Jeden poporodní - 1.díl

21. října 2016 v 15:40 | dzouhanna
Maminko, proč pláčeš? Já myslel, že když jsi byla tancovat, budeš potom veselá.
Víš zlatíčko, on to není jen tanec, ale taky dynamická meditace, dynamická proto, že se při ní tančí. A já jsem si přitom vybavila vzpomínky na tvůj porod a ne všechny byly úplně růžové.
Byla jsem rozhodnutá, že všechno budu dělat "správně", aby jsi měl co nejméně vnitřních bolístek a traumat, abys nemusel jako já běhat po terapiích všeho druhu a rozkrývat svá vnitřní neviditelná zranění, která jsi do sebe zasel v dětství prostřednictvím nás, tvých rodičů. Myslím si, že celé těhotenství mi to vycházelo a byla jsem na sebe hrdá. Měla jsem pocit, že ani nemusím nic studovat co se událostí kolem porodu týče, že to přijde tak nějak samo, přirozeně.
V pátek ráno jsem se probudila asi ve 4 ráno díky podivnému pocitu v břiše, jako by mě tam něco lochtalo a pak to zase přestalo ale po nějaké době se to zase opakovalo. Dokázala jsem to zaspat až do rána, ale pak už jsem tušila že to přichází ... že porod klepe na dveře. Tvůj táta zůstal už v pátek doma, protože ani jeden z nás nevěděl, jak to dlouho může trvat a co se bude dít. Měli jsme naplánováno a domluveno, že budu rodit doma, tehdy ještě porodní asistentky mohly rodit děti doma. Sice doktoři nesršeli nadšením, ale ještě to nebylo tak striktní jako dnes. Muselo to být "správně" stejně jako celé těhotenství, bez traumatizujících zážitků z porodnic, které sem tam probliknou v médiích.
Bolest se pravidelně ozývala, ale nebylo to nějak dramatické, spíš jen nepříjemné. Normálně jsem ještě vařila a pekla buchtu, abych se nějak zaměstnala. Pak jsem tak různě poposedávala, protože v sedě mě to bylo nejmíň nepříjemné. Tak uběhl celý pátek aniž bychom se někam posunuli. Myslím, že jsem dokázala i usnout a spát.
V sobotu jsem dopoledne psala své porodní asistentce, co se děje, jestli mě chce přijít zkontrolovat. Ona měla zrovna ten víkend nějaké školení, takže jsme probíraly situaci prostřednictvím smsek a pořád nám během dne tvrdila, že se nic neděje, ať jsme v klidu. Já už začala být nervózní, tvůj táta ještě víc, protože měl potřebu být nějak užitečný, nějak pomoct a ono jaksi nebylo s čím. Večer po skončení semináře mě dorazila Ivana zkontrolovat a po 5 nebo 10 minutové kontrole prohlásila naprosto bez přípravy, že budu rodit. V té chvíli mě polilo horko a dostavil se ochromující strach. Já vlastně nevím, co jsem si myslela předtím že se děje, když to byly jasné poslíčky, tedy ty první něžné kontrakce, které porod avizují. Ale jak mě pořád přes telefon uklidňovala, že se nic neděje, tak jsem se ráda nechala uklidnit. Teprve teď zpětně si musím přiznat, že jsem měla strašný strach, tisíckrát větší, než když jsem ještě jezdila autem někam, kde jsem to vůbec neznala. Strach z toho, abych to zvládla "správně", abych měla celou dobu porod pod kontrolou, i když jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho jdu. Proto, když si odjela Ivana pro svoje vybavení pro porody domů, úplně mě převálcovala panika. Donutila mě si lehnout na postel na bok místo posedávání na gauči a teprve tehdy se začala dostavovat bolest.
Pocit té bolesti už si nedokážu vybavit, ale vím, že nic podobného jsem předtím ani potom nezažila. Zpětně vím, že mojí velkou výhodou bylo to, že jsem byla po celou dobu porodu doma a mohla jsem se tedy chovat svobodně a beze strachu, že na mě někdo na předporodním oddělení bude halekat, ať toho nechám a neřvu jim tu, že na to nejsou zvědavý.
Opravdu rodit jsem tedy začala v sobotu v osm večer. Přesně to, co jsem nechtěla, už se dělo. Začít rodit v noci místo přes den! Bolest se zvyšovala, kontrakce sílily a zkracoval se mezi nimi čas. Z postele jsem se přestěhovala zpět do obýváku na gauč. Táta s Ivanou rozložili po podlaze a gauči igelity, i na různá další místa, aby se předešlo znečistění krví. Zkoušela jsem rozdejchávat kontrakce v poloze kočičky. Kočička s přibývající bolestí přidávala i volume. Nutně jsem u toho musela řvát a dýchat a řvát a dýchat. V poslední fázi těch nejsilnějších kontrakcí už jsem zase spíš jen bručela. Věděla jsem z chytrých příruček, že takový porod prvorodičky trvá nejmíň 14-15 hodin, ale i tak jsem měla pocit, že už utekl snad celý týden, jak se čas vlekl a pořád se vlastně nic nedělo kromě stále se zvyšující bolesti. Zhruba ve tři ráno se ten pocit změnil a já cítila, jak se něco připravuje opustit mé tělo. Měla jsem naivní představu, že už jsi to ty, hladce propluješ otevřeným děložním hrdlem, asistentka Ivana tě chytne do svých dlaní, já se šťastně zhroutím na pohovku a přivinu tě na svou hruď a všichni budeme nadšení, jak jsme to "správně" provedli. Ovšem chyba lávky.
To, co ze mě s takovou lehkostí vyklouzlo, byl vak s plodovou vodou. Bylo to, jako by mi někdo dopravil igelitový pytlík s vodou do těla a pak ho popotáhnutím za uši hned zase vytáhnul. Ten s plesknutím dopadl na igelit na pohovce, ale dál se nedělo nic. Asi jsem si špatně přečetla příručku nebo co, protože jsem měla takový pocit, že cobydup po prasknutí plodové vody přichází na svět i dítě a ono nic. Odbila čtvrtá hodina, odbila pátá hodina a pořád nic. Já už nevěděla, jak mám sedět, ležet, jestli na boku, nebo v kleče, v dřepu, postavit se na hlavu, kdyby to pomohlo, ale nic nic nic. Do toho jsem chvílema vnímala, jak tátu i Ivanu zdržuju, protože sedí se založenýma rukama a čekají, kdy už to bude, jak to bude dál. Ivana si každou půlhodinu zapisovala jakési hodnoty, které už nevím, k čemu byly dobré a vím, že kolem šesté ranní kdy se pořád nic nedělo už začala být dost netrpělivá. Zkoušeli jsme různé druhy porodních pozic, některé míň absurdní, některé víc. Už dopředu jsem věděla, že takhle to nepůjde, ale neřekla jsem ani ň. Ona je přeci ta asistentka, která rodí děti, tak asi ví co dělá. Nehodlala jsem se hádat uprostřed porodu s osobou, která byla pro mě porodní autoritou. Kolem sedmé ráno už nám všem začínalo být jasný, že není něco v pořádku a že tudy asi cesta nepovede. Ivana už mě začínala drsnějším hlasem osočovat, že se vůbec nesnažím a vůbec netlačím. A já jsem přitom měla pocit, že je to tak silné, že mi každou chvíli musí vylézt z těla všechny orgány. Už jsem ani neřvala, jen při každé kontrakci vyjekávala, protože ses tak usilovně snažil dostat ven, tlačil a tlačil a ono pořád nic. Kolem osmé ráno už začal táta nenápadně balit tašku do porodnice, ze mě začala vytékat zakalená porodní voda a nic nenasvědčovalo tomu, že se vše v dobré obrátí. Ivana na mě zkoušela pořád tlačit, ať se fakt snažim, protože mezi rozdýcháváním kontrakcí jsem prosebně kňourala, že do porodnice v žádném případě nechci a ať to nějak zařídí. Byla jsem zoufalá, cítila jsem se zcela bezmocná, pořád dokolečka mi vířila hlavou myšlenka "copak mi tu fakt nikdo nepomůže, to to zase musím udělat všechno sama?"
No, ty už víš, že ten kdo to zařídil jinak, jsi byl ty, protože sis omotal pupeční šnůru nadvakrát kolem hlavy, abychom fakt do tý porodnice dojeli. Ale nevěřil bys jak už jsem byla strašně vyčerpaná, když mě tvůj táta podpíral a Ivana oblékala do oblečení, jak mě ve dvou vedli do auta a umisťovali v poloze kočičky na zadní sedadlo, myslím, že tím se ten porod zpomaluje, abych náhodou neporodila v autě. Vzpomínám, jak jsem zarývala nehty do sedadel, když jsme se řítili po dálnici z Prahy ven až do Hořovic, kde jsem byla evidovaná, jak jsme tam dojeli, zase mě museli složitě z auta vytáhnout a podpírajíc mě dotáhli do výtahu a do 5.patra na gynekologicko-porodnické oddělení, kde když mě sestra na příjmu viděla, okamžitě svolala všechen personál, co tam v neděli dopoledne byl k sehnání a jeli jsme šupem na sál.
Když mě táhli k výtahu, už jsem neměla prostor pro ty "správné" myšlenky a jen jsem si v duchu opakovala, ať už to ze mě konečně někdo vytáhne. Už by mi bývalo bylo i jedno, kdybych šla na císaře, hlavně ať už to martýrium skončí.
Historka pokračuje...
V šatně před sálem ze mě narychlo servali všechno oblečení, oblékly do nemocničního slušivého oblečku a šup na sál, napojit mě i tebe na x různých hadiček a přístrojů. To, co ze mě dole vytékalo už mělo spíš hnědozelenou barvu, takže nikdo se zrovna rozjásaně netvářil. A přesto všechno se na monitorech nic zvláštního neprojevovalo. To přišlo lékařskému personálu nejvíc podivné. Napůl v sedě, napůl v leže jsem byla na porodním lehátku a kolem mě kromě tvého táty ještě doktor, doktorka, sestřičky ... no vlastně nevím, kolik lidí se tam kolem mě hemžilo, ale bylo jich docela dost. Ivana stála opodál a vyřizovala něco s vrchní sestrou, musela jí nahlásit, že jedeme od domácího porodu, takže hned od začátku jsem se ocitla na černé listině, resp. bylo to uvedeno v diagnóze, kterou vedou na každou novou rodičku. Pak se obě vrátily zpět ke mě a já bych všem, nejvíc sama sobě, udělala radost a už to ukončila, ale pořád se nic nedělo. Jakmile přišla kontrakce, snažila jsem jí rozdýchat a to bylo vše. Za 15 minut jsem zaslechla napůl neadresně od vrchní sestry naštvané povzdechnutí "no jo, když ty kontrakce bude jenom takhle rozdýchávat, tak tu budeme do odpoledne". Přemýšlela jsem v duchu nad tím, co teda mám dělat jiného a nezbývalo než to vyslovit i nahlas. Poté mě vrchní sestra vysvětlila tajemství řízeného porodu a tak jsem poslušně na příchozí kontrakci dech zadržela a všechnu tu sílu pustila do tlačení. Ejhle, ozývaly se výkřiky povzbuzování, takže takhle jsem to asi přeci jen dělala "správně". Třikrát jsem zatlačila a ty jsi najednou vyjel jak na horské dráze. Teprve v té chvíli se zjistilo, že máš kolem sebe omotanou pupeční šňůru. Ale jinak jsi byl úplně zdravý, přesně podle tabulek. Krásné růžovoučké miminko a už jak jsi se narodil, tak jsi byl moc hezký a uhlazený. Ne jako jiná miminka, která byla zmuchlaná nebo modrá.
Musela jsem na jednu stranu ocenit snahu personálu o dodržování mého porodního plánu, který jsme s sebou vzali, protože klidně taky mohli říct, pani, v tomhle stavu buďte ráda, že žijete vy i dítě. Ale o některých věcech je těžké se s porodním personálem hádat a prosadit si to, zvlášť když je člověk totálně vysátej z porodu. Například nechápou, proč bych si měla dávat čerstvě porozené dítě na sebe, aby cítilo mou blízkost. Nechat dotepat pupečník, na to taky není čas a počkat, až se oddělí samovolně placenta, aniž by ti stříkali oxytocin na podporu, to už teprve ne. Obávám se, že každá porodnice tady u nás funguje jako továrna na děti a kdokoliv, kdo se snaží zvenčí tento systém změnit, je předem odsouzen k nezdaru jako Don Quijote s větrnými mlýny.
Byly to alespoň drobnosti, kterých jsem si vážila. To, že jsme přeci jen na minutu uhádali s vrchní sestrou, že mi tě dala na prsa, ale pak tě zase odebrala, protože tě přeci musí umýt, zvážit, zabalit a tak. To, že jsem to už měla za sebou a mohla jsem se jít vysprchovat a že jsem dostala najíst. Vážila jsem si, že sestřička, která mi balila věci a odvážela mě na pokoj, se jen tak stranou uchichtla, že takhle přijet na poslední chvíli jenom odrodit je stejně nejlepší. Což můžu potvrdit, protože z historek mých spolumaminek se mi ježí vlasy dodnes. Nikdo nebere na zřetel, že prvorodičky jsou vyplašené už z prvních kontrakcí a raději jedou do porodnice dřív než později. Jak je jednou nebo dvakrát vraceli domů, že ještě není jejich čas, nebo je strčili na tzv. hekárnu (tuším, že odborný výraz je pokoj předporodní přípravy),kde se nejedná o žádné oku lahodící prostředí, o psychice ani nemluvě. Napětí všech rodiček se tam dá krájet a všichni si jen vroucně přejí, aby už to skončilo a ono na potvoru zrovna ne.... Běžně se stává, že porod se rozeběhl a pak se vlivem vystresované maminky zdravotnickým personálem zase zarazil ... jak z toho pak ven jinak, než násilným tlačením na břicho nebo když už to nejde jinak, tak císařským řezem.
Jak je smutné, že už jsme ztratily důvěru ve své schopnosti přirozeně porodit a vložili jsme ji na bedra zdravotnímu personálu v čele s muži jako porodníky.
Tak takhle nám začal první den v porodnici.
Jakmile tebe i mě přivezli na pokoj, dostal jsi chůvičku na monitorování dechu, byl jsi zvlášť ve své malinkaté postýlce, růžové miminečko co neváží ani 3 kg a spinkal jsi. Já jsem taky ležela v posteli a kromě úplného vyčerpání jsem necítila nic. Čekala jsem na nějaké silné emoce, tak jak se to ukazuje ve filmech, nebo se o tom píše v časopisech ... ještě tehdy jsem si myslela, že to je jako v reálném životě. Trvalo mi nějaký ten pátek, než jsem pochopila, že to co píšou v časopisech je od reality všedního dne na hony vzdálené. Asi kdyby psali o tom, jak to doopravdy je, o tom, jak se doopravdy žena po porodu cítí, jak se chová lékařský personál a do jaké mašinérie se člověk dostane, asi by se moc výtisků neprodalo. O to víc by ale možná ubylo frustrovaných matek, které, stejně jako já, už od nového začátku budou žít s pocitem, že to nezvládly podle svých představ a jsou tím pádem špatné mámy. Porod má být nejúžasnější a nejsilnější zážitek v životě ženy, protože právě tehdy si uvědomí, jak je úžasná a mocná, že dokáže odnosit a porodit nový život. Ale to, jak se s ní zachází v našich porodnicích je snad systematická a účelová likvidace sebevědomí.
Když nás přivezli na pokoj, kde byly ještě dvě čerstvé maminky, tak táta i Ivana někam zmizeli, asi šli domů, v tom zmatku jsem si toho ani nevšimla. Za hodinu dorazila sestřička, ať se dostavím do vedlejšího pokoje na školení o tom, jak zacházet s čerstvým miminkem, jak tě držet, umývat pod kohoutkem v umyvadle apod. Rovněž proběhlo školení na kojení, ovšem z rychlíku a hlavně - hodinu po patnácti hodinovém porodu tohle nebyla zrovna ta pravá chvíle, kdy bych nějak extra vnímala, co sestřička říká. Po deseti minutách jsme byli opět propuštěni na své pokoje, kam jsme se silou vůle doplazili a zase zhroutili do postele. Nejhůř jsem ze začátku snášela to, že jsem nevěděla, co se bude kdy dít. Pořád do pokoje chodili nějaké sestřičky, doktorky, doktoři, každý přes něco, vyžadovali okamžitou spolupráci a okamžité rozhodování na základě minimálních informací a vytvářeli ve mě dost silný pocit napětí, jako když člověk sedí zády ke dveřím a neví, kdo kdy vtrhne dovnitř.
První den odpoledne ti přišla zase jedna sestřička změřit teplotu a hned spustila poplach, protože ti naměřila snad jen 34,5 stupně. A přitom jsi vypadal úplně normálně. Okamžitě a bez debat tě šoupli do inkubátoru a to jsem cítila jako další svoje velké selhání. Tam jsi se postupně oteploval a já mezitím zůstala sama v pokoji s pocitem naprosté prázdnoty. V duchu jsem si jen opakovala, že až budeme doma bude líp, že to tu musíme nějak vydržet. Byl jsi tam docela dlouho, jednou nebo dvakrát jsem se na tebe byla podívat, jak tam ležíš a šla zpátky na pokoj. Ani už si nepamatuju, kdy mi tě přivezli zpátky, jestli ještě ten večer nebo až ráno druhý den. Ráno v šest nebo v sedm začíná v porodnici úplně stejně jako na každém lůžkovém oddělení rutinní den. Do pokoje nejdřív naběhne jedna sestra, co rozdá teploměry, kartičky, kam si musíš pečlivě několikrát denně zapisovat kolik vážíš před kojením, kolik vážíš po kojení, jakou máš teplotu, kolik jsi počůral plínek a podobný důležitý informace. Po půl hodině nebo hodině tam vtrhne parta doktorů s tvojí anamnézou, bez jakéhokoliv studu musíš roztáhnout nohy, ukázat jim rozkrok, aby se zblízka podívali, jak se hojí rána po sešité hrázi, šahají ti na prsa, jestli už máš mléko a podobně. Jsou to všechno věci, které podle mě nejsou moc slučitelné s lidskou důstojností a jediné co mě zachraňovalo bylo to, že jsem byla pořád vyčerpaná z předchozího dne.
Musím říct, že otupělý byl všechen zdravotnický personál vč. uklízeček. Třetí den jsem se pokusila jít na záchod. WC se nesmí zamykat, aby se k tobě mohl kdokoliv dostat, kdyby se ti náhodou udělalo špatně, takže absence soukromí hrozí i tam. Tak si tak sedím a snažím se něco vytvořit aniž bych na něco tlačila, protože to nejde, jak jsou všechny svaly v těle unavené. A kde se vzala tu se vzala, na záchod si to přihasila uklízečka v žlutých gumových rukavicích s kýblem a koštětem v ruce, protože zrovna měla směnu na kontrolu odpadkových košů a mytí umyvadla a sprchového koutu. Člověk by řekl, že když mě tam uvidí ještě celou šedozelenou sedět na míse, tak se omluví a vycouvá ven. Ale chyba lávky. Uklízečka vplula dovnitř a šla čistit sprchu dle rozpisu, jediné, co jsem jí přičetla k dobru bylo, že aspoň pozdravila. To, jestli jsem nakonec něco na WC zanechala si nepamatuju, ale zážitek s uklízečkou si pamatuju dodnes velmi přesně.
Pak mi tě přivezli z "intenzivní péče", usoudili, že už jsi se v inkubátoru dostatečně zahřál, pro jistotu na tebe navlíkli asi tři vrstvy oblečení včetně čepice a tady ho maminko máte, nakojte ho.
Kojení - to je kapitola sama pro sebe a další položka na mém dlouhém seznamu selhání.
Nevím jak kde, údajně v některých porodnicích mají laktační poradkyni, která by ti měla být nápomocná a provádět tě touto alchymistickou zkouškou. Bohužel v Hořovicích tehdy nikdo takový nebyl, nebo jsem se o něj já nezajímala. Žila jsem pořád v naivní představě, že to všechno tak nějak půjde samo a lekařů nebude třeba. Jo jo, člověk míní, život mění.
Jak už jsem zmiňovala dříve, tak instrukce o kojení jsme dostali asi hodinu po porodu, takže jsem z toho samozřejmě věděla velký prd. Jaksi jsem tě přikládala střídavě k jednomu a střídavě k druhému prsu, ale vůbec jsem nepoznala, jestli se něco děje. Ty jsi byl pořád klidný, nebrečel jsi, tak jsem usoudila, že je asi všechno v pořádku. Usnuli jsme. Každý ve své posteli, protože maminko, nemůžete si vzít své dítě k sobě do postele, co kdybyste ho zalehla! Zamýšlel se někdy někdo nad touhle absurdní hláškou? Co bych to musela v posteli dělat, abych zalehla svoje dítě?
2.den v porodnici
2.den v porodnici začal hezky zvesela už časně ráno, disciplína musí být. A zase klasické kolečko, rozbalit, zvážit, přebalit, nakojit nebo dělat že kojím a vím přesně co dělám, pečlivě zapsat, odevzdat sestře. Odložit dítě do postýlky, nachystat se na kontrolu rodidel a prsou ležíc na posteli s vyhrnutou erární "noční košilí". Za odměnu pak přivezou snídani. Přestože se celkem nic moc neděje, ty jsi pořád v klidu, nepobrekáváš jako druhá dvě miminka, tak den ubíhá jako voda. Chtěla bych tě nosit nebo si tě chovat, ale jakmile tě zvednu z postýlky, začne nahlas pípat kontrolka dechu, na kterou jsi napojený a jakmile tě zvednu z postýlky, kontrolka to pozná. Mám pocit, že jsem od tebe úplně odpojená. Jako bych splnila úkol, porodila tě, tím se od tebe odpoutala a navždy už budeme každý zvlášť, ve svém světě a k tomu druhému se nebudeme znát. Pocit blízkosti, štěstí, rozechvění, napojení tu prostě chybí. Když se chci projít po chodbě, abych nebyla pořád zavřená na pokoji, vyjedu s tvojí jezdící postýlkou ven a jako v kočárku se s tebou projíždím po chodbě. Ale chraň mě pánbůh si tě vzít do ruky jindy než na kojení nebo přebalování.... Jediná Vietnamka, která právě přijela na náš pokoj, si dělá co chce a bere si své dítě do postele. Dělá, že nerozumí, nebo opravdu moc nerozumí, co jí sestra říká, ale volí asi ten nejlepší přístup. Odpoledne se na nás přišla podívat Ivana, radila mi, abych tě dávala víc na světlo, abys neměl moc velkou novorozeneckou žloutenku. Bohužel mám postel u dveří a obě postele u okna už jsou zabrané, takže to nejde moc praktikovat a celý den je skoro pořád zataženo nebo sněží a ty žloutneš víc a víc a vážíš míň a míň. Ivana mi vysvětlila, že každé miminko po porodu začíná ztrácet svou váhu, ale kojením se to zase dohání. Zatímco 16tiletá maminka tmavší pleti naproti mě kojila prakticky okamžitě, já jsem zase jen cosi imitovala, tak jak to bylo popsáno v příručce, ale pocit jsem u toho měla dost marnej. Na váze si ubýval pořád, jak po ranní, tak po odpolední kontrole, ale nikdo se tím nenechal extrémně znepokojovat, ale ani nepřišel aby podal pomocnou ruku. Bylo na mě, abych si o všechno říkala, o všechno prosila. Na pokoji jsme byly samé prvorodičky a dohromady jsme všechny věděly velké kulové. Časem jsme aspoň vytipovaly sestřičky, které byly víc sdílné a měly snahu pomoct a které jen vykonávaly svojí práci a nic navíc. Druhý den odpoledne jsem ještě obdržela přednášku od mladé zásadové doktorky, která byla velmi pohoršená tím, že tě nechci hned očkovat proti TBC (tehdy to ještě bylo povinné). Z očí jí šlehaly blesky, snažila se, aby na ní bylo vidět, jak je pohoršená mým "zcela nezodpovědným" přístupem, co si o mě myslí a jak ti usiluju o zdraví. Dostala jsem dokonce jeden den lhůtu na rozmyšlenou a teprve třetí den mi nechala podepsat revers, že jsem očkování odmítla a beru všechnu zodpovědnost na sebe. Těžko někomu tak umanutému vysvětlovat, že mi přijde proti přírodě a zdravému rozumu někomu, kdo je 2 dny na světě a je rád, že je rád, nějak začíná fungovat, začíná být žlutej víc než ten nejžlutější Číňan na světě, že živá vakcína TBC není pro nově vznikající imunitní systém zrovna to pravé ořechové. Tehdy jsem zkrátka byla matka usilující o život svého dítěte! Ironií je, že půl roku poté se povinné očkování TBC nově narozených miminek zrušilo.
To byla jedna z mála bitev, které jsem vyhrála.
Na večerní kontrole už jsi byl barevný jako pomeranč a sestra mě informovala, že jestli se ti do rána samy od sebe hodnoty nezlepší, tak tě znovu odvezou pryč a budou tě ozařovat tuším pod uv lampou, aby se ti ten bilirubin v krvi rychleji rozkládal.
3.den, to bylo úterý, ten slib splnili. Po nezbytné kontrole váhy, která byla čím dál nižší, podle tabulek už na hranici únosnosti, tě opět odvezli a já zase zůstala sama. Už jsem začala chápat ten jejich systém, kdo kdy přijde a co chce, takže už jsem nebyla v takovém napětí jako předchozí dny. O to víc mě překvapilo, že na ranní kontrolu dorazila nejen paní doktorka, ale ještě další tři lidi. A to jsme ještě měli štěstí, že tam nebyli stážisti jako ve fakultních nemocnicích. Tentokrát si mne a moje nejintimější místa prohlíželi najednou čtyři cizí lidé, ale ani to s nimi nehnulo. Ptali se, jestli už kojím, řekla jsem ne, miminko stále ubývá na váze. Odkývali to, napsali do papírů a šli dál k dalšímu kusu "masa". Není to nic jiného než rutina, oni to všechno vědí, protože to dělají každý den, celý rok a pořád dokola a uniká jim, že ty jsi tam poprvé v tomto životě a máš miliony otazníků v hlavě a jeden časopis Maminka nebo Miminko, který ti dali v porodním balíčku tě fakt nezachrání. Ty jsi byl pořád na "ozařování", tak jsem si počkala na odpolední kontrolu, byla tam jedna starší paní doktorka, celkem laskavá a měla snahu podat pomocnou ruku, chtěla jsem to s ní probrat, co s tebou a tím úbytkem váhy. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tě přikládám střídavě k oběma prsům, ale asi to dělám špatně. Prošahala mi je a teprve ona mi sdělila, že vlastně nemám pořád z čeho kojit, že se mlíko nespustilo. To bych musela cítit, jak mi prsa těžknou a začne z nich mléko vytékat. Bohužel to znamenalo, že pokud se nerozkojím, tak budeme muset začít dávát příkrmy, abys neumřel hlady. A taky to tak dopadlo. Třetí večer, když tě přivezli na pokoj už si začal hlady plakat a já chca nechca musela sestru poprosit o vyrobení umělého mlíka.
Utěšovala jsem sebe i tebe, že teď ze začátku budeme muset zvládnout "umělé" mlíko, ale doma už se rozkojím a budu ta nejvzornější maminka pod sluncem, co bude mít to nejzdravější miminko na světě, protože přeci chci být maminkou, která myslí na zdraví svého nově narozeného drobečka a to zajistí jedině kojením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama