Jak jsem potkala boha - 1.díl

22. října 2016 v 8:53 | dzouhanna
Vlastně na první pohled mi jako bůh nepřipadal. Ale moc se mi líbil, měl obrovské krásné oříškové oči, dlouhatanánské řasy, za které by se nemusela stydět žádná modelka, hubený protáhlý obličej a lehké šediny na skráních. Zkrátka podle mě všechny atributy pěkného chlapa. Ale měl trošku zvláštní humor, tam kde já jsem padala na hubu, on byl nadšen výzvami, které mu to poskytuje. Takže moje první myšlenka byla spíš ve smyslu "páni, to je ale magor!". Ale jakási vnitřní síla mě k němu neustále táhla. Musela jsem na něj myslet, pozorovat ho, bavit se s ním, nějak ho blíž poznat.
Aha, vy vlastně neznáte náš neuvěřitelný příběh :-).
Vlastně to začalo ještě měsíc předtím, než jsme se my dva potkali. Začalo to v srpnu stoletými povodněmi, které zmařily moje vyhlídky na slušnější a pohodovější dovolenou než je pobyt s mými neustále rozhádanými rodiči na chalupě. Měla jsem totiž naplánovaný pochod od pramene Vltavy až k jejímu soutoku s Labem. Což za daných podmínek jaksi moc nešlo a tak jsem na doporučení kolegyně z práce na poslední chvíli objednala pro sebe týdenní zájezd do Chorvatska - trek v místních národních parcích.
A tam jsme se setkali ... já z Prahy, on z Blanska, dva rozdílné světy.
Bylo nás na zájezdu jen asi 15, v září už je málo bláznů, který plánujou dovolenou a tak jsme se navzájem seznámili poměrně rychle. Dvojic tam vlastně bylo pomálu, většinou samí nezadaní, nebo nechali svoje drahé polovičky doma. Ale tenhle krasavec vedl už od začátku. Když jsme se spolu bavili, byl i vtipný, mluvil i projevoval se kultivovaně a inteligentně.
Nevím jak kdo, ale pro mě bylo vždycky na začátku nějakého seznamování dost těžké nějak taktně zjistit, jestli dotyčný má znalosti na pátou obecnou nebo se s ním dá bavit i o něčem jiném než jsou motorky, pití a ženský. S ním to šlo překvapivě lehce, dokonce jsem se postupně dozvěděla, že bydlí sám, je nezvykle samostatný, nenosí špinavé prádlo mamince, aby mu ho vyprala a vyžehlila, sám si vaří, jezdí po výletech a tak dále. Byl nezvykle galantní, pomáhal mi s batohem, když bych se nechala, určitě by mi i některé věci sám nesl, ale já jsem tehdy měla nasazenou masku "já všechno zvládám" takže se víc soustředil na druhou "singl" holku shodou okolností stejného jména jako já, která také vypadala, že potřebuje víc zachránit.
Po pár dnech jsem mu opravdu propadla a přemýšlela nad tím, jak to udělat, abychom se mohli znovu někdy vidět, protože náš "společný" čas v Chorvatsku se krátil a já propadala většímu a většímu zoufalství. Ve hře byly ještě další dvě okolnosti - moje tehdejší nulová sebedůvěra a přesvědčení, že by takový krásný a úžasný chlap o mě vůbec stál - a ta druhá Jana, která bydlela v Brně, což je o dost blíž než Praha.
Když jsme se loučili v Brně před hlavním nádražím, přemohla jsem paniku, že už se nikdy neuvidíme a jenom tak "kamarádsky" jsem oběma nacpala svojí emailovou adresu.
Mě čekal ještě týden doma v klidu, protože jsem si poslední den vyvrkla moc pěkně kotník, oni dva už museli druhý den do práce. Doma jsem to nemohla vydržet a už za dva dny pod záminkou, že se doma nudím jsem psala - oběma, aby to nevypadalo nějak divně - jak se mám a jak se mají oni zpátky v pracovním procesu. Jak už to tak bývá, i když máte na dovolené poměrně intenzivní vztah s nějakými kamarády, tak postupně začíná vybledávat, pokud se ho nesnažíte obnovit. Proto už se mi nedostávalo žádných extra velkých emailů, jen heslovitě pár vět, na které jsem chtěla nějak navázat, aby se naše pouto nepřetrhlo, ale šlo to ztuha. Ale za 14 dnů už to bylo mnohem "lepší", protože jsem měla velké téma, o kterém jsem mohla psát na všechny světa strany. Konečně jsem sebrala odvahu a odstěhovala se od našich do vlastního podnájmu.
Byly to krásné časy, moc ráda na to vzpomínám, na první chvíle absolutní pohody a svobody "u sebe" doma. Bohužel moje drahá maminka z toho až zas takovou radost neměla a dost to nezvládala. Kdykoliv, kdy se jí to hodilo nebo měla příležitost ve vzájemném ústním či psaném styku mě osočovala, vyhrožovala, nadávala těmi nejhoršími slovy, které by se hodili k nějakému dlaždiči nebo kopáči, ale ne k vlastní dceři, která začíná konečně žít svůj vlastní život a staví se na nohy. Věděla jsem, že jsem udělala dobře, že s rodiči už jsem dál žít nechtěla (bylo mi 26, takže jsem neutíkala z domu v 16!) ale přesto pro mě to období prvního půl roku bylo nesmírně emočně náročné právě díky žárlivosti a nelibosti (až nenávisti) mojí mámy k této události. Ani na vteřinu jsem neváhala, že jsem udělala správnou věc, ale ty její nenávistné smsky a telefonáty mě dokázaly pokaždé srazit na kolena a dohnat k slzám, protože jsem prostě nechápala, kde se v ní tolik zloby bere.
Tehdy jsem zcela neplánovaně začala vylévat své srdce jemu - přes email jsem mu všechno do detailů popisovala, přestože to vlastně byl člověk, kterého jsem předtím znala týden J - ale byl na mě mnohem hodnější, než moje máma za celý život - a hlavně měl pochopení, uměl mě uklidnit a podpořit. Tehdy se choval jako pravý rytíř, co zachraňuje princeznu z nesnází. I kdybychom se neměli znovu setkat, aspoň jsme spolu navázali vztah přes emaily. Nicméně vesmír nám přál. Zhruba měsíc po zájezdu se konalo v Brně setkání všech účastníků zájezdu, promítání, povídání a tak, prostě potlach J. Hodně jsem váhala, jestli mám jet, protože jsem nevěděla, jestli zvládnu osobní setkání po tom všem, co jsme si napsali, co všechno (a ne samé hvězdné záležitosti) jsem mu napsala a také, jestli zvládnu pohled na to, že by se mohl té druhé Janě věnovat víc než mě. Ozval se pár dnů před konáním akce a napsal mi, že kdybych chtěla přijet, mohla bych na přespání využít jeho byt - ve vší počestnosti samozřejmě - a v neděli zase odjet.
Bylo rozhodnuto. Takové pozvání se nedalo odmítnout, i když od své drahé mámy jsem se dozvěděla jen samá "milá" slova typu kurva, štětka a podobně. Jenom kvůli tomu, že jedu k někomu přespat! Bylo mi to jedno, nemohla jsem se dočkat pátečního odpoledne až zbalím ruksak a vyfrčím autobusem směr Brno-Blansko.
Víkend to byl opravdu úžasný, chuť svobody a intenzivní pocit pohody a štěstí si dokážu ještě teď vybavit. Opravdu jsme spolu nic neměli, choval se maximálně slušně a korektně. Kromě setkání v pátek v Brně s ostatními, měl naplánované výlety na sobotu i na neděli, kdy jsme se měli vidět i s druhou Janou, kde jsem pořád ještě viděla, nebo možná spíš cítila, že zájem z jeho strany o ní trvá. Sršel energií a choval se, jako by nám modré z nebe donesl, jak je rád že se má o koho starat. Proto se mi ani v neděli nechtělo odjíždět a možná bych z fleku požádala o politický azyl J. Ale museli jsme oba, vlastně všichni tři, zpátky k povinnostem.
V týdnu jsem jen přemýšlela nad tím, jak to zařídit, abychom se viděli znovu, že tohle musíme nějak dotáhnout ke společnému randění, protože takových jako je on je jako šafránu. A v tu dobu mi od něj přišla smska, která mě polila jako studená sprcha. "Promiň, ale měli bysme náš kontakt přerušit, nemá to budoucnost, je to příliš komplikované. Zapomeň na mě. L." .... tak asi tak ...krve by se ve mě nedořezal. Dost dlouhou chvíli jsem tomu nedokázala uvěřit a pak nastoupil můj tehdejší sebezáchovný mechanismus "co jsi čekala, že zrovna před tebou si lehne k nohám? co ty mu můžeš dát kromě svých problémových vztahů s rodiči a sama se sebou? snad jsi nečekala, že bude jezdit za tebou do prahy ty blázne?" a podobně.... Z absolutní euforie víkendu jsem se sesunula do černočerné díry. Tam jsem zůstala další týden možná dva, to už si přesně nepamatuju, než se náhle objevila od něj překvapivá smska "nechceš ke mě přijet na víkend? zase bychom mohli spáchat nějaký výlet". Tak to bylo překvapení roku! Ale co myslíte? Jasně, že jsem jela J.
Předtím jsme si psali smsky v takové zdvořilostnější formě, ale po tomto víkendu už jsme přestali předstírat, že nám na sobě nezáleží. Bylo to nádherné období zamilovanosti. Zamilovanosti do někoho, koho jsem si nesmírně vážila, ke komu jsem vzhlížela div jsem si hlavu nevylomila. Byl to někdo, kdo mě uchvacoval svojí energií a zápalem jít něco dělat, něco podnikat, nemusela jsem to být já, kdo vede a vymýšlí a pak se tváří jako že se nic nestalo, když on řekně "no já nevim, co myslíš ty?" nebo nějakou podobnou duchapřítomnou hlášku a nechá ženu, aby už od začátku táhla ten pár ona. Byl energický, ale zároveň i tak trochu plachý, neměl tendenci se prosazovat, pokud jsme něco řešili, domluva byla rychlá a snadná. Můj sen, který jsem v Chorvatsku měla, se začal plnit, i když i tam jsem si steží dokázala představit, že to dopadne takhle dobře. Měli jsme (a vlastně máme pořád) hodně společného, milujeme pořádek, přehlednost, bez nutnosti mít milion věcí jen pro ně samé. I jeho byt tak vypadal, byl jednoduše zařízený, ale čistý, uklizený a uspořádaný. Sice bylo vidět, že tam chybí ženská ruka, která teprve vytváří domov a ne jen místo na přespání, ale dobře se mi tam pobývalo. Domluvili jsme se, že se budeme vídat každých 14 dnů - jeden víkend přijede on ke mě, po 14 dnech zase já k němu. Když jsme byli tady v Praze, snažila jsem se taky vymýšlet program kam zajít, co vidět, ale nemohlo to soupeřit s jeho nápady na výlety do přírody, kterou měli za rohem, na akce různého druhu, které jsem předtím nikdy neabsolvovala, protože to podle mých rodičů nebylo dost vhod. Teprve teď jsem měla pocit, že začínám žít.
Takhle jsme fungovali přibližně rok. Na svojí první společnou letní dovolenou jsme odjížděli ještě každý ze svého bydliště. Na podzim se v práci dozvěděl, že když je tak extrémně schopný a zodpovědný, mohl by dělat vedoucího celé směny a mít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ty pod ním. Bohužel bez přidání peněz, protože zakázek je málo. Nabídku mnohem více práce a více času v práci za stále stejné peníze nepřijal a raději odešel. Byl ještě mladý, svobodný, bez závazků a tak moc neváhal, i když v Blansku to volnými místy příliš nehýří. Tímto řízením "osudu" jsme se dostali do fáze, kdy mi po určitém rozhodování sdělil, že pokud s tím souhlasím, přestěhuje se ke mě do Prahy. Byla jsem nadšená, protože sama jsem nevěděla, jak celou tu věc vyřešit. Jak dlouho bychom ještě vydrželi mít spolu čtrnáctidenní vztah?! Vážila jsem si ho za to, chápala jsem, jak to muselo být těžké opustit svoje kořeny, nechat tu svého bratra s rodinou, svoje rodiče, kamarády a tak dále ... byla bych toho já schopná? Máma by mě za to určitě sežrala zaživa, táta by to sice tradičně nekomentoval, ale mrzelo by ho to taky. V jejich očích jsem klesla hodně hluboko, ale tohle by bylo ještě mnohem mnohem níž. Měli celou dobu utkvělou představu, že mě ta moje zamilovanost brzo přejde, tak proč dělat takové ukvapené závěry ... takže i mí rodiče částečně přijali jeho rozhodnutí s určitým ulehčením. Samozřejmě jen zčásti, protože takhle ho budu mít mnohem blíž a bohužel oni taky. Mě připadal jako pánbůh, ale z pohledu mých rodičů měl k pánubohu hodně daleko, však to znáte J.
Sestěhovali jsme se tedy do mojí pronajaté garsonky. Bála jsem se, jak to bude vypadat, když najednou budeme spolu pořád, jestli neobjevím něco zásadně divného, na co jsem při víkendových pobytech nepřišla. Ale nic takového se nedělo. Obdivovala jsem jeho statečnost, že se jde poprat s novou životní výzvou a tváří se, že se nebojí, takové věci dělá prakticky denně jako rytíř, který neohroženě jede na svém komoni do boje J. Tak jednoduché to zas nebylo, ale to jsem se dozvěděla až mnohem později.... má dar se tvářit jako že se nic neděje, já za ty leta mám zase dar to na něm poznat a vycítit, ale tehdy jsem v něm viděla skutečně neohroženého hrdinu, který se nástrah nebojí a byla jsem na něj fakt pyšná. Naší malé garsonce to také prospělo, protože celou řadu věcí, se kterými já si nevěděla rady, protože jsem od přírody na obě ruce levá, tak najednou jemu šly spravit, najednou začalo fungovat to i ono. Vymýšlel zlepšováky na to či ono, aby se nám tam líp bydlelo (tak trošku jako Jára Cimrmam - sopka která zasypala sama sebe J.) Po pár měsících idylky nám začalo být jasné, že v tý garsonce nemůžeme vegetovat moc dlouho a začali jsme shánět bydlení. Do dalšího podnájmu, kde bychom dobrovolně odevzádali peníze druhým lidem a nic z toho, se nám nechtělo a proto jsme se pídili po něčem do osobního vlastníctví. Měla jsem tehdy dobře placenou práci, takže když jsme našli nabídku na nově rozestavěné bytovky na desítce, v krásném prostředí, se zelení i spoustou vymožeností okolo, neváhali jsme a řekli jsme si, že to na hypotéku koupíme. Peníze se nakonec nějak splašily, i když s odřenýma ušima, protože tehdy se dávala hypotéka max. na 85% částky nemovitosti a úroky byly z dnešního úhlu pohledu astronomické. Světe div se, ale podstatnou chybějící částkou mi přispěla moje máma. Pak už nás čekalo "jen" půlroční čekání na katastru, než to zapíšou a někdy v červnu či červenci nastal Den D, kdy jsme sbalili svých pár švestek z podnájmu a překročili slavnostně práh našeho nového bytu.
Na začátku to byla dost dřina a velká dávka trpělivosti, než jsme dali do kupy podlahu v obýváku, dlažbu a obklady v kuchyni, než nám přišla objednaná postel a nemuseli jsme spát na zemi na matraci. Bezpočet víkendů strávených v Ikea vybíráním kuchyně, aby ladila s těmi pár kusy nábytku, které jsme si přinesli z podnájmu. To všechno mi dneska přijde, že to trvalo několik světelných let, ale myslím, že nám to tehdy nijak zvlášť nevadilo, postupně jsme dělali, co bylo potřeba. Zas a znovu jsem ho musela obdivovat, jak si dokáže poradit s pokládkou podlahy i postupným, přesným rozměřováním a instalací kuchyně, kde já bych měla trpělivost asi tak 5 minut a kdybych zjistila, že moje hlava nespolupracuje při počítání rozměrů a kolik toho kde mám mít, letělo by to do kouta a ještě bych to vzteky rozdupala! Občas zkloubit některé prvky dohromady bylo náročnější, protože on je vyloženě praktik a já zase estét, takže to co jemu přijde úplně v pohodě z praktického hlediska - je to rychlé, bude to fungovat, tak co řešit dál - tak nad tím mě občas vlasy stávaly na hlavě, protože praktický to možná je, ale dívat se na to nedá, nebo jsem už na první pohled viděla, že se to tam nehodí. A teď jak z toho ven, aby byli oba spokojený J.
Všechno to teda nebyla taková selanka, jak to tady popisuju, ale svobodný člověk bez závazků, který se stará jen sám o sebe a jak naložit s volným časem si v tomhle směru dost užívá. Pro mě asi nejvíc vyčerpávající byly pobyty s našima na chatě nebo někde společně, kde jsem se pořád snažila hrát tu hodnou holku, na kterou byli zvyklí, byla jsem v tenzi, že on vlastně to "naše divadlo" neovládal a choval se bezprostředně a říkal nebo dělal věci, které se do toho divadýlka nehodily. Bylo to náročné, ale v té době jsem ještě pořád neměla odvahu a sílu to nedělat, když mě to vlastně nic nedává a jen bere. Tehdy jsem ještě měla pocit, že musím, když to takhle přeci dělá každý, když takhle se to má. A navíc jsem se jaksi za něj schovávala. Já jsem byla ta slabá a on mi dodával svojí láskou sílu to nějak přežít. Tehdy jsem měla pocit, že je silný a dokáže skály lámat, stojí si za svým, dokáže udělat na někoho bububu a ochránit mě. Sen každé ženy, nemyslíte?
Jezdili jsme si po výletech, po dovolených, postupně dávali byt dohromady a cítila jsem, že žijeme ve víceméně vyrovnaném vztahu. Sem tam došlo k nějaké výměně názorů, tedy až po nějaké době, protože já se nehádám, ale urazím a pak nějakou dobu nemluvím. Takže ono to nebylo úplně tak růžové, ale z dnešního úhlu pohledu to byla pohoda. Měla jsem nějaké svoje doměnky, co by se jak mělo udělat a když to tak nebylo, byla jsem naštvaná. Zjistila jsem, že on má "talent" něco plácnout bez rozmýšlení a je to krávovina na kvadrát, která vyzní jako urážka pro někoho, kdo má schopnost si věci brát osobně. Hodně často jsem taky předpokládala - a tu schopnost jsem zdělila po své mamince a ta určitě po své mamince a tak dál - že muž je telepat a když ženu opravdu milluje, dokáže jí číst myšlenky... takže ona si jen něco pomyslí, nahlas to neřekne, nebo jenom lehce naznačí a pak se diví, že se nic nestalo, že muž na telepatické vysílání ani na nepřímý náznak nezareagoval. Ona se pak cítí minimálně zklamaně, v horším a častějším případě nemilovaná neřku-li odmítnutá.
Trvalo mě pár let než jsem přišla na to, že lovci mamutů musíte dát pouze jasný pokyn ideálně s časovým určením, jinak nemáte šanci a budete se jen brodit horami zklamání a nedorozumění. Ono když je člověk svobodný, je unavený "jen" z práce, tak to není zas takový problém se to naučit a dodržovat, ale jak přijdou děti, v návalu povinností, které za ní nikdo v dnešní době neudělá, tak času a trpělivosti na to všechno valem ubývá.
On si liboval, že pořád máme co dělat, že je pořád co řešit, kam chodit, ale není to takové, jako když má člověk svůj vlastní dům, který od něj vyžaduje mnohem více práce, času a povinností než zařídit něco v bytě. Oba jsme věnovali svůj volný čas sobě.
Po čtyřech letech, co jsme spolu žili, mi umřel táta. Zdálo se to trošku jako vysvobození, protože když jsme někde byli společně ve čtyřech, těch třecích ploch bylo opravdu dost, ale byly to takové ty neviditelné. Nic, co by člověk řekl napřímo, spíš to bylo cítit nebo se dalo vyčíst mezi řádky. Naše nikdy nezajímalo, jestli jsem s ním šťastná a spokojená, posuzovali ho s předsudky své generace. A bohužel nebyli moc dobří herci, aby uměli zahrát scénku "máme rádi svého skorozetě". Upřímně musím přiznat, že jsem si se svým tátou hodně let nerozuměla, odmala jsem byla uprostřed jejich věčných hádek a výčitek a v takových soubojích (někdy i fyzických) jsem stála na mámině straně, takže pak si dobrovolně a hlavně s chutí povídat a sdílet něco s člověkem, který se opíjí, protože neví jak z té šlamastyky ven a je pak na nás hrubý, bylo nad moje síly. Tehdy po jeho pohřbu jsem vyslovila přání, že by mě zajímalo, jak vlastně funguje lidská psychika, kdo a co nutí lidí k pití, výčitkám, výhrůžkám, sprostotám, agresivitě v kruhu rodiny, která má být základ pro přežití. A mé přání bylo záhy vyslyšeno. Bylo to akorát včas, protože tím, že táta umřel, tak sodu, kterou dostával on od věčně nespokojené mámy, teď schytávala její starší sestra a já. A žádná sranda to tedy nebyla.
V březnu nebo dubnu toho roku jsem se dostala na seminář Petra Velechovského, kde jsem za a) zjistila, že nejde o žádnou sektu, která má za účel mi vymýt mozek a převést všechny dostupné finanční prostředky na jeho účet a za b) že je to velmi moudrý pán, který mi konečně dává vysvětlení, proč a jak se kdo chová, jak funguje psychologie, proč si nebrat věci osobně (v dnešní době už profláklé Čtyři dohody, které v sobě ukrývají hlubokou pravdu). Objasnil mi důležitou věc, že bohužel nejsme domorodci z Austrálie, tudíž neumíme telepaticky číst druhým myšlenky a ani oni nám. Druzí jednají podle svého nastavení a podle svých představ a vzorců chování, které pobrali u svých rodičů a já jednám zase podle svých vzorců chování ze své rodiny. Každý může reagovat odlišným způsobem a co mě přijde v pořádku, to druhému přijde jako urážka, protože se to tak naučil u svých, ale neznamená to, že já jsem to udělala tomu druhému naschvál, aby ho to urazilo, bolelo apod. Otevřel mi svět psychologie, poskytl mi náhled do jednání druhých lidí, proč žárlí, jsou agresivní, pijí a ubližují svým nejbližším. Důležitou kapitolou byly partnerské vztahy, jejichž alfou a omegou je vzájemná komunikace mezi partnery, něco co nás doma neučili, protože to sami neuměli. Bez chybějící komunikace a vlastní sebeúcty a sebehodnoty nemá vztah šanci na úspěch a dlouhé trvání, zvláště pak když přijdou děti.
Od té doby se náš vztah jednoznačně a o hodně procent zlepšil. Já jsem přestala vyčítat, že nebylo po mém, začala jsem praktikovat metodu jasných pokynů a celkově jsem se hodně zklidnila. On z toho byl nadšený, jaká se se mnou udála proměna, neváhal a na podzimní kurz šel také. Přišlo mi to nesmírně úžasné, protože málokterý muž má blízko k pracování sama na sobě, na svých vzorcích, utkvělých programech od svých tatínků ... narozdíl od žen, které když už nazrál jejich čas a chtějí na sobě pracovat a sebe poznávat a sebe rozvíjet, tak těm to jde jaksi přirozeně. U mužů je to velká vzácnost a vyžaduje to opravdu velkou dávku odvahy se utkat s drakem (tedy se svými stíny). Proto ve mě tehdy velmi stoupl v ceně, že jde "hledat sám sebe" a podívat se do očí svým démonům. Později jsem se od něj dozvěděla, že mu to nedalo, když viděl, jaké změny se udály se mnou.
A tak jsme začali společně jezdit na různé "alternativní" akce - přechod přes žhavé uhlíky (v plném vědomí s tím, že kráčím po rozžhaveném uhlí, aby si člověk uvědomil, jakou sílu a moc má naše mysl a co všechno dokáže naše jedinečné tělo), holotropní dýchání, bubnování, rodinné konstelace a další, které se nabízely. Já to vnímala jako vystupování ze stínu sama sebe, hledání sama sebe, kdo jsem já. Jak se chovám a co dělám, jaké lidi a situace přitahuji se svým vnitřním nastavením věčně ukřivděné ubožačky, do které si každý může kopnout, protože se neumím bránit a říct ne. Tam jsem ještě pořád měla pocit, že on je ten šťastlivec, který nemá žádné problémy a je tu jenom jako podpora mě samotné, abych se v případě krize měla o koho opřít. A když budou chtít ostatní, tak také rád pomůže a bude užitečný. Možná jsem to tehdy vnímala špatně, ale musím přiznat že mi to nevadilo. Byli jsme oba dva na sobě vlastně nezávislí, měli jsme oba práci, hodně peněz, vlastně já obvykle víc než on, protože z nějakého mě stále nejasného důvodu kancelářské krysy platí líp než řemeslníka, který umí vyprodukovat víc než horu papírů a razítek a vnitřních nařízení. Čím dál víc ve mě narůstal pocit, že když to tak já budu cítit, tak půjdu, udělám to a basta. Už předtím mi doma říkali bič boží, protože když jsme si na začátku něco domluvili, že uděláme, tak jsem i trvala na tom, že se to teda fakt udělá a neprokecá se den, aby se na konci dne řeklo "no, to jsme toho moc dneska neudělali". Teď už jsem začínala získávat jakýsi pocit samostatnosti, že se vykašlu na druhé, když nechtějí a nebudu jim umanutě stát za zády, kdy už půjdou něco dělat a půjdu si po svém.
Po pár letech jsem to začala praktikovat i s ním, najednou bylo tolik věcí, které jsem chtěla znát, vidět, slyšet, zažít, abych tomu všemu co nejdřív a nejrychleji rozuměla, ale on se mnou nešel. Raději si doma něco kutil, měl pocit, že už je to ztráta peněz i času. Já si říkala, že má svým způsobem pravdu, protože on není ten, který má za zády takový hromady hoven jako já. Hodně volných víkendů jsem trávila na seminářích, pak jsme to museli prostřídávat s povinnými návštěvami na chatě, které byly jako očistec vždycky, ale ten tlak se začal polehoučku zmírňovat a já cítila že práce na sobě nese své ovoce. O to víc jsem se do toho všeho ponořila, zkoušela různé metody, které mi vyhovují nebo ne. Na to je období za svobodna naprosto ideální, mít nějaký základ toho, jak to funguje a s dítětem na krku už jen dolaďovat nezbytné kroky, nebo začít z úplně jiného konce J, podle toho jak to zrovna přijde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama