnováhy, kdy teď se ti věnuju, ale pak budu mít volno na svoje aktivity a na to, co mě baví. Představa kmenového života, kdy matky dělají co potřebují a co je jejich úkol a děti mají s sebou, ale neobětují jim celých 24 hodin svého dne, byla pro mě velmi vzdálený sen, který ani snad v našich civilizovaných podmínkách nelze splnit.
Velmi rychle jsem přišla na to, že nejsem žádná supermatka, které na mě koukaly z časopisů, chvílemi jsem v návalech největšího vyčerpání přemýšlela, jestli si můžu vůbec říkat "matka".
Snažila a stále se snažím se s tím nějak vyrovnat, protože nejedu v běžných kolejích "musíme přeci mít dvě". Vlastně si myslím, že jsem docela statečná si tohle přiznat, sama před sebou i před ostatními. Žijeme sice v "moderní" době, ale předsudků jsme se pořád nezbavili, jen sem tam jsou ostrůvky osvícených názorů.
Stále jsou chvilky, kdy si říkám "vidíš, spolužák tvého syna už má druhou sestřičku" a ty naříkáš nad tím, kolik máš práce s jedním klukem. Jenže pak si na to odpovím, že když vycházím ze svého nastavení a přijímám se taková, jaká jsem, musím přijmout i to, že zkrátka na víc nemám. Zjišťuju, že čím víc to v sobě přijímám, tím míň mě dělá problémy to na férovku někde říkat ... nebo o tom psát.... J.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama