Jeden poporodní - 2.díl

21. října 2016 v 15:40 | dzouhanna
A tak to pokračovalo dál a dál. Pocity naprosté bezmoci a selhání se jen a jen zvyšovaly, lhala jsem sama sobě do kapsy a slibovala sobě i tobě, že doma už to bude "správně", že tady to nezvládám, ale doma se to obrátí o 180 stupňů, jen vydržet. Aby to nebylo vidět navenek, jak mě to vnitřně drásá a jen a jen bych brečela, nasadila jsem si neutrální masku, asi stejnou jakou nosí všichni doktoři - mě se to netýká, se mnou to nic nedělá. Cpala jsem do tebe Nutrilon a těšila se, kdy už konečně z porodnice vypadneme domů. Druhé dvě novopečené maminky už odešly, přišly nové s novým příběhem, ale všechny jsme zachovávaly stejnou masku, že to přeci zvládáme a jsme skvělé matky.
Pustili nás šestý den, to byl pátek. Nikdy předtím by mě ve snu nenapadlo, že bych tam s tebou mohla vydržet 6 dnů. Stejně jako zdravý člověk moc nechápe, jak může někdo nemocný vydržet v nemocnici třeba tři neděle. Ale je to přesně o tom, že ten nemocný je tak energeticky vysátý, že ani jinak nemůže. Já byla pořád vysátá, tmavohnědé kruhy pod očima, tělo pořád ještě unavené, břicho pořád vytahané jako bych byla v šestém měsíci, ale s přesvědčením, že teď se začíná nová, mnohem lepší kapitola našeho společného života.
Pokud si dáš tu práci si ještě před narozením svého vysněného miminka zjistit základní informace o tom, co vlastně budeš potřeba při příjezdu domů, máš nachystané jídlo a pití (v prsou), plíny, oblečení, jídlo pro sebe, máš rozmyšleno kde vlastně spolu budeme fungovat, kočárek máš zaparkovaný a nastartovaný na chodbě nebo šátek na nošení nachystaný na prádelníku, tak jsi dobrý, ale i tak na začátku budeš v háji. Ale pokud jsi jako já, máš pořád dojem, že to tak nějak samo přijde a systém krmení, přebalování se sám vytvoří, ještě pořád jsi nepochopil jak se taková křehká tříkilová "věc" balí do šátku, nemáš kamarádky které už mají ten začátek s miminkem za sebou, tak máš průser jako brno a hned tak se z něj nevyhrabeš!
Najednou těch informací a věcí bylo tolik, které bylo potřeba udělat - pochopit, jak se skládají plíny (ty jsi totiž nosil klasické čtvercové bavlněné plíny), jak ohřívat Nutrilon a jak poznám 37 stupňů, když nemám jinej teploměr než na horečku, kam tě vlastně odložit, abych měla volné ruce a mohla jít něco dělat. Jak tě položit, aby se ti nic nestalo, protože najednou bez zkušeného nemocničního personálu mi přijdeš neuvěřitelně křehký, že se člověk bojí tě i přebalit. Do toho jsi začal mňoukat, fňukat, pobrekávat a později už řvát. A protože my jsme si zažili jako děti i dospívající pocity strádání, bezmoci a frustrace a nezbývalo nám než řvát nebo do něčeho mlátit, tak jsme se pevně rozhodli, že uděláme absolutně cokoliv, abys ty nezažil to samé.
No jo, chyba lávky přátelé. Ty pláčeš, já absolutně nechápu proč, je tolik možností, které je potřeba zkusit jednu podruhé a toužebně čekat na to, že tohle bylo zrovna to ono, co jsi chtěl a utišíš se. Vzpomněla jsem si na jednu sestru v porodnici, která nám slibovala jak to bude jiné a lepší, až budeme spolu sami doma a já se na to tak těšila a místo toho začínám už po 15 minutách doma brečet, že tohle nezvládnu, že nevím co s tebou. Není v té chvíli nikdo, kdo by mi poradil, tvůj táta je tu sice se mnou, ale ví úplně stejný prd jako já a navíc je pořád zděšen tím, jak vypadám a jak se chovám. Asi jsi měl hlad, už nevím, zkusila jsem tě přebalit, přiložit k prsům, které se mi skutečně ten den při odchodu z porodnice už nalévaly a nic. Asi pořád nic neteklo, i když tlak už jsem cítila. Tak honem uvařit Nutrilon a podle rady paní doktorky ho do tebe vpravovat stříkačkou, protože jakmile se rozkojím, tak bude lepší přechod ze stříkačky na prso, než z flašky.
Bylo to nekonečné, než si něco spolkl a než jsem to do tebe tou stříkačkou nacpala. Pak další a další. Musel sis pak odříhnout, takže jsi zase hromadu vyhodil zpátky a začal jsi znovu brečet, měla jsem pocit, že máš tím pádem znovu hlad a celý kolotoč se opakoval znovu. Detaily toho prvního dne doma už si moc nevybavuju. Ty jsi přežil a my taky, ale vím, že z toho stresu jsem přes noc ztratila mlíko a už mi nikdy nevyteklo než pár kapek a zvolna na mě dosedal mrak velké poporodní deprese. V průběhu toho prvního víkendu jsem se tisíckrát chtěla vrátit zpátky do porodnice, i když se mi tam nelíbilo a denodenní prohlídky byly degradující, ale měla jsem najednou pocit, že jsem na to všechno nebyla sama. Že se najednou může stát milion věcí, o kterých nevím, mám jen jednu pitomou brožurku, ve které jsem listovala pořád dokolečka a snažila se zjistit proč si pořád plakal, i když jsme udělali všechno co nás napadlo, že udělat můžeme.
V pondělí to bylo ještě horší, protože táta už musel jít do práce a já s tebou zůstala opravdu sama. Prakticky celý den jsem ze zoufalství probrečela, když jsi nespal a plakal jsi. Spinkal jsi s námi v naší posteli a když jsi nakonec usnul, zase jsem brečela z pocitu totálního selhání, že jsem ta nejhorší máma na světě, která dopustila, abys cítil nepohodlí a nekomfort, protože jinak bys přeci pořád tak nebrečel. V té době mě nebylo jasné, že pobrekáváš proto, že ze mě necítíš pohodu, ale naopak to nejčernější zoufalství, které si jen dokážeš představit a to se ti nelíbí. Celý den jsme prakticky spolu strávili v posteli, to mělo přišlo jako nejjistější zóna a můj "život" se během dne smrskl jen do přebalování, vaření mlíka, krmení ze stříkačky a pokusů o kojení. Večer, když přišel tvůj táta, tak jsem měla aspoň trošku větší pocit jistoty, že kdyby se něco cokoliv stalo, spíš si bude vědět rady než já, vystreslá hromádka nervů na pochodu. Ale dalšímu přívalu slz a sebeobviňování jsem se nevyhnula a říkala si "tak tohle je ta krása? tohle je to vysněné mateřství, o kterém se píše v časopisech, je to to, co jsem si představovala?" Místo návalu samých pozitivních emocí jsem už začala pomalu chápat některé matky, kterým v šestinedělí přeskočí a někde miminko nechají a chtějí vrátit čas zpátky do svobodna. Nebyla jsem na tom až tak špatně, abych udělala to samé, ale už jsem jim začala rozumět, dokázala jsem to procítit, kam člověka vlastní podlomená psychika dokáže dohnat.
V úterý přišla na kontrolu Ivana, protože jsem jí informovala o mých marných snahách o kojení a o tom, že vlastně nic neumím, bojím se tě i pořádně chytit, protože pořád brečíš, místo abys spal. Protože v chytré brožuře se píše, že novorenec má spát tolik a tolik hodin a ty ne a ne usnout a další a další věci. Čekala jsem nějakou podporu, někoho s kým se budu moct poradit, kdo tohle všechno ovládá, když je porodní asistentka, nebo si jen postěžovat, jak se cítím úplně v hajzlu. Ale to jsem se opět spletla. Ivana mi místo toho vynadala, že se s kojením málo snažím, že jsem to zapíchla příliš brzy a že to takhle nenechá. Přivezla mi elektrickou odsávačku mlíka, kterou jsem si měla napojovat na jednotlivá prsa po určitých hodinách, aby se podpořila mlíkotvorba. Když jsi šel spát, já seděla u stolu, tu věc přicucnutou k prsu a koukala, jak sem tam z trychtířku do nádobky vypadne pár kapek. S tím nepočítal návod ani Ivana. Nikdo mi tehdy na férovku neřekl, holka vypadá to špatně, ty jsi mlíko ztratila a už ho zpátky nedostaneš. Našla se jen jediná dobrá duše, která mě utěšovala a to byla kupodivu pediatrička.
Když ti byly asi třitýdny, tak jsme museli jít na kontrolu k doktorce. Pokaždé a u každého přiznat, že nekojím, že mi to prostě nejde, pokaždé si vysloužit zvednuté obočí a pohled říkající, že jsem se málo snažila ... copak nechci to nejlepší pro svoje miminko? Jasně že jsem chtěla, ale po cestě nastala chyba v matrixu a já nevěděla jak ji opravit. Až jsem u doktorky jednou narazila na její zástupkyni, která mě jako první dobrý anděl uklidňovala, že se nic neděje, že to není konec světa. Rozhodně to neznamená, že bys mohl mít horší imunitu než kojené děti a celkově ať si to tak neberu, ona že to ví ze své vlastní zkušenosti. Byla jsem tak ráda alespoň za tuhle paní doktorku, škoda, že se kolem mě nehemžilo takových laskavých andělů víc, ale asi to tak mělo být, abych propadla na úplné dno, do stavu úplné rozkolísanosti, kdy jsem rozlišovala jen jestli brečím chvíli anebo dlouho a chci u toho ještě mlátit hlavou o zeď, abych ze sebe všechnu svojí frustraci vymlátila a ublížila si. Celý muj vnitřek zoufale volal a prosil "prosím pomozte mi, nevím co mám dělat, nezvládám to", ale navenek jsem neřekla ani slovo, jen jsem brečela a brečela.
První tři neděle jsme se skoro nehnuli z bytu, jen o víkendech s tátou jsem si dovolila lehkou hodinovou procházku. Ten třetí víkend jsem teprve konečně cítila trošku uvolnění na solaru, i když to nebyla žádná sláva, už mi bylo trošku líp a tehdy se ti to stalo. Přišli jsme odpoledne z procházky, vybalila jsem tě ze šátku, chtěla jsem tě přebalit a najednou jsem si všimla takové podivné boule nad piňdou nebo někde vedle u třísel. To tam předtím nebylo a ty jsi navíc začal strašně plakat. Neděle neneděle, zavolala jsem paní doktorce na mobil a v pláči jsem se jí snažila popsat situaci. Ona byla opravdu anděl, protože mi hned řekla, že to je tříselná kýla a že máme hned jet do nemocnice na pohotovost a oni to spraví. Dorazili jsme tam, neděle odpoledne a čekárna plná lidí. Chvilku trvalo, než jsme se dostali na řadu. Po RTG nám doktorka sdělila, že jsi neměl sestouplé jedno varle a tou mezerou, která tam někde byla, jsi si vyřval a vytlačil střevní kličku ven, kterou oni zkusí nacpat zpátky a pokud se jim to nepovede, budou to muset udělat nějak operativně. Tvářili se, že takové zákroky dělají skoro každý den a taky se jim to opravdu podařilo. Při odchodu nám doktorka kladla na srdce, aby jsi moc neřval a tím si to nevytlačil zase ven. Sbalili jsme tě a jelo se domů. Po cestě jsem chtěla někde kdekoliv vystoupit a už se nevrátit domů, kde to na mě ze všech stran padalo a dělala jsem jednu horší chybu za druhou. Bože můj, proč zrovna já? A co kde tak pokazilo? Když jsem si chtěla postěžovat svojí mámě alespoň smskou, její slova podpory mě ještě víc rozbrečela ... jak to prý dělám jak nejlíp umím a hlavně že je brouček na živu, zbytek neřeš. Ale to je právě to. Nechtěla jsem být jako ona a "jen" přežívat a starat se o materiální stránku věci, aby bylo co jíst a do čeho se obléct. Věděla jsem, jak jsou emoce a psychika důležité a jakou to dokáže udělat paseku, když se to neuchopí "správně". O to víc jsem byla strachy bez sebe, jak tebe, tu nádhernou novou čistou duši prasím už od příchodu na svět.
Ty výčitky mám i teď po šesti letech, protože jsem do tebe nezasila jen bezpodmínečnou lásku a světlo, jak jsem původně plánovala ale taky leccos jiného, na co už moc hrdá nejsem. Ale postupně začínám chápat, že je to škola pro nás pro oba a ve škole se dělají chyby, kterými se člověk učí a vždycky se dají napravit.
Tehdy jsem byla upnutá až na chorobnou dokonalost podle knížek, ale postupně jsem zjistila, že dívat se do chytrých knížek nemá moc smysl, že máš víc věřit sám sobě a sám sebe postavit na první místo a z tohoto výchozího bodu jednat. OK, tak se mi to tentokrát nepovedlo, beru to jako zkušenost a příště to zkusím líp. Žádnej učenej z nebe nespadl. Jen mě pronásleduje moje vlastní minulost z dětství, všechny ty černé vzpomínky, které jsem si nasbírala a uchovávám jako vzácnou sbírku motýlů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama