Jak jsem potkala boha - 2.díl

22. října 2016 v 8:52 | dzouhanna
A pak to přišlo. Byla jsem těhotná.
Tedy vlastně nejdřív to bylo falešné těhotenství, kdy jsem vykazovala v krvi určité hodnoty, ale plod ve mě žádný nebyl. Ale to byl jen úvod k tomu, abych se seznámila s projektem Vědomého mateřství. Abych se připravila alespoň po teoretické stránce na vědomé mateřství i porod a pak vědomý život s miminkem. Proč vědomý? Ve smyslu uvědomění si, že i plod v těle matky všechno co se kolem něj děje vnímá. Jak vnímá, že je přijímán (nebo odmítán) jako kluk nebo holka, očekáván nebo spíš nepříjemné překvapení. Jak spoluprožívá příběh ženy, která se za pár měsíců stane matkou a jak ho to ovlivňuje pro další život ještě než se narodí. Najednou jsme se zase oba začali aktivně zajímat o vše kolem těhotenství, jaké jsou postupy podle dnešní medicíny, co a jak je zbytečné, nebo naopak víc potřebné než medicínské postupy, jak to uděláme s porodem, po porodu a tak. Byly jsme zase oba dva stejně zapálení studenti, jak se chovat a udělat všechno co nejlíp. Ještě když jsem byla ve čtvrtém měsíci, tak jsme stihli poslední dovolenou v Irsku za svobodna. Myslím, že tohle bylo poslední období kdy jsme si byli jako partneři rovni. To, že se domácí porod nepovedl, muselo se jet nahonem do porodnice, o tom jaké jsem měla poporodní deprese a jaké pocity selhání si táhnu od té doby s sebou, i když je to už šest let, o tom jsem psala v jiném příběhu. Tady bych chtěla mluvit o něčem jiném, co mě přijde pozoruhodné. Nevím, možná si řeknete, že jsem objevila Ameriku, že vám to už dávno jasný, ale mě to napadlo až asi před rokem.
Přijde mi neuvěřitelné, jak najednou, když přivedete na svět dítě, jako byste v sobě probudili nějakou svou vnitřní sílu. Sílu, která byla předtím skryta, potlačována, nebo jí jen nebylo potřeba. Já jsem si mohla hrát na princezničku, to neumím a ono neumím, s tímhle mi prosím tě poraď, vyřeš, zachraň mě. A on mi byl neustále v patách, aby mě jako můj rytíř ochraňoval, radil, řešil a zachraňoval. Najednou abrakadabra se příchodem našeho dítěte situace změnila a poměrně dost dramaticky, aniž by to kdo čekal. Oba dva jsme dítě chtěli, nějak extra jsme se nesnažili, nechali jsme tomu volný průběh, ale bylo očekávané a chtěné. Ale nikdo nás nepřipravil na to, co přišlo po jeho narození. Těžko se mi popisuje to, co jsem cítila a cítím čím dál silněji, ale jakoby něco hodně starého, nějaká stará energie ty dva najednou začne rozdělovat. Ženu tato zkušenost a péče o miminko posiluje, a tím myslím i velmi energeticky a psychicky zátěžové období šestinedělí (které u mě trvalo spíš tři měsíce).
Do té doby princeznička, co si lakuje nehtíky a neví si se spoustou věcí rady, má od rána do večera zodpovědnost za nový život. Obvykle je na to sama, protože už bohužel nežijeme v kruhu žen, které už vědí, pomohou a podpoří, máma chodí do práce, kamarádky taky a nakonec i novopečený tatínek musí vydělávat.
Pro mě tato zkušenost byla velmi silná, velmi hluboká, ne všechny její aspekty byly v růžové barvě, ale dnes vím, že to tak mělo být. A měla jsem pocit, že náhle je můj rytíř bezradný a jakoby ztrácí svou barvu. Byl se mnou u porodu, neomdlel, přežil to a jako první držel našeho syna v náručí, než mu ho sestřička sebrala na vážení a oblékání.
No a najednou jsem na to byla sama. On musel jít domů a druhý den normálně do práce a já zůstala se synem v porodnici sama. Zvláštní pocit. Spoléháte na druhé a najednou to nejde. Najednou jsem musela já sama rozhodovat a poprat se s tím. Měla jsem původně představu, že ze všech těch seminářů a kurzů, kterými jsem prošla, jsem chytrá jako rádio a mám dokonale načteno jak být dokonalou matkou podle příruček Koncept kontinua, Respektuj a buď respektován, Bezplenková metoda a další.
Je svým způsobem vtipné, jak všechny tyto informace vnímáte a přijímáte před dítětem a pak v praxi už s dítětem na krku. Když nás se synem pustili pátý den z porodnice, moc jsem se těšila domů, protože podle literatury teď nastala ta doba, kdy jsme se radostně vrhli do období nikdy nekončící mateřské lásky.
Já nevim, kde nastala chyba. A byla to chyba? Nebo to bylo něco, čeho jsem si spíš předtím nějak zvlášť nevšímala? Nějak jsem si vytvořila domněnku, že on, můj báječný rytíř, mě i tentokrát zachrání, tentokrát však přede mnou samou, před mými černými myšlenkami, které se na mě v prvních týdnech po porodu začaly vrstvit. Byla jsem pořád z něčeho vyklepaná, to ani ono ani tamto z doporučených postupů nefungovalo a já začala propadat nefalšované poporodní depresi a můj rytíř nic. Chodil normálně dál do práce a večer z práce, večer se snažil s něčím pomoct, ale vlastně nebylo moc s čím, protože najednou jsem zjistila, že nemám trpělivost mu vysvětlit, jak se udělá sunar, tak aby byl akorát teplej a milión dalších věcí, na které já jsem za pár dnů měla grif a raději to udělala sama než to složitě vysvětlovat a ještě čekat, kdy to nastane.
Tam cítím to jádro pudla. Žena začne získávát a posilovat svou sílu zevnitř skrz péči o své dítě a už není v jejích fyzických možnostech věnovat tu samou energii, čas a trpělivost svému muži. Tak to alespoň u nás začalo fungovat. Do té doby jsem byla vzor trpělivosti, na všechno bylo dost času, udělalo se to až, priority byly poskládané úplně jinak. Najednou jsem na něho neměla náladu, nebo jsem byla rozladěná, že mu musím všechno vysvětlovat, že sám od sebe nepřijde a neřekne mi "pojď, odpočin si, já se o to postarám." Ne, cítila jsem, že je stejně vyplašený a nejistý jako já, jako bych se najednou neměla o koho opřít. Ale jak to? Vždyť to doteď byl muž s velkým M, i když samozřejmě nějaká ta drobná charakterová vada se tu a tam našla. Zároveň by mě zajímalo, jestli si to muž uvědomuje, že je žena mnohem silnější než muž a vydrží mnohem více díky takové zkušenosti?
Pro nás oba ta doba prvních 3 let, které jsou paradoxně nejdůležitější při formování povahy dítěte, byla ta největší soda, jakou jsem kdy zažila. Myslím, že ani jeden z nás tohle nečekal... žádné volno, jen 24hodinnová služba dítěti a jinak nic. Já jsem cítila, že s tím musím něco dělat, ty návaly vzteku, bezmoci a sebelítosti jsem potřebovala nějak rozkrýt, jinak bych se na sebe už nedokázala podívat. I tak jsem se denně obviňovala za to, že nejsem dostatečně dobrá matka, protože zjišťuju, že neustálý kolotoč krmení, přebalování, uspávání, mezitím rychle něco uklízení a to pořád dokola mě nějak extra nenaplňuje. Když to jenom trochu šlo, tak jsem si jednou za čas zašla na nějaký seminář, kde se mi krapet ulevilo a mohla jsem snížit zásobárnu svých výčitek o kousek. Byla a je to pro mě velká výzva a zároveň něco, přes co se moc ráda učím, je to takový můj donucovací prostředek, protože vím, že když má syn nějaký problém, ukazuje to na to, že já nebo my dva s mužem máme problém.
To taky vedlo k tomu, že jsme se jednou v létě, když bylo synovi asi 1,5 roku dostavili na kontrolu k pediatrovi. Ona na syna koukla a přišlo jí zvláštní, že má jednu tvář zvětšenou, jakoby nafouklou jako křeček. I poslala nás na ultrazvuk. Na tom toho mnoho neviděli a tak jsme skončili ve Motole na dětském ORL a na magnetické rezonanci. Zde se ukázalo, že syn má na pravé tváři cosi, čemu medicína říká lymfangiom. Je to způsobené poruchou odvádění lymfatické tekutiny z tohoto místa, lymf. tekutina se tam městná a tvoří otok. Ten se v případě ohrožení života, nemožnosti polykání, kousání apod. chirurgicky odsává, ale za čas se tam objeví znovu. Naštěstí pan primář byl rozumný člověk, takže nám hned nevyhrožoval operací, protože to v synově případě nebylo nebezpečné. Ale i tak bylo potřeba to sledovat. Byla to pro mě záhada a zároveň přesně něco, co se mi snaží syn naznačit, že je v nepořádku, mimo rovnováhu, když jedna půlka obličeje je v pořádku a druhá ne. Dnes mi to přijde jasné, když jsem rok na to odhalila příčinu a otok mu do 14 dnů zmizel, pro doktory je to stále záhadou. Jasně nám ukazoval, že mezi levou polovinou (muž) a pravou polovinou (žena) nevládne harmonie (pravá polovina mozku je "ženská", ovládá pocity a levou stranu těla - zatímco levá polovina mozku "mužská" analytická, logická ovládá pravou stranu těla).a tím, že to bylo na té pravé tváři, tak signalizoval, že tu disharmonii vytvářím já tím, že nevěřím svému muži, on dělá všechno co může nejlíp, ale podle mě to není pořád dost.
Ale ono to nebylo zas tak složité si to myslet. Můj bůh se mi před očima měnil v nepoužitelného tvora, který nic neudělá pořádně a dostatečně rychle. Myslím tím nic, co se týká dítětě, kolem kterého se to ať chcete nebo ne, všechno točí. V dnešní době, kdy je matka odkázaná na domácí izolaci, na pomoc max. jedné dvou kamarádek, které rodily ve stejné době, pak by si ráda taky někdy odpočala a předala nějaké povinnosti na jediného dalšího žijícího dospělého v rodině, kterým je muž. Jenže on přijde unavený z práce, řekne ahoj, nemá chuť komunikovat, ani přeřvávat děti, aby mohl něco říci, vzdá to a jde si raději "zalézt do jeskyně" - tj. sednout do vedlejší místnosti k počítači a je to. Někdy je to vážně nutné, takže za ním do jeskyně vkročíte, abyste ho pěkně poprosila, ale většinou na to už není nálada, protože ve vás narůstá pocit "já se nebudu doprošovat".
Myslím si, že částečně za to může naše civilizace, protože muž nikdy nebyl geneticky stvořen k tomu, aby pečoval o dítě, ale v našem dnešním uspořádání matka nemá jinou šanci, než se podělit o starost o dítě s jeho otcem, protože tu chybí podporující a milující skupina starších žen, tak jako v kmeni. Tam muži odchází v klidu na lov, který perfektně ovládají a pak jsou od žen pochváleni. Ženy jsou ve svém kruhu, kde společně posdílí, popracují a dětem je s nimi dobře.
Taky jsem se tam potkala se svým rodovým programem "chlapy jsou k ničemu", "všechno dělají špatně" apod., což se pak ukázalo synovi na tváři. Až po dalším roce, kdy jsem byla týden na intenzivním kurzu konstelací jsem měla to štěstí uvidět esenci pravé mužské síly, před kterou by každá žena poklekla. Tam jsem si teprve znovu začala uvědomovat, že on je opravdu skvělý a dělá pro nás co nejvíc může a synovi otok během 14 dnů zmizel.
To, co jsem tam tehdy zažila, byl opravdu úžasný zážitek - muži stáli v kruhu, drželi se okolo ramen, zpívali nějakou píseň a šla z nich nesmírná síla. Bylo cítit, že to jsou muži s velkým M, kteří nikoho nepodráží, jednají na rovinu, jsou si vědomi své hodnoty a ceny, proto si s nimi nedokáže každý dělat co chce, nepodlézají ani nepodvádějí, nesnaží se ženě vyhovět za každou cenu, umí jí občas i zkrotit. Bylo to částečně něco, co zažili naši předci, kdy otec byl šéf a hlava rodiny a podle toho se vše řídilo. Tehdy to ovšem v hodně případech nebylo vnitřní silou, proto je dneska spousta mužů, kteří za násilné prosazování své síly své otce nenáviděli a nenávidí. Nechtějí být jako oni, ale tak nějak vlastně neví jak to jinak udělat, když jim u žen klesá autorita. Zjišťují, že opačný extrém být hodný medvídek, který nechá ženu, aby všechno řídila, nechá si všechno líbit, přečkat a vydržet to své jeskyni, toho taky moc nezískají.
Náš vztah s panem božským vlastně takovým způsobem vypadá. Já jako matka rostu a sílím, protože jsem se dokázala vypořádat s velkou dávkou těžkostí, kterých je v dnešní době dost a dost a najednou už nepotřebuju tak moc zachraňovat jako dřív, už nejsem ta křehká květinka jako kdysi. Chystám vše, co syn potřebuje do školy, kam pojedou na výlet, co s sebou na judo nebo na plavání, domácí cvičení logopedie ... je toho hodně, i když je jen jeden, ale nějak to zvládám.
To dostává jeho do pozice toho, kdo jen nosí domů peníze a o víkendu udělá, co je potřeba nebo co si usmyslím, že je potřeba ve dvou vykonat. Stále se těším, že někdy přijde a ohromí mě nějakým velkým plánem na celý víkend nebo si prosadí svou, že potřebuje načerpat sil v nějaké externí jeskyni (rozuměj třeba celodenní výlet sám se sebou). Že se chopí iniciativy, ale ono většinou nic.
Když se mu snažím vysvětlit, že by měl znovu hledat a najít svou vnitřní sílu, nenechat se tlačit okolnostmi ke zdi, kývne jako že rozumí ale v podstatě jen proto, aby ode mě měl klid a nemusel to poslouchat moc dlouho. Patrně je to něco, čemu vůbec nerozumí a ještě asi nepřišel jeho čas, aby na tom začal pracovat. Já nevim, jestli je to vlastnost Beranů, nebo se tak projevuje i nějaké jiné znamení, ale mám dojem, že on by raději šel kácet celý les za jeden den, než aby pomohl třeba jen s večerními povinnostmi - úkoly, chystání do postele, čtení pohádky - a to jiným způsobem než dirigováním z pohovky. Nějak má pořád pocit, že není dost užitečný, když pomůže nebo převezme někdy starost za syna. Chápu, že to není lovení mamuta, ale je to něco, co mě osobně večer hodně uleví, protože bych se taky někdy mohla večer svalit na pohovku, vzít si knížku a jen tak nic nedělat.
Říká tomu válečný stav. To jako že se bavíme jen o nutných věcech a pak už se nedostane ke slovu, protože syn nám přišel něco sdělit nebo potřebuje s něčím pomoct.
Já to spíš vnímám tak, že dovolí, aby vycouval, sám od sebe se upozadí místo aby se prosadil a řekl jasně "teď tady mluvím já". Pak následuje ten úhybný manévr do pokoje k počítači J.
Je to pro mě smutné období. Koukám se, jak můj bůh je čím dál víc shrbený, čím dál víc unavený, má čím dál míň energie a chuti do něčeho, jak je to dlouho, co jsem ho slyšela se smát. Jeho jediným heslem se stává "to musím nějak přežít" a vůbec si přitom neuvědomuje, že jsme v tom s ním, že tu není sám, který jen tak přežívá. Cítím obrovské návaly bezmoci a beznaděje. Jsem tady vážně ten jediný člověk, který se tu snaží sám sebe i rodinu dát dohromady? Vážně není schopen se sebou něco udělat, abysme fungovali zase trochu líp?
Často mi říká, že si vlastně neví se synem rady, když ho má na starost na den nebo víkend.
Já jsem to taky dlouho nevěděla, tápala jsem, ale čím víc se přibližuji své ženě v sobě, tím víc mě baví s ním trávit ten čas, vymýšlet hry, co budeme kreslit, vyrábět. Cítím, jak jsem se za poslední rok změnila a jsme si se synem blíž. Paradoxně on se čím dál víc vzdaluje... mě, synovi, ale hlavně sám sobě, protože z nějakého mě nepochopitelného důvodu se sebou nechce nic dělat (raději půjde kácet ten les J.) Nechává se udeptávat myšlenkou že už "jen" nosí domů peníze, ale nic s tím nedělá, jako by poztrácel někde svojí odvahu, rozhodnost a energii něco na sobě změnit a tím změnit k lepšímu i své okolí, jmenovitě naši jednotku.
Zkrátka tam, kde jsou děti, tam je dělící čára. Tam je máma pořád na příjmu a i když dělá něco svého, musí to přerušit v okamžiku když dítko s něčím potřebuje pomoct. Kdežto tátovo výchozí nastavení je pobyt v jeskyni a jen sem tam milostivě kvůli nám z té jeskyně vyleze, aby byl na příjmu, užitečný a sklidil pochvalu. Jakmile ale žena/máma začne na sobě pracovat, aby v sobě přechroustala vědomě fakt, že ženy jsou tu od toho aby vedly, protože bez nich nevidí muž smysl života, zároveň se musí dostavit zklamání, že jejich bůh je jaksi zkostnatělý a pracovat na sobě nechce a vzdaluje se. Buďto tedy na něj nějakou dobu s láskou počká nebo to vzdá a definitivně se vzdálí a odcizí.
Já stále doufám, že pan božský to nevzdá a najde v sobě odvahu se mi přibližovat a hlavně se přibližovat sám sobě, protože ani po třinácti společných letech si neumím představit, že by to mohlo být jinak s někým jiným.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama