Jiná startovní čára

5. listopadu 2016 v 21:34 | dzouhanna
Byla jsem dneska na prvním setkání s lidmi z projektu "Začni správně"a musím říct, že mě to vážně zaujalo.
Jde o to, že dobrovolníci a zájemci z dětských domovů po celé republice se jednou měsíčně sejdou s dospělými, tzv. mentory a těmi, kteří celý projekt zaštiťují a podporují. Jedná se o mladé lidi zhruba od 16 let, kteří už jsou nebo brzo budou mít 18 let a budou "dospělí" a tím pádem musí i opustit dětský domov, ve kterém do těď pobývali.
Tento projekt a lidi v něm jim umožňují, aby se probraly všechny myslitelné oblasti běžného "dospěláckého" života a oni mohli vstoupit do světa dospělých připraveni alespoň částečně na tu džungli, která je čeká a na kterou budou sami po odchodu z dětského domova.
Donutilo mě to k zamyšlení, jak málo si vážíme svých rodičů, my kteří je máme a vyrůstali jsme doma jen s nimi a sourozeni. Nechci tvrdit, že bychom si jich měli vážit nepokrytě a bezhlavě, určitě má každý nějaký ten škraloupek a vadu na kráse J, ale i tak mě to přimělo k uvědomění, že i když to u nás doma vypadalo jak chtělo (většinou jako Itálie - řev a bordel), tak jsem vyrůstala pod rodinnou střechou a když jsem dosáhla plnoletosti, tak mě rodiče podpořili. Mohla jsem jít na další školu a jet na rok do Anglie a když jsem pak půl roku sháněla práci, protože o absolventy bez praxe, byť s vysvědčením a horami jiných papírů, něměl nikdo už tehdy moc zájem, byla jsem vlastně v klidu, protože jsem přišla domů, kde bylo co jíst a pít, byla jsem pod střechou a rodiče mě ještě pořád mohli živit.
Tihle mladí lidé, kteří se rozhodli vstoupit do projektu, na mě udělali velký dojem a fakt je obdivuju, protože předpokládám, že když vyrůstali v dětském domově, rodiče nejsou nebo jsou nepoužitelní, a oni na tu džungli v reálném světě budou sami.
Dnes jsme zrovna probírali, jaké může být jednání na úřadech a jaké vlastně všechny úřady jsou. Ohromilo mě, kolik toho vědí, protože já v jejich věku vůbec netušila, která bije a zvládla bych vyjmenovat asi tak policajty a hasiče, možná obecní úřad, kde mi vydávali občanku. Moc jim nezávadím ten vstup do džungle matrixu, protože mi to dneska přijde víc divoký západ než než před 25 lety, ale to je možná jenom můj náhled "husákovýho dítěte" J. Narozdíl od nás mají mladí výhodu v tom, že přes internet zjistí prakticky všechno myslitelné i nemyslitelné, což jim podle mě zajišťuje velkou dávku svobody.
Vyplňovali jsme zkušebně formulář žádosti o zaměstnání, když půjdou na úřad práce hledat své první zaměstnání a zároveň jsme trénovali, jak se k úředníkům chovat, jaké jsou dobré psychologické finty, aby se člověk neklepal vzteky ještě týden po návštěvě nějakého toho úřadu.
A díky scénkám kdy jeden je žadatel s formulářem, jeden je úředník a na co všechno člověk může dneska narazit, jsem se jaksi dostala do určité regrese, tedy návratu do minulosti, kdy mi bylo taky 18 nebo 20 a musela jsem toto všechno taky absolvovat. Tehdy jsem v duchu dost nadávala svým rodičům, že mi s ničím nepomohli, na jakýkoliv úřad jsem přišla, byla jsem bez znalostí co potřebuju, co kde mám vyplnit a tak dál, přišla jsem si jako úplný osel a vyčítala jsem jim v duchu, že to nechávají na mě.
Dneska už vím, že jsem si své drahé rodiče vybrala právě proto, že byli tak "slabí", aby mě to donutilo hledat svoji vlastní sílu, ale tehdy jsem pociťovala jen velkou dávku křivdy pokaždé, když mě nějaký vysoce motivovaný úředník nebo úřednice sjel na tři doby a když jsem tam měla jít třeba po týdnu znova, klepaly se mi kolena strachy už v přízemí.
Vlastně moje nejsilnější vzpomínka byla na katastrálním úřadu, kam jsem si šla pro výpis z katastru. Byl asi rok 2003 a my jsme si s partnerem koupili byt v novostavbě na hypotéku. Takže hned na katastr a nevím kam ještě a shánět podklady. Mám vyzkoušeno, že největší strach mám tehdy, když mám nedostatek informací o dané problematice. A co se katastru, hypoték a všech těch miliónů papírů okolo týče, nevěděla jsem absolutně která bije. Šla jsem tedy na přepážku, kde jsem se urputně domáhala výpisu z katastru, kde bude zapsaná naše nová nemovitost, ale nějak jsem nevěděla, že nejdřív se jen podává návrh na vklad a musí se schválit, že to co doteď evidovali jako zelenou louku, najednou musí předělat na zastavěný pozemek.
Paní za přepážkou asi vstávala levou nohou, nebo jí ráno vyprodali rohlíky v sámošce nebo jen prostě neměla ráda krásné mladé inteligentní, leč natvrdlé bytosti bez zkušeností, jako jsem byla já, a tak už po druhé nebo třetí otázce na mě řvala "vy jste snad natvrdlá, vždyť vám opakuju už potřetí, haló haló, posloucháte mě vůbec?" Je fakt, že jakmile na mě začala bejt hnusná, poslouchat jsem jí přestala a můj mozek se začal spíš soustředit na to, jakou strategii obrany zvolím, zda uteču nebo zaútočím.
Jsem narozená v raku, takže mojí přirozeností je spíš útěk do ulity, takže jsem to použila i tentokrát. Ale když jsem se po nějakých 15 minutách přestala klepat, tak jsem si uvědomila, že nevim, co budu dělat, až tam půjdu příště znova. A skutečně ta nutnost vyvstala, protože nějaký papír chyběl nebo už se pak změnil typ pozemku, nevím. Jen si pamatuju svoje sevřený půlky už na schodech před úřadem a pak pečlivé hlídání podle pořadových lístků, jaká osoba úřední na mě vyjde a byla jsem rozhodnutá, že kdyby to vyšlo na tuhletu, lísteček zahodím a raději počkám další půlhodiny.
Pokaždé, když musím na katastr znova, tak se mi všechny staré emoce studu, ponížení i totálního nepochopení vybaví, i když dneska po 15 letech umím zacházet s úředníky mnohem líp a vím, že když úplně normálně, aniž bych se ponižovala, požádám o pomoc, že si s něčím nevím rady, tak mi pomůžou a vše proběhne ok.
Na jednu stranu mě mrzí, že už tehdy jsem se ty psychologické finty nemohla dovědět, ušetřilo by mi to hodně nervů, asi tak pět tun, ale na druhou stranu si uvědomuju, že bez těch těžkostí, kterými jsem si v éře dospívání a dospělosti prošla, bych nebyla tak zocelená a neměla takovou touhu přijít na to, proč se ke mě druzí tak chovají.
Dalším mým takovým velkým "učitelem" byl můj učitel v autoškole. To mi bylo asi 25 i pojala jsem nápad, že už bych si měla jako jediná v rodině udělat řidičák. Váhala jsem, jestli něco takového zvládnu, když jsem doma měla samé neřidiče a tím pádem nikoho, kdo by mi podal pomocnou ruku nebo nějakou pěknou nevyžádanou radu, ale říkala jsem si, že přeci papíry už má každej, teda kromě mě J.
Na začátku probíhalo všechno dobře, prvních 10 hodin bylo naprosto v pohodě a po hodině jsem měla někdy až euforický pocit, že já řídím auto!
Ale chyba lávky. Můj báječný trpělivý učitel odešel a dostali jsme jiného.
Při první hodině ještě vykazoval známky normálního člověka, ale hodinu od hodiny se to zhoršovalo. Zcela běžně mi začal říkat, vy jste úplnej debil, tudy přeci nemůžete jet na 2, ale na 3. Když jsem se na něco ptala, tak mi odpovídal "no tak si to zkuste, ale to stejně nezvládnete a budu za vás muset brzdit já" a podobně ... chodila jsem domů s brekem a mindrákem jako Brno, že já jsem ten jedinej člověk na světě, kterej se nenaučí řídit, že to nechápu a v životě to nepochopím.
Nevěděla jsem, jak z toho pekla ven, protože papíry jsem chtěla, ale nebyla jsem v té době vůbec sebevědomá a neměla se ráda, takže nějaké nápady typu bránit se slovně, nebo to říct řediteli nebo změnit autoškolu, vůbec nepadly v úvahu. Zachránilo mě jediné. Pan autoškola onemocněl zánětem močového měchýře a přes měsíc musel být doma. I dostali jsme místo něj šéfa autoškoly, který se choval opět úplně normálně a nevylíval si na mě svoje frustrace a ty papíry jsem pod jeho vedením udělala.
Dneska už to vidím z toho úhlu pohledu, že mi tito lidé chodili do života, abych se naučila postavit sama za sebe, bojovat za sebe a říct svůj názor. Byli to dobří "učitelé" a vlastně jsem jim vděčná, že jsem je potkala, protože chodit po světě a jen si hýčkat ty svoje mindráčky a křivdičky na toho a onoho fakt nepomáhá, věřte mi.
 

Co žere Gilberta Grapa

3. listopadu 2016 v 21:33 | dzouhanna
Ani mi tak nejde o ten film, jako jsem se spíš snažila parafrázovat ten název a napasovat ho na to, co se teď děje mému muži. Teda ono se mu to děje už delší dobu, ale jsou chvíle kdy to zkrátka vygraduje a vyjde ven jako pára z papiňáku....
...
Honzo, ještě jednou a už toho mám vážně dost, následuje nečekaný výpad vpřed směrem k synovi a kopanec do zadku. Překvapení a pláč směrem od syna a útěk do koupelny. Do té doby se zdálo být všechno v pořádku, hráli spolu šachy a teď už byla jen otázka času, kdy se syn přesune do koupelny na čištění zubů a spánek.
Co je skryto pod tím, kde je příčina toho všeho?
Už jsme to spolu přeci dřív probírali, jenže já jsem zkrátka napřed, mám ženskou výhodu v onom velkém klubku drátů, v osmiproudé dálnici v hlavě narozdíl od mého muže, který tak jako každý jiný chlap, tam má jeden kabel a pak už jen spoustu zásuvek, každou pečlivě pojmenovanou.
Tak tahle to asi má můj muž:
Přijdu z práce, jsem unavenej, těším se na to, že mám zítra volný den a trochu si odpočinu. Musím nejdřív splnit své povinnosti (holit, koupat, něco k večeři...), ať na to nemusím už myslet a hurá na další úkoly. Nejdřív moje žena - úkol zní přátelsky s ní pohovořit, protože ona moc ráda hovoří a těší se, že bude moct sdílet zážitky z dnešního dne. Jsem sice zvědavej, co zajímavýho zažila, ale upřímně už mám skoro přeplněnej harddisk a ten jeden kabel, co vede do hlavy už je taky nějak ucpanej, tak nevim. No, budu se tvářit, že mě to zajímá a dělat jako že hmhm, ono se to nepozná, že vlastně nevnímám. Ty fakt důležitý věci mě tam nějakým způsobem utkví a ten nepotřebnej balast o pocitech apod. vyprchá už po cestě do zvukovodu jako voňavka. Bohužel ne vždycky to funguje, to je pak u nás třeba tři dny ticho, protože zrovna vyprchalo něco moc důležitýho, ale to už je holt život.
Tak a teď se přesunu na syna, přes týden na něj nemám vůbec čas, když přijdu večer z práce úplně vyždímanej, tak teď se mu přeci musím věnovat, musím se přemoct a vydržet to. V hlavě mi sice bliká pořád slovo "postel" nebo "jen se tak natáhnout a spát", ale já chci přeci být lepší táta, než byl můj. Musím se mu nějak věnovat. To, že jsem momentálně fyzicky na dně mě vůbec nezastaví, v takovém stavu jsem přeci skoro pořád, tak už mi to přijde normální. Správný taťka se svému synovi věnuje i na úkor sebe.
Tak jo. Syn začal chodit na šachový kroužek, tak aby nebyl za úplnýho blbce, tak bychom asi měli procvičit šachy, kam která figurka táhne a tak. Sice už je hodně hodin a když se na to vrhneme teď, bude to minimálně do deseti večer, ale nějak to musím vydržet. Co bych to byl za tátu!
Pocit viny vítězí a zdravý rozum a hlavně zdravé sebe-vědomí ustupují do pozadí a postupně se vytrácejí do tmy.
Inu, tak hrajeme šachy. Je to tak, jak jsem to věděl už od začátku. Náročná hra, kdy je potřeba se soustředit, být maximálně trpělivý, abych mohl do zblbnutí opakovat tahy figurkami. Baterka mého vnitřního zdroje energie už po půl hodině bliká, že ještě chvilku a je kompletně vybito, ale já na to neberu ohled. Musím to přeci vydržet, musím to se synem dohrát, co bych to byl za člověka, kdybych to v půlce ukončil. Ale únava už je tak velká, že se nedá přemáhat, usínám u toho. Probouzí mě popudlivý tón synova hlasu ... táto, tak hraj přece ... jo, jo, jasně. Horko těžko to po hodině dotáhneme do kýženého okamžiku šach mat a moje vize, že se za chvíli zhroutím do postele se blíží.
Vlastně počkat, já jsem si přeci spíš chtěl ještě pustit nějaký film z dvd, abych měl pocit, že žiju a nepřemisťuju se jenom v kolečku z práce-povinnosti doma-spát-do práce. Ale teď hlavně potřebuju, aby už syn zmizel do koupelny, aby mě okamžitě a bez keců poslechl na slovo, protože od toho přeci mám mužskou autoritu! Zvedat se a jít s ním do koupelny a spolupracovat s ním na čištění zubů, abych mu tuhle nepříjemnou povinnost pomohl zvládnout rychleji? Pche, na to má trpělivost jenom moje žena, já to budu dělat postaru, tak jak jsem se to naučil od svého táty. Já přeci nemám čas ani chuť nad ním v koupelně viset a čekat, až se milostivě svlíkne a vyčistí si zuby. Co na tom, že by to bylo rychlejší než ho jenom tak komandovat z pohovky. Ať si moje žena mele jak chce, ona není ta, která chodí na 10 hodin denně do práce.
A právě v té chvíli to ze mě vybublá. Já se tak snažim, tak se obětuju, přemůžu se, aby mi syn jednou nevyčetl, že jsem se o něj nestaral a nebyl s ním, tak jako nebyl můj se mnou, a výsledek? Je 22,15 a syn vůbec nereaguje na moje povely, přestože jsem mu to zopakoval alespoň po čtvrté. Moje míra sebeovládání (která je tedy mimochodem nesmírná) rázem povolila. Rozeřval jsem se a dal průchod svému nasrání z toho všeho tím, že jsem ho nakop do zadku. Veškerý efekt z celého večera se rozplynul na nulu.
Panebože, proč je to tak zatraceně těžký být táta? Já přeci chci, abychom si rozuměli, aby mě syn měl rád a mohl se na mě spolehnout, aby věděl, že ho podržím, když bude potřebovat. A hlavně, aby se nebál se na mě obrátit, abych ho nějakým svým jednáním od toho neodradil. Aby si nemusel složitě hledat cestičku ke své důstojnosti a sebehodnotě tak jako já. Uvědomuju si, že má taky nějakej svůj životní úkol, tak jako já, ale nechci mu to zbytečně ztěžovat a nechci na něj přenášet moc programů ze své vlastní rodinné zátěže.
Moje žena se v takových chvílích hodně rozčiluje a snaží se mi vysvětlit, že když budu jednat jen z pocitu viny, nikdy to dobře nedopadne, ať se budu snažit jak chci, ale mám pocit, že žije v nějakém svém světě, kde tyhle poučky platí, ale já jsem někde jinde a nedokážu to aplikovat na svůj život.
Ona žije ve světě, kde není desetihodinová pracovní doba, neustálý stres, jestli uživím rodinu, jestli našetřím ještě stranou dost peněz na případné jakékoliv mimořádné výdaje (protože každou chvíli se může něco stát nebo pokazit). Tíha velké zodpovědnosti za celou naši jednotku je velká. Neumím s ní moc pracovat a podle vzoru svého táty jen zatnu zuby a táhnu, aniž bych si připustil, že potřebuju pomoc. Ano, bojím se toho, podívat se dovnitř sebe, pod pokličku, na všechny ty programy a vzorce chování, které mě ovládají. Navíc já jsem chlap a nemám čas řešit takovýhle pitominy jako ženský. Já si to řeším po svém, zatnu zuby a táhnu, nějak to musím do důchodu vydržet. Ano, jdu ve šlépějích svého otce, ale na nic jinýho nemám energii ani čas. Svojí ženu nechám vykecat, ona si k tomu řekně co "cítí" a bude za nějakou dobu zase klid.
....
Tak to je konec tohoto příběhu.
Já svého muže moc obdivuji, jak je statečný a zodpovědný, ale někdy mám vyloženě chuť mu jednu vrazit, aby se probral a uvědomil si, že tudy cesta k rovnému vztahu táta-syn nevede a že je opravdu potřeba na tom pracovat. Ale ještě asi nepřišel jeho čas se těm mechanismům, které ho ovládají, podívat na zoubek. Zkusím být trpělivá a modlit se, aby to tam tím jedním kabílkem doteklo, dokud ještě nebude pozdě.

Musíme mít dvě

31. října 2016 v 21:33 | dzouhanna
Přiznám se bez mučení, že jsem v tomhle směru krkavčí matka. A můj muž je zaplaťbůh krkavčí otec, protože mě nikdy do něčeho takového nenutil. Máme veliké štěstí i na rodinné příslušníky a kamarády, přátele, kteří mají poměrně osvícený pohled na věc, takže neposlouchám pokaždé když se vidíme, onu šťouravou větu "tak, kdy už budete mít druhé?". Čtenář jistě pochopil, že se jedná o téma mít druhé ... třetí ... páté ... dítě.
Já sama jsem si jako mladá nezkušená a životem nepoužitá holka říkala, že rozhodně musím mít dvě děti, protože jsem vyrůstala jako jedináček a moc zábavný to nebylo.
Jen tak na okraj by mě zajímalo, kdy rozšířil fámy o jedináčcích, že jsou rozmazlení, neradi se dělí a podobně ... protože taková já jsem nikdy nebyla, ani to o mě nikdo netvrdil a jedináčci, který znám, jsou taky úplně "v pořádku".
Takže do té doby, než jsem ve třiceti letech otěhotněla, jsem si stála za tím, že dvě děti určitě nebudou problém.
Pak se narodil náš syn - vodnář s ascendentem v beranu, takže mimoň a chaotik s nevyčerpatelnou zásobárnou energie. Pro mě i pro mého muže naprosto odlišná bytost s úplně jiným výchozím nastavením, uživatelským rozhraním a hlavně bez návodu.
Byla (a stále je) to pro mě velká soda, velká škola života a velmi svižný rychlokurz životních dovedností a hlavně je to stále se zvětšující zrcadlo, které nám čím dál jasněji ukazuje to, co nechceme v sobě vidět. Někdy je to dost vyčerpávající a nemilosrdné. Nevím, jestli je to tím, že jsem už ve čtyřiceti pohodlnější než jsem byla před 10 lety nebo tím, že mám ráda a potřebuji nutně svoji denní dávku klidu, jinak se mnou není k vydržení.
Je to snad moje tendence (i když už ne tak silná jako dřív) mít věci pod kontrolou, což mě dovádělo u dvouletého syna k záchvatům šílenství?
Je to i tom, že nechci být tou, která se obětuje pro své děti a podřídí jim všechno a jakmile děťátka vyletí z hnízda, jediné co zvládnu je pronásledovat je výčitkami jak jsem se pro ně obětovala. Pěkně děkuju ne, to jsem si už užila se svojí mámou.
Každopádně už během prvních dvou let života našeho syna jsem si uvědomila, že žádné další dítě nezvládnu, aniž by se ze mě stal jen vyždímaný hadr nebo cukající uzlíček nervů. Vyčerpávaly mě všechny nutné atributy rodičovství typu záchvaty vzteku, prosazování se, brečení kvůli každé kravině, nutnost neustále všechno opakovat, nebo si vymýšlet nějaké "kreativní" způsoby, jak udělat aby dítě spolupracovalo aniž by mělo pocit, že je k něčemu nenápadně vmanipulováno.
Je fajn, že když děláme nějakou činnost spolu, navracím se sama k sobě a uzdravuji svoje vnitřní dítě a další složky své osobnosti. Ale v zásadě jsem samostatný člověk a leze mi na nervy, když musím furt něco někomu opakovat. Ideálně to řeknu jednou a podle toho už pak postupuju metodicky až do cíle.
Ale ne tak s malým dítětem. Už jen to, že jsem musela malému dítěti spoustu věcí vysvětlovat, opakovat, dělat to s ním, (protože násilnou cestou "teď to udělej a basta" nikdy nic nemůže fungovat dlouhodobě mě vycucáválo.
Vůbec jsem necítila na mateřské (slovo dovolená záměrně vypouštím) žádný závan rovnováhy, kdy teď se ti věnuju, ale pak budu mít volno na svoje aktivity a na to, co mě baví. Představa kmenového života, kdy matky dělají co potřebují a co je jejich úkol a děti mají s sebou, ale neobětují jim celých 24 hodin svého dne, byla pro mě velmi vzdálený sen, který ani snad v našich civilizovaných podmínkách nelze splnit.
Velmi rychle jsem přišla na to, že nejsem žádná supermatka, které na mě koukaly z časopisů, chvílemi jsem v návalech největšího vyčerpání přemýšlela, jestli si můžu vůbec říkat "matka".
Snažila a stále se snažím se s tím nějak vyrovnat, protože nejedu v běžných kolejích "musíme přeci mít dvě". Vlastně si myslím, že jsem docela statečná si tohle přiznat, sama před sebou i před ostatními. Žijeme sice v "moderní" době, ale předsudků jsme se pořád nezbavili, jen sem tam jsou ostrůvky osvícených názorů.
Stále jsou chvilky, kdy si říkám "vidíš, spolužák tvého syna už má druhou sestřičku" a ty naříkáš nad tím, kolik máš práce s jedním klukem. Jenže pak si na to odpovím, že když vycházím ze svého nastavení a přijímám se taková, jaká jsem, musím přijmout i to, že zkrátka na víc nemám. Zjišťuju, že čím víc to v sobě přijímám, tím míň mě dělá problémy to na férovku někde říkat ... nebo o tom psát.... J.
 


Jak jsem potkala boha - 1.díl

22. října 2016 v 8:53 | dzouhanna
Vlastně na první pohled mi jako bůh nepřipadal. Ale moc se mi líbil, měl obrovské krásné oříškové oči, dlouhatanánské řasy, za které by se nemusela stydět žádná modelka, hubený protáhlý obličej a lehké šediny na skráních. Zkrátka podle mě všechny atributy pěkného chlapa. Ale měl trošku zvláštní humor, tam kde já jsem padala na hubu, on byl nadšen výzvami, které mu to poskytuje. Takže moje první myšlenka byla spíš ve smyslu "páni, to je ale magor!". Ale jakási vnitřní síla mě k němu neustále táhla. Musela jsem na něj myslet, pozorovat ho, bavit se s ním, nějak ho blíž poznat.
Aha, vy vlastně neznáte náš neuvěřitelný příběh :-).
Vlastně to začalo ještě měsíc předtím, než jsme se my dva potkali. Začalo to v srpnu stoletými povodněmi, které zmařily moje vyhlídky na slušnější a pohodovější dovolenou než je pobyt s mými neustále rozhádanými rodiči na chalupě. Měla jsem totiž naplánovaný pochod od pramene Vltavy až k jejímu soutoku s Labem. Což za daných podmínek jaksi moc nešlo a tak jsem na doporučení kolegyně z práce na poslední chvíli objednala pro sebe týdenní zájezd do Chorvatska - trek v místních národních parcích.
A tam jsme se setkali ... já z Prahy, on z Blanska, dva rozdílné světy.
Bylo nás na zájezdu jen asi 15, v září už je málo bláznů, který plánujou dovolenou a tak jsme se navzájem seznámili poměrně rychle. Dvojic tam vlastně bylo pomálu, většinou samí nezadaní, nebo nechali svoje drahé polovičky doma. Ale tenhle krasavec vedl už od začátku. Když jsme se spolu bavili, byl i vtipný, mluvil i projevoval se kultivovaně a inteligentně.
Nevím jak kdo, ale pro mě bylo vždycky na začátku nějakého seznamování dost těžké nějak taktně zjistit, jestli dotyčný má znalosti na pátou obecnou nebo se s ním dá bavit i o něčem jiném než jsou motorky, pití a ženský. S ním to šlo překvapivě lehce, dokonce jsem se postupně dozvěděla, že bydlí sám, je nezvykle samostatný, nenosí špinavé prádlo mamince, aby mu ho vyprala a vyžehlila, sám si vaří, jezdí po výletech a tak dále. Byl nezvykle galantní, pomáhal mi s batohem, když bych se nechala, určitě by mi i některé věci sám nesl, ale já jsem tehdy měla nasazenou masku "já všechno zvládám" takže se víc soustředil na druhou "singl" holku shodou okolností stejného jména jako já, která také vypadala, že potřebuje víc zachránit.
Po pár dnech jsem mu opravdu propadla a přemýšlela nad tím, jak to udělat, abychom se mohli znovu někdy vidět, protože náš "společný" čas v Chorvatsku se krátil a já propadala většímu a většímu zoufalství. Ve hře byly ještě další dvě okolnosti - moje tehdejší nulová sebedůvěra a přesvědčení, že by takový krásný a úžasný chlap o mě vůbec stál - a ta druhá Jana, která bydlela v Brně, což je o dost blíž než Praha.
Když jsme se loučili v Brně před hlavním nádražím, přemohla jsem paniku, že už se nikdy neuvidíme a jenom tak "kamarádsky" jsem oběma nacpala svojí emailovou adresu.
Mě čekal ještě týden doma v klidu, protože jsem si poslední den vyvrkla moc pěkně kotník, oni dva už museli druhý den do práce. Doma jsem to nemohla vydržet a už za dva dny pod záminkou, že se doma nudím jsem psala - oběma, aby to nevypadalo nějak divně - jak se mám a jak se mají oni zpátky v pracovním procesu. Jak už to tak bývá, i když máte na dovolené poměrně intenzivní vztah s nějakými kamarády, tak postupně začíná vybledávat, pokud se ho nesnažíte obnovit. Proto už se mi nedostávalo žádných extra velkých emailů, jen heslovitě pár vět, na které jsem chtěla nějak navázat, aby se naše pouto nepřetrhlo, ale šlo to ztuha. Ale za 14 dnů už to bylo mnohem "lepší", protože jsem měla velké téma, o kterém jsem mohla psát na všechny světa strany. Konečně jsem sebrala odvahu a odstěhovala se od našich do vlastního podnájmu.
Byly to krásné časy, moc ráda na to vzpomínám, na první chvíle absolutní pohody a svobody "u sebe" doma. Bohužel moje drahá maminka z toho až zas takovou radost neměla a dost to nezvládala. Kdykoliv, kdy se jí to hodilo nebo měla příležitost ve vzájemném ústním či psaném styku mě osočovala, vyhrožovala, nadávala těmi nejhoršími slovy, které by se hodili k nějakému dlaždiči nebo kopáči, ale ne k vlastní dceři, která začíná konečně žít svůj vlastní život a staví se na nohy. Věděla jsem, že jsem udělala dobře, že s rodiči už jsem dál žít nechtěla (bylo mi 26, takže jsem neutíkala z domu v 16!) ale přesto pro mě to období prvního půl roku bylo nesmírně emočně náročné právě díky žárlivosti a nelibosti (až nenávisti) mojí mámy k této události. Ani na vteřinu jsem neváhala, že jsem udělala správnou věc, ale ty její nenávistné smsky a telefonáty mě dokázaly pokaždé srazit na kolena a dohnat k slzám, protože jsem prostě nechápala, kde se v ní tolik zloby bere.
Tehdy jsem zcela neplánovaně začala vylévat své srdce jemu - přes email jsem mu všechno do detailů popisovala, přestože to vlastně byl člověk, kterého jsem předtím znala týden J - ale byl na mě mnohem hodnější, než moje máma za celý život - a hlavně měl pochopení, uměl mě uklidnit a podpořit. Tehdy se choval jako pravý rytíř, co zachraňuje princeznu z nesnází. I kdybychom se neměli znovu setkat, aspoň jsme spolu navázali vztah přes emaily. Nicméně vesmír nám přál. Zhruba měsíc po zájezdu se konalo v Brně setkání všech účastníků zájezdu, promítání, povídání a tak, prostě potlach J. Hodně jsem váhala, jestli mám jet, protože jsem nevěděla, jestli zvládnu osobní setkání po tom všem, co jsme si napsali, co všechno (a ne samé hvězdné záležitosti) jsem mu napsala a také, jestli zvládnu pohled na to, že by se mohl té druhé Janě věnovat víc než mě. Ozval se pár dnů před konáním akce a napsal mi, že kdybych chtěla přijet, mohla bych na přespání využít jeho byt - ve vší počestnosti samozřejmě - a v neděli zase odjet.
Bylo rozhodnuto. Takové pozvání se nedalo odmítnout, i když od své drahé mámy jsem se dozvěděla jen samá "milá" slova typu kurva, štětka a podobně. Jenom kvůli tomu, že jedu k někomu přespat! Bylo mi to jedno, nemohla jsem se dočkat pátečního odpoledne až zbalím ruksak a vyfrčím autobusem směr Brno-Blansko.
Víkend to byl opravdu úžasný, chuť svobody a intenzivní pocit pohody a štěstí si dokážu ještě teď vybavit. Opravdu jsme spolu nic neměli, choval se maximálně slušně a korektně. Kromě setkání v pátek v Brně s ostatními, měl naplánované výlety na sobotu i na neděli, kdy jsme se měli vidět i s druhou Janou, kde jsem pořád ještě viděla, nebo možná spíš cítila, že zájem z jeho strany o ní trvá. Sršel energií a choval se, jako by nám modré z nebe donesl, jak je rád že se má o koho starat. Proto se mi ani v neděli nechtělo odjíždět a možná bych z fleku požádala o politický azyl J. Ale museli jsme oba, vlastně všichni tři, zpátky k povinnostem.
V týdnu jsem jen přemýšlela nad tím, jak to zařídit, abychom se viděli znovu, že tohle musíme nějak dotáhnout ke společnému randění, protože takových jako je on je jako šafránu. A v tu dobu mi od něj přišla smska, která mě polila jako studená sprcha. "Promiň, ale měli bysme náš kontakt přerušit, nemá to budoucnost, je to příliš komplikované. Zapomeň na mě. L." .... tak asi tak ...krve by se ve mě nedořezal. Dost dlouhou chvíli jsem tomu nedokázala uvěřit a pak nastoupil můj tehdejší sebezáchovný mechanismus "co jsi čekala, že zrovna před tebou si lehne k nohám? co ty mu můžeš dát kromě svých problémových vztahů s rodiči a sama se sebou? snad jsi nečekala, že bude jezdit za tebou do prahy ty blázne?" a podobně.... Z absolutní euforie víkendu jsem se sesunula do černočerné díry. Tam jsem zůstala další týden možná dva, to už si přesně nepamatuju, než se náhle objevila od něj překvapivá smska "nechceš ke mě přijet na víkend? zase bychom mohli spáchat nějaký výlet". Tak to bylo překvapení roku! Ale co myslíte? Jasně, že jsem jela J.
Předtím jsme si psali smsky v takové zdvořilostnější formě, ale po tomto víkendu už jsme přestali předstírat, že nám na sobě nezáleží. Bylo to nádherné období zamilovanosti. Zamilovanosti do někoho, koho jsem si nesmírně vážila, ke komu jsem vzhlížela div jsem si hlavu nevylomila. Byl to někdo, kdo mě uchvacoval svojí energií a zápalem jít něco dělat, něco podnikat, nemusela jsem to být já, kdo vede a vymýšlí a pak se tváří jako že se nic nestalo, když on řekně "no já nevim, co myslíš ty?" nebo nějakou podobnou duchapřítomnou hlášku a nechá ženu, aby už od začátku táhla ten pár ona. Byl energický, ale zároveň i tak trochu plachý, neměl tendenci se prosazovat, pokud jsme něco řešili, domluva byla rychlá a snadná. Můj sen, který jsem v Chorvatsku měla, se začal plnit, i když i tam jsem si steží dokázala představit, že to dopadne takhle dobře. Měli jsme (a vlastně máme pořád) hodně společného, milujeme pořádek, přehlednost, bez nutnosti mít milion věcí jen pro ně samé. I jeho byt tak vypadal, byl jednoduše zařízený, ale čistý, uklizený a uspořádaný. Sice bylo vidět, že tam chybí ženská ruka, která teprve vytváří domov a ne jen místo na přespání, ale dobře se mi tam pobývalo. Domluvili jsme se, že se budeme vídat každých 14 dnů - jeden víkend přijede on ke mě, po 14 dnech zase já k němu. Když jsme byli tady v Praze, snažila jsem se taky vymýšlet program kam zajít, co vidět, ale nemohlo to soupeřit s jeho nápady na výlety do přírody, kterou měli za rohem, na akce různého druhu, které jsem předtím nikdy neabsolvovala, protože to podle mých rodičů nebylo dost vhod. Teprve teď jsem měla pocit, že začínám žít.
Takhle jsme fungovali přibližně rok. Na svojí první společnou letní dovolenou jsme odjížděli ještě každý ze svého bydliště. Na podzim se v práci dozvěděl, že když je tak extrémně schopný a zodpovědný, mohl by dělat vedoucího celé směny a mít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ty pod ním. Bohužel bez přidání peněz, protože zakázek je málo. Nabídku mnohem více práce a více času v práci za stále stejné peníze nepřijal a raději odešel. Byl ještě mladý, svobodný, bez závazků a tak moc neváhal, i když v Blansku to volnými místy příliš nehýří. Tímto řízením "osudu" jsme se dostali do fáze, kdy mi po určitém rozhodování sdělil, že pokud s tím souhlasím, přestěhuje se ke mě do Prahy. Byla jsem nadšená, protože sama jsem nevěděla, jak celou tu věc vyřešit. Jak dlouho bychom ještě vydrželi mít spolu čtrnáctidenní vztah?! Vážila jsem si ho za to, chápala jsem, jak to muselo být těžké opustit svoje kořeny, nechat tu svého bratra s rodinou, svoje rodiče, kamarády a tak dále ... byla bych toho já schopná? Máma by mě za to určitě sežrala zaživa, táta by to sice tradičně nekomentoval, ale mrzelo by ho to taky. V jejich očích jsem klesla hodně hluboko, ale tohle by bylo ještě mnohem mnohem níž. Měli celou dobu utkvělou představu, že mě ta moje zamilovanost brzo přejde, tak proč dělat takové ukvapené závěry ... takže i mí rodiče částečně přijali jeho rozhodnutí s určitým ulehčením. Samozřejmě jen zčásti, protože takhle ho budu mít mnohem blíž a bohužel oni taky. Mě připadal jako pánbůh, ale z pohledu mých rodičů měl k pánubohu hodně daleko, však to znáte J.
Sestěhovali jsme se tedy do mojí pronajaté garsonky. Bála jsem se, jak to bude vypadat, když najednou budeme spolu pořád, jestli neobjevím něco zásadně divného, na co jsem při víkendových pobytech nepřišla. Ale nic takového se nedělo. Obdivovala jsem jeho statečnost, že se jde poprat s novou životní výzvou a tváří se, že se nebojí, takové věci dělá prakticky denně jako rytíř, který neohroženě jede na svém komoni do boje J. Tak jednoduché to zas nebylo, ale to jsem se dozvěděla až mnohem později.... má dar se tvářit jako že se nic neděje, já za ty leta mám zase dar to na něm poznat a vycítit, ale tehdy jsem v něm viděla skutečně neohroženého hrdinu, který se nástrah nebojí a byla jsem na něj fakt pyšná. Naší malé garsonce to také prospělo, protože celou řadu věcí, se kterými já si nevěděla rady, protože jsem od přírody na obě ruce levá, tak najednou jemu šly spravit, najednou začalo fungovat to i ono. Vymýšlel zlepšováky na to či ono, aby se nám tam líp bydlelo (tak trošku jako Jára Cimrmam - sopka která zasypala sama sebe J.) Po pár měsících idylky nám začalo být jasné, že v tý garsonce nemůžeme vegetovat moc dlouho a začali jsme shánět bydlení. Do dalšího podnájmu, kde bychom dobrovolně odevzádali peníze druhým lidem a nic z toho, se nám nechtělo a proto jsme se pídili po něčem do osobního vlastníctví. Měla jsem tehdy dobře placenou práci, takže když jsme našli nabídku na nově rozestavěné bytovky na desítce, v krásném prostředí, se zelení i spoustou vymožeností okolo, neváhali jsme a řekli jsme si, že to na hypotéku koupíme. Peníze se nakonec nějak splašily, i když s odřenýma ušima, protože tehdy se dávala hypotéka max. na 85% částky nemovitosti a úroky byly z dnešního úhlu pohledu astronomické. Světe div se, ale podstatnou chybějící částkou mi přispěla moje máma. Pak už nás čekalo "jen" půlroční čekání na katastru, než to zapíšou a někdy v červnu či červenci nastal Den D, kdy jsme sbalili svých pár švestek z podnájmu a překročili slavnostně práh našeho nového bytu.
Na začátku to byla dost dřina a velká dávka trpělivosti, než jsme dali do kupy podlahu v obýváku, dlažbu a obklady v kuchyni, než nám přišla objednaná postel a nemuseli jsme spát na zemi na matraci. Bezpočet víkendů strávených v Ikea vybíráním kuchyně, aby ladila s těmi pár kusy nábytku, které jsme si přinesli z podnájmu. To všechno mi dneska přijde, že to trvalo několik světelných let, ale myslím, že nám to tehdy nijak zvlášť nevadilo, postupně jsme dělali, co bylo potřeba. Zas a znovu jsem ho musela obdivovat, jak si dokáže poradit s pokládkou podlahy i postupným, přesným rozměřováním a instalací kuchyně, kde já bych měla trpělivost asi tak 5 minut a kdybych zjistila, že moje hlava nespolupracuje při počítání rozměrů a kolik toho kde mám mít, letělo by to do kouta a ještě bych to vzteky rozdupala! Občas zkloubit některé prvky dohromady bylo náročnější, protože on je vyloženě praktik a já zase estét, takže to co jemu přijde úplně v pohodě z praktického hlediska - je to rychlé, bude to fungovat, tak co řešit dál - tak nad tím mě občas vlasy stávaly na hlavě, protože praktický to možná je, ale dívat se na to nedá, nebo jsem už na první pohled viděla, že se to tam nehodí. A teď jak z toho ven, aby byli oba spokojený J.
Všechno to teda nebyla taková selanka, jak to tady popisuju, ale svobodný člověk bez závazků, který se stará jen sám o sebe a jak naložit s volným časem si v tomhle směru dost užívá. Pro mě asi nejvíc vyčerpávající byly pobyty s našima na chatě nebo někde společně, kde jsem se pořád snažila hrát tu hodnou holku, na kterou byli zvyklí, byla jsem v tenzi, že on vlastně to "naše divadlo" neovládal a choval se bezprostředně a říkal nebo dělal věci, které se do toho divadýlka nehodily. Bylo to náročné, ale v té době jsem ještě pořád neměla odvahu a sílu to nedělat, když mě to vlastně nic nedává a jen bere. Tehdy jsem ještě měla pocit, že musím, když to takhle přeci dělá každý, když takhle se to má. A navíc jsem se jaksi za něj schovávala. Já jsem byla ta slabá a on mi dodával svojí láskou sílu to nějak přežít. Tehdy jsem měla pocit, že je silný a dokáže skály lámat, stojí si za svým, dokáže udělat na někoho bububu a ochránit mě. Sen každé ženy, nemyslíte?
Jezdili jsme si po výletech, po dovolených, postupně dávali byt dohromady a cítila jsem, že žijeme ve víceméně vyrovnaném vztahu. Sem tam došlo k nějaké výměně názorů, tedy až po nějaké době, protože já se nehádám, ale urazím a pak nějakou dobu nemluvím. Takže ono to nebylo úplně tak růžové, ale z dnešního úhlu pohledu to byla pohoda. Měla jsem nějaké svoje doměnky, co by se jak mělo udělat a když to tak nebylo, byla jsem naštvaná. Zjistila jsem, že on má "talent" něco plácnout bez rozmýšlení a je to krávovina na kvadrát, která vyzní jako urážka pro někoho, kdo má schopnost si věci brát osobně. Hodně často jsem taky předpokládala - a tu schopnost jsem zdělila po své mamince a ta určitě po své mamince a tak dál - že muž je telepat a když ženu opravdu milluje, dokáže jí číst myšlenky... takže ona si jen něco pomyslí, nahlas to neřekne, nebo jenom lehce naznačí a pak se diví, že se nic nestalo, že muž na telepatické vysílání ani na nepřímý náznak nezareagoval. Ona se pak cítí minimálně zklamaně, v horším a častějším případě nemilovaná neřku-li odmítnutá.
Trvalo mě pár let než jsem přišla na to, že lovci mamutů musíte dát pouze jasný pokyn ideálně s časovým určením, jinak nemáte šanci a budete se jen brodit horami zklamání a nedorozumění. Ono když je člověk svobodný, je unavený "jen" z práce, tak to není zas takový problém se to naučit a dodržovat, ale jak přijdou děti, v návalu povinností, které za ní nikdo v dnešní době neudělá, tak času a trpělivosti na to všechno valem ubývá.
On si liboval, že pořád máme co dělat, že je pořád co řešit, kam chodit, ale není to takové, jako když má člověk svůj vlastní dům, který od něj vyžaduje mnohem více práce, času a povinností než zařídit něco v bytě. Oba jsme věnovali svůj volný čas sobě.
Po čtyřech letech, co jsme spolu žili, mi umřel táta. Zdálo se to trošku jako vysvobození, protože když jsme někde byli společně ve čtyřech, těch třecích ploch bylo opravdu dost, ale byly to takové ty neviditelné. Nic, co by člověk řekl napřímo, spíš to bylo cítit nebo se dalo vyčíst mezi řádky. Naše nikdy nezajímalo, jestli jsem s ním šťastná a spokojená, posuzovali ho s předsudky své generace. A bohužel nebyli moc dobří herci, aby uměli zahrát scénku "máme rádi svého skorozetě". Upřímně musím přiznat, že jsem si se svým tátou hodně let nerozuměla, odmala jsem byla uprostřed jejich věčných hádek a výčitek a v takových soubojích (někdy i fyzických) jsem stála na mámině straně, takže pak si dobrovolně a hlavně s chutí povídat a sdílet něco s člověkem, který se opíjí, protože neví jak z té šlamastyky ven a je pak na nás hrubý, bylo nad moje síly. Tehdy po jeho pohřbu jsem vyslovila přání, že by mě zajímalo, jak vlastně funguje lidská psychika, kdo a co nutí lidí k pití, výčitkám, výhrůžkám, sprostotám, agresivitě v kruhu rodiny, která má být základ pro přežití. A mé přání bylo záhy vyslyšeno. Bylo to akorát včas, protože tím, že táta umřel, tak sodu, kterou dostával on od věčně nespokojené mámy, teď schytávala její starší sestra a já. A žádná sranda to tedy nebyla.
V březnu nebo dubnu toho roku jsem se dostala na seminář Petra Velechovského, kde jsem za a) zjistila, že nejde o žádnou sektu, která má za účel mi vymýt mozek a převést všechny dostupné finanční prostředky na jeho účet a za b) že je to velmi moudrý pán, který mi konečně dává vysvětlení, proč a jak se kdo chová, jak funguje psychologie, proč si nebrat věci osobně (v dnešní době už profláklé Čtyři dohody, které v sobě ukrývají hlubokou pravdu). Objasnil mi důležitou věc, že bohužel nejsme domorodci z Austrálie, tudíž neumíme telepaticky číst druhým myšlenky a ani oni nám. Druzí jednají podle svého nastavení a podle svých představ a vzorců chování, které pobrali u svých rodičů a já jednám zase podle svých vzorců chování ze své rodiny. Každý může reagovat odlišným způsobem a co mě přijde v pořádku, to druhému přijde jako urážka, protože se to tak naučil u svých, ale neznamená to, že já jsem to udělala tomu druhému naschvál, aby ho to urazilo, bolelo apod. Otevřel mi svět psychologie, poskytl mi náhled do jednání druhých lidí, proč žárlí, jsou agresivní, pijí a ubližují svým nejbližším. Důležitou kapitolou byly partnerské vztahy, jejichž alfou a omegou je vzájemná komunikace mezi partnery, něco co nás doma neučili, protože to sami neuměli. Bez chybějící komunikace a vlastní sebeúcty a sebehodnoty nemá vztah šanci na úspěch a dlouhé trvání, zvláště pak když přijdou děti.
Od té doby se náš vztah jednoznačně a o hodně procent zlepšil. Já jsem přestala vyčítat, že nebylo po mém, začala jsem praktikovat metodu jasných pokynů a celkově jsem se hodně zklidnila. On z toho byl nadšený, jaká se se mnou udála proměna, neváhal a na podzimní kurz šel také. Přišlo mi to nesmírně úžasné, protože málokterý muž má blízko k pracování sama na sobě, na svých vzorcích, utkvělých programech od svých tatínků ... narozdíl od žen, které když už nazrál jejich čas a chtějí na sobě pracovat a sebe poznávat a sebe rozvíjet, tak těm to jde jaksi přirozeně. U mužů je to velká vzácnost a vyžaduje to opravdu velkou dávku odvahy se utkat s drakem (tedy se svými stíny). Proto ve mě tehdy velmi stoupl v ceně, že jde "hledat sám sebe" a podívat se do očí svým démonům. Později jsem se od něj dozvěděla, že mu to nedalo, když viděl, jaké změny se udály se mnou.
A tak jsme začali společně jezdit na různé "alternativní" akce - přechod přes žhavé uhlíky (v plném vědomí s tím, že kráčím po rozžhaveném uhlí, aby si člověk uvědomil, jakou sílu a moc má naše mysl a co všechno dokáže naše jedinečné tělo), holotropní dýchání, bubnování, rodinné konstelace a další, které se nabízely. Já to vnímala jako vystupování ze stínu sama sebe, hledání sama sebe, kdo jsem já. Jak se chovám a co dělám, jaké lidi a situace přitahuji se svým vnitřním nastavením věčně ukřivděné ubožačky, do které si každý může kopnout, protože se neumím bránit a říct ne. Tam jsem ještě pořád měla pocit, že on je ten šťastlivec, který nemá žádné problémy a je tu jenom jako podpora mě samotné, abych se v případě krize měla o koho opřít. A když budou chtít ostatní, tak také rád pomůže a bude užitečný. Možná jsem to tehdy vnímala špatně, ale musím přiznat že mi to nevadilo. Byli jsme oba dva na sobě vlastně nezávislí, měli jsme oba práci, hodně peněz, vlastně já obvykle víc než on, protože z nějakého mě stále nejasného důvodu kancelářské krysy platí líp než řemeslníka, který umí vyprodukovat víc než horu papírů a razítek a vnitřních nařízení. Čím dál víc ve mě narůstal pocit, že když to tak já budu cítit, tak půjdu, udělám to a basta. Už předtím mi doma říkali bič boží, protože když jsme si na začátku něco domluvili, že uděláme, tak jsem i trvala na tom, že se to teda fakt udělá a neprokecá se den, aby se na konci dne řeklo "no, to jsme toho moc dneska neudělali". Teď už jsem začínala získávat jakýsi pocit samostatnosti, že se vykašlu na druhé, když nechtějí a nebudu jim umanutě stát za zády, kdy už půjdou něco dělat a půjdu si po svém.
Po pár letech jsem to začala praktikovat i s ním, najednou bylo tolik věcí, které jsem chtěla znát, vidět, slyšet, zažít, abych tomu všemu co nejdřív a nejrychleji rozuměla, ale on se mnou nešel. Raději si doma něco kutil, měl pocit, že už je to ztráta peněz i času. Já si říkala, že má svým způsobem pravdu, protože on není ten, který má za zády takový hromady hoven jako já. Hodně volných víkendů jsem trávila na seminářích, pak jsme to museli prostřídávat s povinnými návštěvami na chatě, které byly jako očistec vždycky, ale ten tlak se začal polehoučku zmírňovat a já cítila že práce na sobě nese své ovoce. O to víc jsem se do toho všeho ponořila, zkoušela různé metody, které mi vyhovují nebo ne. Na to je období za svobodna naprosto ideální, mít nějaký základ toho, jak to funguje a s dítětem na krku už jen dolaďovat nezbytné kroky, nebo začít z úplně jiného konce J, podle toho jak to zrovna přijde.

Jak jsem potkala boha - 2.díl

22. října 2016 v 8:52 | dzouhanna
A pak to přišlo. Byla jsem těhotná.
Tedy vlastně nejdřív to bylo falešné těhotenství, kdy jsem vykazovala v krvi určité hodnoty, ale plod ve mě žádný nebyl. Ale to byl jen úvod k tomu, abych se seznámila s projektem Vědomého mateřství. Abych se připravila alespoň po teoretické stránce na vědomé mateřství i porod a pak vědomý život s miminkem. Proč vědomý? Ve smyslu uvědomění si, že i plod v těle matky všechno co se kolem něj děje vnímá. Jak vnímá, že je přijímán (nebo odmítán) jako kluk nebo holka, očekáván nebo spíš nepříjemné překvapení. Jak spoluprožívá příběh ženy, která se za pár měsíců stane matkou a jak ho to ovlivňuje pro další život ještě než se narodí. Najednou jsme se zase oba začali aktivně zajímat o vše kolem těhotenství, jaké jsou postupy podle dnešní medicíny, co a jak je zbytečné, nebo naopak víc potřebné než medicínské postupy, jak to uděláme s porodem, po porodu a tak. Byly jsme zase oba dva stejně zapálení studenti, jak se chovat a udělat všechno co nejlíp. Ještě když jsem byla ve čtvrtém měsíci, tak jsme stihli poslední dovolenou v Irsku za svobodna. Myslím, že tohle bylo poslední období kdy jsme si byli jako partneři rovni. To, že se domácí porod nepovedl, muselo se jet nahonem do porodnice, o tom jaké jsem měla poporodní deprese a jaké pocity selhání si táhnu od té doby s sebou, i když je to už šest let, o tom jsem psala v jiném příběhu. Tady bych chtěla mluvit o něčem jiném, co mě přijde pozoruhodné. Nevím, možná si řeknete, že jsem objevila Ameriku, že vám to už dávno jasný, ale mě to napadlo až asi před rokem.
Přijde mi neuvěřitelné, jak najednou, když přivedete na svět dítě, jako byste v sobě probudili nějakou svou vnitřní sílu. Sílu, která byla předtím skryta, potlačována, nebo jí jen nebylo potřeba. Já jsem si mohla hrát na princezničku, to neumím a ono neumím, s tímhle mi prosím tě poraď, vyřeš, zachraň mě. A on mi byl neustále v patách, aby mě jako můj rytíř ochraňoval, radil, řešil a zachraňoval. Najednou abrakadabra se příchodem našeho dítěte situace změnila a poměrně dost dramaticky, aniž by to kdo čekal. Oba dva jsme dítě chtěli, nějak extra jsme se nesnažili, nechali jsme tomu volný průběh, ale bylo očekávané a chtěné. Ale nikdo nás nepřipravil na to, co přišlo po jeho narození. Těžko se mi popisuje to, co jsem cítila a cítím čím dál silněji, ale jakoby něco hodně starého, nějaká stará energie ty dva najednou začne rozdělovat. Ženu tato zkušenost a péče o miminko posiluje, a tím myslím i velmi energeticky a psychicky zátěžové období šestinedělí (které u mě trvalo spíš tři měsíce).
Do té doby princeznička, co si lakuje nehtíky a neví si se spoustou věcí rady, má od rána do večera zodpovědnost za nový život. Obvykle je na to sama, protože už bohužel nežijeme v kruhu žen, které už vědí, pomohou a podpoří, máma chodí do práce, kamarádky taky a nakonec i novopečený tatínek musí vydělávat.
Pro mě tato zkušenost byla velmi silná, velmi hluboká, ne všechny její aspekty byly v růžové barvě, ale dnes vím, že to tak mělo být. A měla jsem pocit, že náhle je můj rytíř bezradný a jakoby ztrácí svou barvu. Byl se mnou u porodu, neomdlel, přežil to a jako první držel našeho syna v náručí, než mu ho sestřička sebrala na vážení a oblékání.
No a najednou jsem na to byla sama. On musel jít domů a druhý den normálně do práce a já zůstala se synem v porodnici sama. Zvláštní pocit. Spoléháte na druhé a najednou to nejde. Najednou jsem musela já sama rozhodovat a poprat se s tím. Měla jsem původně představu, že ze všech těch seminářů a kurzů, kterými jsem prošla, jsem chytrá jako rádio a mám dokonale načteno jak být dokonalou matkou podle příruček Koncept kontinua, Respektuj a buď respektován, Bezplenková metoda a další.
Je svým způsobem vtipné, jak všechny tyto informace vnímáte a přijímáte před dítětem a pak v praxi už s dítětem na krku. Když nás se synem pustili pátý den z porodnice, moc jsem se těšila domů, protože podle literatury teď nastala ta doba, kdy jsme se radostně vrhli do období nikdy nekončící mateřské lásky.
Já nevim, kde nastala chyba. A byla to chyba? Nebo to bylo něco, čeho jsem si spíš předtím nějak zvlášť nevšímala? Nějak jsem si vytvořila domněnku, že on, můj báječný rytíř, mě i tentokrát zachrání, tentokrát však přede mnou samou, před mými černými myšlenkami, které se na mě v prvních týdnech po porodu začaly vrstvit. Byla jsem pořád z něčeho vyklepaná, to ani ono ani tamto z doporučených postupů nefungovalo a já začala propadat nefalšované poporodní depresi a můj rytíř nic. Chodil normálně dál do práce a večer z práce, večer se snažil s něčím pomoct, ale vlastně nebylo moc s čím, protože najednou jsem zjistila, že nemám trpělivost mu vysvětlit, jak se udělá sunar, tak aby byl akorát teplej a milión dalších věcí, na které já jsem za pár dnů měla grif a raději to udělala sama než to složitě vysvětlovat a ještě čekat, kdy to nastane.
Tam cítím to jádro pudla. Žena začne získávát a posilovat svou sílu zevnitř skrz péči o své dítě a už není v jejích fyzických možnostech věnovat tu samou energii, čas a trpělivost svému muži. Tak to alespoň u nás začalo fungovat. Do té doby jsem byla vzor trpělivosti, na všechno bylo dost času, udělalo se to až, priority byly poskládané úplně jinak. Najednou jsem na něho neměla náladu, nebo jsem byla rozladěná, že mu musím všechno vysvětlovat, že sám od sebe nepřijde a neřekne mi "pojď, odpočin si, já se o to postarám." Ne, cítila jsem, že je stejně vyplašený a nejistý jako já, jako bych se najednou neměla o koho opřít. Ale jak to? Vždyť to doteď byl muž s velkým M, i když samozřejmě nějaká ta drobná charakterová vada se tu a tam našla. Zároveň by mě zajímalo, jestli si to muž uvědomuje, že je žena mnohem silnější než muž a vydrží mnohem více díky takové zkušenosti?
Pro nás oba ta doba prvních 3 let, které jsou paradoxně nejdůležitější při formování povahy dítěte, byla ta největší soda, jakou jsem kdy zažila. Myslím, že ani jeden z nás tohle nečekal... žádné volno, jen 24hodinnová služba dítěti a jinak nic. Já jsem cítila, že s tím musím něco dělat, ty návaly vzteku, bezmoci a sebelítosti jsem potřebovala nějak rozkrýt, jinak bych se na sebe už nedokázala podívat. I tak jsem se denně obviňovala za to, že nejsem dostatečně dobrá matka, protože zjišťuju, že neustálý kolotoč krmení, přebalování, uspávání, mezitím rychle něco uklízení a to pořád dokola mě nějak extra nenaplňuje. Když to jenom trochu šlo, tak jsem si jednou za čas zašla na nějaký seminář, kde se mi krapet ulevilo a mohla jsem snížit zásobárnu svých výčitek o kousek. Byla a je to pro mě velká výzva a zároveň něco, přes co se moc ráda učím, je to takový můj donucovací prostředek, protože vím, že když má syn nějaký problém, ukazuje to na to, že já nebo my dva s mužem máme problém.
To taky vedlo k tomu, že jsme se jednou v létě, když bylo synovi asi 1,5 roku dostavili na kontrolu k pediatrovi. Ona na syna koukla a přišlo jí zvláštní, že má jednu tvář zvětšenou, jakoby nafouklou jako křeček. I poslala nás na ultrazvuk. Na tom toho mnoho neviděli a tak jsme skončili ve Motole na dětském ORL a na magnetické rezonanci. Zde se ukázalo, že syn má na pravé tváři cosi, čemu medicína říká lymfangiom. Je to způsobené poruchou odvádění lymfatické tekutiny z tohoto místa, lymf. tekutina se tam městná a tvoří otok. Ten se v případě ohrožení života, nemožnosti polykání, kousání apod. chirurgicky odsává, ale za čas se tam objeví znovu. Naštěstí pan primář byl rozumný člověk, takže nám hned nevyhrožoval operací, protože to v synově případě nebylo nebezpečné. Ale i tak bylo potřeba to sledovat. Byla to pro mě záhada a zároveň přesně něco, co se mi snaží syn naznačit, že je v nepořádku, mimo rovnováhu, když jedna půlka obličeje je v pořádku a druhá ne. Dnes mi to přijde jasné, když jsem rok na to odhalila příčinu a otok mu do 14 dnů zmizel, pro doktory je to stále záhadou. Jasně nám ukazoval, že mezi levou polovinou (muž) a pravou polovinou (žena) nevládne harmonie (pravá polovina mozku je "ženská", ovládá pocity a levou stranu těla - zatímco levá polovina mozku "mužská" analytická, logická ovládá pravou stranu těla).a tím, že to bylo na té pravé tváři, tak signalizoval, že tu disharmonii vytvářím já tím, že nevěřím svému muži, on dělá všechno co může nejlíp, ale podle mě to není pořád dost.
Ale ono to nebylo zas tak složité si to myslet. Můj bůh se mi před očima měnil v nepoužitelného tvora, který nic neudělá pořádně a dostatečně rychle. Myslím tím nic, co se týká dítětě, kolem kterého se to ať chcete nebo ne, všechno točí. V dnešní době, kdy je matka odkázaná na domácí izolaci, na pomoc max. jedné dvou kamarádek, které rodily ve stejné době, pak by si ráda taky někdy odpočala a předala nějaké povinnosti na jediného dalšího žijícího dospělého v rodině, kterým je muž. Jenže on přijde unavený z práce, řekne ahoj, nemá chuť komunikovat, ani přeřvávat děti, aby mohl něco říci, vzdá to a jde si raději "zalézt do jeskyně" - tj. sednout do vedlejší místnosti k počítači a je to. Někdy je to vážně nutné, takže za ním do jeskyně vkročíte, abyste ho pěkně poprosila, ale většinou na to už není nálada, protože ve vás narůstá pocit "já se nebudu doprošovat".
Myslím si, že částečně za to může naše civilizace, protože muž nikdy nebyl geneticky stvořen k tomu, aby pečoval o dítě, ale v našem dnešním uspořádání matka nemá jinou šanci, než se podělit o starost o dítě s jeho otcem, protože tu chybí podporující a milující skupina starších žen, tak jako v kmeni. Tam muži odchází v klidu na lov, který perfektně ovládají a pak jsou od žen pochváleni. Ženy jsou ve svém kruhu, kde společně posdílí, popracují a dětem je s nimi dobře.
Taky jsem se tam potkala se svým rodovým programem "chlapy jsou k ničemu", "všechno dělají špatně" apod., což se pak ukázalo synovi na tváři. Až po dalším roce, kdy jsem byla týden na intenzivním kurzu konstelací jsem měla to štěstí uvidět esenci pravé mužské síly, před kterou by každá žena poklekla. Tam jsem si teprve znovu začala uvědomovat, že on je opravdu skvělý a dělá pro nás co nejvíc může a synovi otok během 14 dnů zmizel.
To, co jsem tam tehdy zažila, byl opravdu úžasný zážitek - muži stáli v kruhu, drželi se okolo ramen, zpívali nějakou píseň a šla z nich nesmírná síla. Bylo cítit, že to jsou muži s velkým M, kteří nikoho nepodráží, jednají na rovinu, jsou si vědomi své hodnoty a ceny, proto si s nimi nedokáže každý dělat co chce, nepodlézají ani nepodvádějí, nesnaží se ženě vyhovět za každou cenu, umí jí občas i zkrotit. Bylo to částečně něco, co zažili naši předci, kdy otec byl šéf a hlava rodiny a podle toho se vše řídilo. Tehdy to ovšem v hodně případech nebylo vnitřní silou, proto je dneska spousta mužů, kteří za násilné prosazování své síly své otce nenáviděli a nenávidí. Nechtějí být jako oni, ale tak nějak vlastně neví jak to jinak udělat, když jim u žen klesá autorita. Zjišťují, že opačný extrém být hodný medvídek, který nechá ženu, aby všechno řídila, nechá si všechno líbit, přečkat a vydržet to své jeskyni, toho taky moc nezískají.
Náš vztah s panem božským vlastně takovým způsobem vypadá. Já jako matka rostu a sílím, protože jsem se dokázala vypořádat s velkou dávkou těžkostí, kterých je v dnešní době dost a dost a najednou už nepotřebuju tak moc zachraňovat jako dřív, už nejsem ta křehká květinka jako kdysi. Chystám vše, co syn potřebuje do školy, kam pojedou na výlet, co s sebou na judo nebo na plavání, domácí cvičení logopedie ... je toho hodně, i když je jen jeden, ale nějak to zvládám.
To dostává jeho do pozice toho, kdo jen nosí domů peníze a o víkendu udělá, co je potřeba nebo co si usmyslím, že je potřeba ve dvou vykonat. Stále se těším, že někdy přijde a ohromí mě nějakým velkým plánem na celý víkend nebo si prosadí svou, že potřebuje načerpat sil v nějaké externí jeskyni (rozuměj třeba celodenní výlet sám se sebou). Že se chopí iniciativy, ale ono většinou nic.
Když se mu snažím vysvětlit, že by měl znovu hledat a najít svou vnitřní sílu, nenechat se tlačit okolnostmi ke zdi, kývne jako že rozumí ale v podstatě jen proto, aby ode mě měl klid a nemusel to poslouchat moc dlouho. Patrně je to něco, čemu vůbec nerozumí a ještě asi nepřišel jeho čas, aby na tom začal pracovat. Já nevim, jestli je to vlastnost Beranů, nebo se tak projevuje i nějaké jiné znamení, ale mám dojem, že on by raději šel kácet celý les za jeden den, než aby pomohl třeba jen s večerními povinnostmi - úkoly, chystání do postele, čtení pohádky - a to jiným způsobem než dirigováním z pohovky. Nějak má pořád pocit, že není dost užitečný, když pomůže nebo převezme někdy starost za syna. Chápu, že to není lovení mamuta, ale je to něco, co mě osobně večer hodně uleví, protože bych se taky někdy mohla večer svalit na pohovku, vzít si knížku a jen tak nic nedělat.
Říká tomu válečný stav. To jako že se bavíme jen o nutných věcech a pak už se nedostane ke slovu, protože syn nám přišel něco sdělit nebo potřebuje s něčím pomoct.
Já to spíš vnímám tak, že dovolí, aby vycouval, sám od sebe se upozadí místo aby se prosadil a řekl jasně "teď tady mluvím já". Pak následuje ten úhybný manévr do pokoje k počítači J.
Je to pro mě smutné období. Koukám se, jak můj bůh je čím dál víc shrbený, čím dál víc unavený, má čím dál míň energie a chuti do něčeho, jak je to dlouho, co jsem ho slyšela se smát. Jeho jediným heslem se stává "to musím nějak přežít" a vůbec si přitom neuvědomuje, že jsme v tom s ním, že tu není sám, který jen tak přežívá. Cítím obrovské návaly bezmoci a beznaděje. Jsem tady vážně ten jediný člověk, který se tu snaží sám sebe i rodinu dát dohromady? Vážně není schopen se sebou něco udělat, abysme fungovali zase trochu líp?
Často mi říká, že si vlastně neví se synem rady, když ho má na starost na den nebo víkend.
Já jsem to taky dlouho nevěděla, tápala jsem, ale čím víc se přibližuji své ženě v sobě, tím víc mě baví s ním trávit ten čas, vymýšlet hry, co budeme kreslit, vyrábět. Cítím, jak jsem se za poslední rok změnila a jsme si se synem blíž. Paradoxně on se čím dál víc vzdaluje... mě, synovi, ale hlavně sám sobě, protože z nějakého mě nepochopitelného důvodu se sebou nechce nic dělat (raději půjde kácet ten les J.) Nechává se udeptávat myšlenkou že už "jen" nosí domů peníze, ale nic s tím nedělá, jako by poztrácel někde svojí odvahu, rozhodnost a energii něco na sobě změnit a tím změnit k lepšímu i své okolí, jmenovitě naši jednotku.
Zkrátka tam, kde jsou děti, tam je dělící čára. Tam je máma pořád na příjmu a i když dělá něco svého, musí to přerušit v okamžiku když dítko s něčím potřebuje pomoct. Kdežto tátovo výchozí nastavení je pobyt v jeskyni a jen sem tam milostivě kvůli nám z té jeskyně vyleze, aby byl na příjmu, užitečný a sklidil pochvalu. Jakmile ale žena/máma začne na sobě pracovat, aby v sobě přechroustala vědomě fakt, že ženy jsou tu od toho aby vedly, protože bez nich nevidí muž smysl života, zároveň se musí dostavit zklamání, že jejich bůh je jaksi zkostnatělý a pracovat na sobě nechce a vzdaluje se. Buďto tedy na něj nějakou dobu s láskou počká nebo to vzdá a definitivně se vzdálí a odcizí.
Já stále doufám, že pan božský to nevzdá a najde v sobě odvahu se mi přibližovat a hlavně se přibližovat sám sobě, protože ani po třinácti společných letech si neumím představit, že by to mohlo být jinak s někým jiným.

Jeden poporodní - 2.díl

21. října 2016 v 15:40 | dzouhanna
A tak to pokračovalo dál a dál. Pocity naprosté bezmoci a selhání se jen a jen zvyšovaly, lhala jsem sama sobě do kapsy a slibovala sobě i tobě, že doma už to bude "správně", že tady to nezvládám, ale doma se to obrátí o 180 stupňů, jen vydržet. Aby to nebylo vidět navenek, jak mě to vnitřně drásá a jen a jen bych brečela, nasadila jsem si neutrální masku, asi stejnou jakou nosí všichni doktoři - mě se to netýká, se mnou to nic nedělá. Cpala jsem do tebe Nutrilon a těšila se, kdy už konečně z porodnice vypadneme domů. Druhé dvě novopečené maminky už odešly, přišly nové s novým příběhem, ale všechny jsme zachovávaly stejnou masku, že to přeci zvládáme a jsme skvělé matky.
Pustili nás šestý den, to byl pátek. Nikdy předtím by mě ve snu nenapadlo, že bych tam s tebou mohla vydržet 6 dnů. Stejně jako zdravý člověk moc nechápe, jak může někdo nemocný vydržet v nemocnici třeba tři neděle. Ale je to přesně o tom, že ten nemocný je tak energeticky vysátý, že ani jinak nemůže. Já byla pořád vysátá, tmavohnědé kruhy pod očima, tělo pořád ještě unavené, břicho pořád vytahané jako bych byla v šestém měsíci, ale s přesvědčením, že teď se začíná nová, mnohem lepší kapitola našeho společného života.
Pokud si dáš tu práci si ještě před narozením svého vysněného miminka zjistit základní informace o tom, co vlastně budeš potřeba při příjezdu domů, máš nachystané jídlo a pití (v prsou), plíny, oblečení, jídlo pro sebe, máš rozmyšleno kde vlastně spolu budeme fungovat, kočárek máš zaparkovaný a nastartovaný na chodbě nebo šátek na nošení nachystaný na prádelníku, tak jsi dobrý, ale i tak na začátku budeš v háji. Ale pokud jsi jako já, máš pořád dojem, že to tak nějak samo přijde a systém krmení, přebalování se sám vytvoří, ještě pořád jsi nepochopil jak se taková křehká tříkilová "věc" balí do šátku, nemáš kamarádky které už mají ten začátek s miminkem za sebou, tak máš průser jako brno a hned tak se z něj nevyhrabeš!
Najednou těch informací a věcí bylo tolik, které bylo potřeba udělat - pochopit, jak se skládají plíny (ty jsi totiž nosil klasické čtvercové bavlněné plíny), jak ohřívat Nutrilon a jak poznám 37 stupňů, když nemám jinej teploměr než na horečku, kam tě vlastně odložit, abych měla volné ruce a mohla jít něco dělat. Jak tě položit, aby se ti nic nestalo, protože najednou bez zkušeného nemocničního personálu mi přijdeš neuvěřitelně křehký, že se člověk bojí tě i přebalit. Do toho jsi začal mňoukat, fňukat, pobrekávat a později už řvát. A protože my jsme si zažili jako děti i dospívající pocity strádání, bezmoci a frustrace a nezbývalo nám než řvát nebo do něčeho mlátit, tak jsme se pevně rozhodli, že uděláme absolutně cokoliv, abys ty nezažil to samé.
No jo, chyba lávky přátelé. Ty pláčeš, já absolutně nechápu proč, je tolik možností, které je potřeba zkusit jednu podruhé a toužebně čekat na to, že tohle bylo zrovna to ono, co jsi chtěl a utišíš se. Vzpomněla jsem si na jednu sestru v porodnici, která nám slibovala jak to bude jiné a lepší, až budeme spolu sami doma a já se na to tak těšila a místo toho začínám už po 15 minutách doma brečet, že tohle nezvládnu, že nevím co s tebou. Není v té chvíli nikdo, kdo by mi poradil, tvůj táta je tu sice se mnou, ale ví úplně stejný prd jako já a navíc je pořád zděšen tím, jak vypadám a jak se chovám. Asi jsi měl hlad, už nevím, zkusila jsem tě přebalit, přiložit k prsům, které se mi skutečně ten den při odchodu z porodnice už nalévaly a nic. Asi pořád nic neteklo, i když tlak už jsem cítila. Tak honem uvařit Nutrilon a podle rady paní doktorky ho do tebe vpravovat stříkačkou, protože jakmile se rozkojím, tak bude lepší přechod ze stříkačky na prso, než z flašky.
Bylo to nekonečné, než si něco spolkl a než jsem to do tebe tou stříkačkou nacpala. Pak další a další. Musel sis pak odříhnout, takže jsi zase hromadu vyhodil zpátky a začal jsi znovu brečet, měla jsem pocit, že máš tím pádem znovu hlad a celý kolotoč se opakoval znovu. Detaily toho prvního dne doma už si moc nevybavuju. Ty jsi přežil a my taky, ale vím, že z toho stresu jsem přes noc ztratila mlíko a už mi nikdy nevyteklo než pár kapek a zvolna na mě dosedal mrak velké poporodní deprese. V průběhu toho prvního víkendu jsem se tisíckrát chtěla vrátit zpátky do porodnice, i když se mi tam nelíbilo a denodenní prohlídky byly degradující, ale měla jsem najednou pocit, že jsem na to všechno nebyla sama. Že se najednou může stát milion věcí, o kterých nevím, mám jen jednu pitomou brožurku, ve které jsem listovala pořád dokolečka a snažila se zjistit proč si pořád plakal, i když jsme udělali všechno co nás napadlo, že udělat můžeme.
V pondělí to bylo ještě horší, protože táta už musel jít do práce a já s tebou zůstala opravdu sama. Prakticky celý den jsem ze zoufalství probrečela, když jsi nespal a plakal jsi. Spinkal jsi s námi v naší posteli a když jsi nakonec usnul, zase jsem brečela z pocitu totálního selhání, že jsem ta nejhorší máma na světě, která dopustila, abys cítil nepohodlí a nekomfort, protože jinak bys přeci pořád tak nebrečel. V té době mě nebylo jasné, že pobrekáváš proto, že ze mě necítíš pohodu, ale naopak to nejčernější zoufalství, které si jen dokážeš představit a to se ti nelíbí. Celý den jsme prakticky spolu strávili v posteli, to mělo přišlo jako nejjistější zóna a můj "život" se během dne smrskl jen do přebalování, vaření mlíka, krmení ze stříkačky a pokusů o kojení. Večer, když přišel tvůj táta, tak jsem měla aspoň trošku větší pocit jistoty, že kdyby se něco cokoliv stalo, spíš si bude vědět rady než já, vystreslá hromádka nervů na pochodu. Ale dalšímu přívalu slz a sebeobviňování jsem se nevyhnula a říkala si "tak tohle je ta krása? tohle je to vysněné mateřství, o kterém se píše v časopisech, je to to, co jsem si představovala?" Místo návalu samých pozitivních emocí jsem už začala pomalu chápat některé matky, kterým v šestinedělí přeskočí a někde miminko nechají a chtějí vrátit čas zpátky do svobodna. Nebyla jsem na tom až tak špatně, abych udělala to samé, ale už jsem jim začala rozumět, dokázala jsem to procítit, kam člověka vlastní podlomená psychika dokáže dohnat.
V úterý přišla na kontrolu Ivana, protože jsem jí informovala o mých marných snahách o kojení a o tom, že vlastně nic neumím, bojím se tě i pořádně chytit, protože pořád brečíš, místo abys spal. Protože v chytré brožuře se píše, že novorenec má spát tolik a tolik hodin a ty ne a ne usnout a další a další věci. Čekala jsem nějakou podporu, někoho s kým se budu moct poradit, kdo tohle všechno ovládá, když je porodní asistentka, nebo si jen postěžovat, jak se cítím úplně v hajzlu. Ale to jsem se opět spletla. Ivana mi místo toho vynadala, že se s kojením málo snažím, že jsem to zapíchla příliš brzy a že to takhle nenechá. Přivezla mi elektrickou odsávačku mlíka, kterou jsem si měla napojovat na jednotlivá prsa po určitých hodinách, aby se podpořila mlíkotvorba. Když jsi šel spát, já seděla u stolu, tu věc přicucnutou k prsu a koukala, jak sem tam z trychtířku do nádobky vypadne pár kapek. S tím nepočítal návod ani Ivana. Nikdo mi tehdy na férovku neřekl, holka vypadá to špatně, ty jsi mlíko ztratila a už ho zpátky nedostaneš. Našla se jen jediná dobrá duše, která mě utěšovala a to byla kupodivu pediatrička.
Když ti byly asi třitýdny, tak jsme museli jít na kontrolu k doktorce. Pokaždé a u každého přiznat, že nekojím, že mi to prostě nejde, pokaždé si vysloužit zvednuté obočí a pohled říkající, že jsem se málo snažila ... copak nechci to nejlepší pro svoje miminko? Jasně že jsem chtěla, ale po cestě nastala chyba v matrixu a já nevěděla jak ji opravit. Až jsem u doktorky jednou narazila na její zástupkyni, která mě jako první dobrý anděl uklidňovala, že se nic neděje, že to není konec světa. Rozhodně to neznamená, že bys mohl mít horší imunitu než kojené děti a celkově ať si to tak neberu, ona že to ví ze své vlastní zkušenosti. Byla jsem tak ráda alespoň za tuhle paní doktorku, škoda, že se kolem mě nehemžilo takových laskavých andělů víc, ale asi to tak mělo být, abych propadla na úplné dno, do stavu úplné rozkolísanosti, kdy jsem rozlišovala jen jestli brečím chvíli anebo dlouho a chci u toho ještě mlátit hlavou o zeď, abych ze sebe všechnu svojí frustraci vymlátila a ublížila si. Celý muj vnitřek zoufale volal a prosil "prosím pomozte mi, nevím co mám dělat, nezvládám to", ale navenek jsem neřekla ani slovo, jen jsem brečela a brečela.
První tři neděle jsme se skoro nehnuli z bytu, jen o víkendech s tátou jsem si dovolila lehkou hodinovou procházku. Ten třetí víkend jsem teprve konečně cítila trošku uvolnění na solaru, i když to nebyla žádná sláva, už mi bylo trošku líp a tehdy se ti to stalo. Přišli jsme odpoledne z procházky, vybalila jsem tě ze šátku, chtěla jsem tě přebalit a najednou jsem si všimla takové podivné boule nad piňdou nebo někde vedle u třísel. To tam předtím nebylo a ty jsi navíc začal strašně plakat. Neděle neneděle, zavolala jsem paní doktorce na mobil a v pláči jsem se jí snažila popsat situaci. Ona byla opravdu anděl, protože mi hned řekla, že to je tříselná kýla a že máme hned jet do nemocnice na pohotovost a oni to spraví. Dorazili jsme tam, neděle odpoledne a čekárna plná lidí. Chvilku trvalo, než jsme se dostali na řadu. Po RTG nám doktorka sdělila, že jsi neměl sestouplé jedno varle a tou mezerou, která tam někde byla, jsi si vyřval a vytlačil střevní kličku ven, kterou oni zkusí nacpat zpátky a pokud se jim to nepovede, budou to muset udělat nějak operativně. Tvářili se, že takové zákroky dělají skoro každý den a taky se jim to opravdu podařilo. Při odchodu nám doktorka kladla na srdce, aby jsi moc neřval a tím si to nevytlačil zase ven. Sbalili jsme tě a jelo se domů. Po cestě jsem chtěla někde kdekoliv vystoupit a už se nevrátit domů, kde to na mě ze všech stran padalo a dělala jsem jednu horší chybu za druhou. Bože můj, proč zrovna já? A co kde tak pokazilo? Když jsem si chtěla postěžovat svojí mámě alespoň smskou, její slova podpory mě ještě víc rozbrečela ... jak to prý dělám jak nejlíp umím a hlavně že je brouček na živu, zbytek neřeš. Ale to je právě to. Nechtěla jsem být jako ona a "jen" přežívat a starat se o materiální stránku věci, aby bylo co jíst a do čeho se obléct. Věděla jsem, jak jsou emoce a psychika důležité a jakou to dokáže udělat paseku, když se to neuchopí "správně". O to víc jsem byla strachy bez sebe, jak tebe, tu nádhernou novou čistou duši prasím už od příchodu na svět.
Ty výčitky mám i teď po šesti letech, protože jsem do tebe nezasila jen bezpodmínečnou lásku a světlo, jak jsem původně plánovala ale taky leccos jiného, na co už moc hrdá nejsem. Ale postupně začínám chápat, že je to škola pro nás pro oba a ve škole se dělají chyby, kterými se člověk učí a vždycky se dají napravit.
Tehdy jsem byla upnutá až na chorobnou dokonalost podle knížek, ale postupně jsem zjistila, že dívat se do chytrých knížek nemá moc smysl, že máš víc věřit sám sobě a sám sebe postavit na první místo a z tohoto výchozího bodu jednat. OK, tak se mi to tentokrát nepovedlo, beru to jako zkušenost a příště to zkusím líp. Žádnej učenej z nebe nespadl. Jen mě pronásleduje moje vlastní minulost z dětství, všechny ty černé vzpomínky, které jsem si nasbírala a uchovávám jako vzácnou sbírku motýlů.

Jeden poporodní - 1.díl

21. října 2016 v 15:40 | dzouhanna
Maminko, proč pláčeš? Já myslel, že když jsi byla tancovat, budeš potom veselá.
Víš zlatíčko, on to není jen tanec, ale taky dynamická meditace, dynamická proto, že se při ní tančí. A já jsem si přitom vybavila vzpomínky na tvůj porod a ne všechny byly úplně růžové.
Byla jsem rozhodnutá, že všechno budu dělat "správně", aby jsi měl co nejméně vnitřních bolístek a traumat, abys nemusel jako já běhat po terapiích všeho druhu a rozkrývat svá vnitřní neviditelná zranění, která jsi do sebe zasel v dětství prostřednictvím nás, tvých rodičů. Myslím si, že celé těhotenství mi to vycházelo a byla jsem na sebe hrdá. Měla jsem pocit, že ani nemusím nic studovat co se událostí kolem porodu týče, že to přijde tak nějak samo, přirozeně.
V pátek ráno jsem se probudila asi ve 4 ráno díky podivnému pocitu v břiše, jako by mě tam něco lochtalo a pak to zase přestalo ale po nějaké době se to zase opakovalo. Dokázala jsem to zaspat až do rána, ale pak už jsem tušila že to přichází ... že porod klepe na dveře. Tvůj táta zůstal už v pátek doma, protože ani jeden z nás nevěděl, jak to dlouho může trvat a co se bude dít. Měli jsme naplánováno a domluveno, že budu rodit doma, tehdy ještě porodní asistentky mohly rodit děti doma. Sice doktoři nesršeli nadšením, ale ještě to nebylo tak striktní jako dnes. Muselo to být "správně" stejně jako celé těhotenství, bez traumatizujících zážitků z porodnic, které sem tam probliknou v médiích.
Bolest se pravidelně ozývala, ale nebylo to nějak dramatické, spíš jen nepříjemné. Normálně jsem ještě vařila a pekla buchtu, abych se nějak zaměstnala. Pak jsem tak různě poposedávala, protože v sedě mě to bylo nejmíň nepříjemné. Tak uběhl celý pátek aniž bychom se někam posunuli. Myslím, že jsem dokázala i usnout a spát.
V sobotu jsem dopoledne psala své porodní asistentce, co se děje, jestli mě chce přijít zkontrolovat. Ona měla zrovna ten víkend nějaké školení, takže jsme probíraly situaci prostřednictvím smsek a pořád nám během dne tvrdila, že se nic neděje, ať jsme v klidu. Já už začala být nervózní, tvůj táta ještě víc, protože měl potřebu být nějak užitečný, nějak pomoct a ono jaksi nebylo s čím. Večer po skončení semináře mě dorazila Ivana zkontrolovat a po 5 nebo 10 minutové kontrole prohlásila naprosto bez přípravy, že budu rodit. V té chvíli mě polilo horko a dostavil se ochromující strach. Já vlastně nevím, co jsem si myslela předtím že se děje, když to byly jasné poslíčky, tedy ty první něžné kontrakce, které porod avizují. Ale jak mě pořád přes telefon uklidňovala, že se nic neděje, tak jsem se ráda nechala uklidnit. Teprve teď zpětně si musím přiznat, že jsem měla strašný strach, tisíckrát větší, než když jsem ještě jezdila autem někam, kde jsem to vůbec neznala. Strach z toho, abych to zvládla "správně", abych měla celou dobu porod pod kontrolou, i když jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho jdu. Proto, když si odjela Ivana pro svoje vybavení pro porody domů, úplně mě převálcovala panika. Donutila mě si lehnout na postel na bok místo posedávání na gauči a teprve tehdy se začala dostavovat bolest.
Pocit té bolesti už si nedokážu vybavit, ale vím, že nic podobného jsem předtím ani potom nezažila. Zpětně vím, že mojí velkou výhodou bylo to, že jsem byla po celou dobu porodu doma a mohla jsem se tedy chovat svobodně a beze strachu, že na mě někdo na předporodním oddělení bude halekat, ať toho nechám a neřvu jim tu, že na to nejsou zvědavý.
Opravdu rodit jsem tedy začala v sobotu v osm večer. Přesně to, co jsem nechtěla, už se dělo. Začít rodit v noci místo přes den! Bolest se zvyšovala, kontrakce sílily a zkracoval se mezi nimi čas. Z postele jsem se přestěhovala zpět do obýváku na gauč. Táta s Ivanou rozložili po podlaze a gauči igelity, i na různá další místa, aby se předešlo znečistění krví. Zkoušela jsem rozdejchávat kontrakce v poloze kočičky. Kočička s přibývající bolestí přidávala i volume. Nutně jsem u toho musela řvát a dýchat a řvát a dýchat. V poslední fázi těch nejsilnějších kontrakcí už jsem zase spíš jen bručela. Věděla jsem z chytrých příruček, že takový porod prvorodičky trvá nejmíň 14-15 hodin, ale i tak jsem měla pocit, že už utekl snad celý týden, jak se čas vlekl a pořád se vlastně nic nedělo kromě stále se zvyšující bolesti. Zhruba ve tři ráno se ten pocit změnil a já cítila, jak se něco připravuje opustit mé tělo. Měla jsem naivní představu, že už jsi to ty, hladce propluješ otevřeným děložním hrdlem, asistentka Ivana tě chytne do svých dlaní, já se šťastně zhroutím na pohovku a přivinu tě na svou hruď a všichni budeme nadšení, jak jsme to "správně" provedli. Ovšem chyba lávky.
To, co ze mě s takovou lehkostí vyklouzlo, byl vak s plodovou vodou. Bylo to, jako by mi někdo dopravil igelitový pytlík s vodou do těla a pak ho popotáhnutím za uši hned zase vytáhnul. Ten s plesknutím dopadl na igelit na pohovce, ale dál se nedělo nic. Asi jsem si špatně přečetla příručku nebo co, protože jsem měla takový pocit, že cobydup po prasknutí plodové vody přichází na svět i dítě a ono nic. Odbila čtvrtá hodina, odbila pátá hodina a pořád nic. Já už nevěděla, jak mám sedět, ležet, jestli na boku, nebo v kleče, v dřepu, postavit se na hlavu, kdyby to pomohlo, ale nic nic nic. Do toho jsem chvílema vnímala, jak tátu i Ivanu zdržuju, protože sedí se založenýma rukama a čekají, kdy už to bude, jak to bude dál. Ivana si každou půlhodinu zapisovala jakési hodnoty, které už nevím, k čemu byly dobré a vím, že kolem šesté ranní kdy se pořád nic nedělo už začala být dost netrpělivá. Zkoušeli jsme různé druhy porodních pozic, některé míň absurdní, některé víc. Už dopředu jsem věděla, že takhle to nepůjde, ale neřekla jsem ani ň. Ona je přeci ta asistentka, která rodí děti, tak asi ví co dělá. Nehodlala jsem se hádat uprostřed porodu s osobou, která byla pro mě porodní autoritou. Kolem sedmé ráno už nám všem začínalo být jasný, že není něco v pořádku a že tudy asi cesta nepovede. Ivana už mě začínala drsnějším hlasem osočovat, že se vůbec nesnažím a vůbec netlačím. A já jsem přitom měla pocit, že je to tak silné, že mi každou chvíli musí vylézt z těla všechny orgány. Už jsem ani neřvala, jen při každé kontrakci vyjekávala, protože ses tak usilovně snažil dostat ven, tlačil a tlačil a ono pořád nic. Kolem osmé ráno už začal táta nenápadně balit tašku do porodnice, ze mě začala vytékat zakalená porodní voda a nic nenasvědčovalo tomu, že se vše v dobré obrátí. Ivana na mě zkoušela pořád tlačit, ať se fakt snažim, protože mezi rozdýcháváním kontrakcí jsem prosebně kňourala, že do porodnice v žádném případě nechci a ať to nějak zařídí. Byla jsem zoufalá, cítila jsem se zcela bezmocná, pořád dokolečka mi vířila hlavou myšlenka "copak mi tu fakt nikdo nepomůže, to to zase musím udělat všechno sama?"
No, ty už víš, že ten kdo to zařídil jinak, jsi byl ty, protože sis omotal pupeční šnůru nadvakrát kolem hlavy, abychom fakt do tý porodnice dojeli. Ale nevěřil bys jak už jsem byla strašně vyčerpaná, když mě tvůj táta podpíral a Ivana oblékala do oblečení, jak mě ve dvou vedli do auta a umisťovali v poloze kočičky na zadní sedadlo, myslím, že tím se ten porod zpomaluje, abych náhodou neporodila v autě. Vzpomínám, jak jsem zarývala nehty do sedadel, když jsme se řítili po dálnici z Prahy ven až do Hořovic, kde jsem byla evidovaná, jak jsme tam dojeli, zase mě museli složitě z auta vytáhnout a podpírajíc mě dotáhli do výtahu a do 5.patra na gynekologicko-porodnické oddělení, kde když mě sestra na příjmu viděla, okamžitě svolala všechen personál, co tam v neděli dopoledne byl k sehnání a jeli jsme šupem na sál.
Když mě táhli k výtahu, už jsem neměla prostor pro ty "správné" myšlenky a jen jsem si v duchu opakovala, ať už to ze mě konečně někdo vytáhne. Už by mi bývalo bylo i jedno, kdybych šla na císaře, hlavně ať už to martýrium skončí.
Historka pokračuje...
V šatně před sálem ze mě narychlo servali všechno oblečení, oblékly do nemocničního slušivého oblečku a šup na sál, napojit mě i tebe na x různých hadiček a přístrojů. To, co ze mě dole vytékalo už mělo spíš hnědozelenou barvu, takže nikdo se zrovna rozjásaně netvářil. A přesto všechno se na monitorech nic zvláštního neprojevovalo. To přišlo lékařskému personálu nejvíc podivné. Napůl v sedě, napůl v leže jsem byla na porodním lehátku a kolem mě kromě tvého táty ještě doktor, doktorka, sestřičky ... no vlastně nevím, kolik lidí se tam kolem mě hemžilo, ale bylo jich docela dost. Ivana stála opodál a vyřizovala něco s vrchní sestrou, musela jí nahlásit, že jedeme od domácího porodu, takže hned od začátku jsem se ocitla na černé listině, resp. bylo to uvedeno v diagnóze, kterou vedou na každou novou rodičku. Pak se obě vrátily zpět ke mě a já bych všem, nejvíc sama sobě, udělala radost a už to ukončila, ale pořád se nic nedělo. Jakmile přišla kontrakce, snažila jsem jí rozdýchat a to bylo vše. Za 15 minut jsem zaslechla napůl neadresně od vrchní sestry naštvané povzdechnutí "no jo, když ty kontrakce bude jenom takhle rozdýchávat, tak tu budeme do odpoledne". Přemýšlela jsem v duchu nad tím, co teda mám dělat jiného a nezbývalo než to vyslovit i nahlas. Poté mě vrchní sestra vysvětlila tajemství řízeného porodu a tak jsem poslušně na příchozí kontrakci dech zadržela a všechnu tu sílu pustila do tlačení. Ejhle, ozývaly se výkřiky povzbuzování, takže takhle jsem to asi přeci jen dělala "správně". Třikrát jsem zatlačila a ty jsi najednou vyjel jak na horské dráze. Teprve v té chvíli se zjistilo, že máš kolem sebe omotanou pupeční šňůru. Ale jinak jsi byl úplně zdravý, přesně podle tabulek. Krásné růžovoučké miminko a už jak jsi se narodil, tak jsi byl moc hezký a uhlazený. Ne jako jiná miminka, která byla zmuchlaná nebo modrá.
Musela jsem na jednu stranu ocenit snahu personálu o dodržování mého porodního plánu, který jsme s sebou vzali, protože klidně taky mohli říct, pani, v tomhle stavu buďte ráda, že žijete vy i dítě. Ale o některých věcech je těžké se s porodním personálem hádat a prosadit si to, zvlášť když je člověk totálně vysátej z porodu. Například nechápou, proč bych si měla dávat čerstvě porozené dítě na sebe, aby cítilo mou blízkost. Nechat dotepat pupečník, na to taky není čas a počkat, až se oddělí samovolně placenta, aniž by ti stříkali oxytocin na podporu, to už teprve ne. Obávám se, že každá porodnice tady u nás funguje jako továrna na děti a kdokoliv, kdo se snaží zvenčí tento systém změnit, je předem odsouzen k nezdaru jako Don Quijote s větrnými mlýny.
Byly to alespoň drobnosti, kterých jsem si vážila. To, že jsme přeci jen na minutu uhádali s vrchní sestrou, že mi tě dala na prsa, ale pak tě zase odebrala, protože tě přeci musí umýt, zvážit, zabalit a tak. To, že jsem to už měla za sebou a mohla jsem se jít vysprchovat a že jsem dostala najíst. Vážila jsem si, že sestřička, která mi balila věci a odvážela mě na pokoj, se jen tak stranou uchichtla, že takhle přijet na poslední chvíli jenom odrodit je stejně nejlepší. Což můžu potvrdit, protože z historek mých spolumaminek se mi ježí vlasy dodnes. Nikdo nebere na zřetel, že prvorodičky jsou vyplašené už z prvních kontrakcí a raději jedou do porodnice dřív než později. Jak je jednou nebo dvakrát vraceli domů, že ještě není jejich čas, nebo je strčili na tzv. hekárnu (tuším, že odborný výraz je pokoj předporodní přípravy),kde se nejedná o žádné oku lahodící prostředí, o psychice ani nemluvě. Napětí všech rodiček se tam dá krájet a všichni si jen vroucně přejí, aby už to skončilo a ono na potvoru zrovna ne.... Běžně se stává, že porod se rozeběhl a pak se vlivem vystresované maminky zdravotnickým personálem zase zarazil ... jak z toho pak ven jinak, než násilným tlačením na břicho nebo když už to nejde jinak, tak císařským řezem.
Jak je smutné, že už jsme ztratily důvěru ve své schopnosti přirozeně porodit a vložili jsme ji na bedra zdravotnímu personálu v čele s muži jako porodníky.
Tak takhle nám začal první den v porodnici.
Jakmile tebe i mě přivezli na pokoj, dostal jsi chůvičku na monitorování dechu, byl jsi zvlášť ve své malinkaté postýlce, růžové miminečko co neváží ani 3 kg a spinkal jsi. Já jsem taky ležela v posteli a kromě úplného vyčerpání jsem necítila nic. Čekala jsem na nějaké silné emoce, tak jak se to ukazuje ve filmech, nebo se o tom píše v časopisech ... ještě tehdy jsem si myslela, že to je jako v reálném životě. Trvalo mi nějaký ten pátek, než jsem pochopila, že to co píšou v časopisech je od reality všedního dne na hony vzdálené. Asi kdyby psali o tom, jak to doopravdy je, o tom, jak se doopravdy žena po porodu cítí, jak se chová lékařský personál a do jaké mašinérie se člověk dostane, asi by se moc výtisků neprodalo. O to víc by ale možná ubylo frustrovaných matek, které, stejně jako já, už od nového začátku budou žít s pocitem, že to nezvládly podle svých představ a jsou tím pádem špatné mámy. Porod má být nejúžasnější a nejsilnější zážitek v životě ženy, protože právě tehdy si uvědomí, jak je úžasná a mocná, že dokáže odnosit a porodit nový život. Ale to, jak se s ní zachází v našich porodnicích je snad systematická a účelová likvidace sebevědomí.
Když nás přivezli na pokoj, kde byly ještě dvě čerstvé maminky, tak táta i Ivana někam zmizeli, asi šli domů, v tom zmatku jsem si toho ani nevšimla. Za hodinu dorazila sestřička, ať se dostavím do vedlejšího pokoje na školení o tom, jak zacházet s čerstvým miminkem, jak tě držet, umývat pod kohoutkem v umyvadle apod. Rovněž proběhlo školení na kojení, ovšem z rychlíku a hlavně - hodinu po patnácti hodinovém porodu tohle nebyla zrovna ta pravá chvíle, kdy bych nějak extra vnímala, co sestřička říká. Po deseti minutách jsme byli opět propuštěni na své pokoje, kam jsme se silou vůle doplazili a zase zhroutili do postele. Nejhůř jsem ze začátku snášela to, že jsem nevěděla, co se bude kdy dít. Pořád do pokoje chodili nějaké sestřičky, doktorky, doktoři, každý přes něco, vyžadovali okamžitou spolupráci a okamžité rozhodování na základě minimálních informací a vytvářeli ve mě dost silný pocit napětí, jako když člověk sedí zády ke dveřím a neví, kdo kdy vtrhne dovnitř.
První den odpoledne ti přišla zase jedna sestřička změřit teplotu a hned spustila poplach, protože ti naměřila snad jen 34,5 stupně. A přitom jsi vypadal úplně normálně. Okamžitě a bez debat tě šoupli do inkubátoru a to jsem cítila jako další svoje velké selhání. Tam jsi se postupně oteploval a já mezitím zůstala sama v pokoji s pocitem naprosté prázdnoty. V duchu jsem si jen opakovala, že až budeme doma bude líp, že to tu musíme nějak vydržet. Byl jsi tam docela dlouho, jednou nebo dvakrát jsem se na tebe byla podívat, jak tam ležíš a šla zpátky na pokoj. Ani už si nepamatuju, kdy mi tě přivezli zpátky, jestli ještě ten večer nebo až ráno druhý den. Ráno v šest nebo v sedm začíná v porodnici úplně stejně jako na každém lůžkovém oddělení rutinní den. Do pokoje nejdřív naběhne jedna sestra, co rozdá teploměry, kartičky, kam si musíš pečlivě několikrát denně zapisovat kolik vážíš před kojením, kolik vážíš po kojení, jakou máš teplotu, kolik jsi počůral plínek a podobný důležitý informace. Po půl hodině nebo hodině tam vtrhne parta doktorů s tvojí anamnézou, bez jakéhokoliv studu musíš roztáhnout nohy, ukázat jim rozkrok, aby se zblízka podívali, jak se hojí rána po sešité hrázi, šahají ti na prsa, jestli už máš mléko a podobně. Jsou to všechno věci, které podle mě nejsou moc slučitelné s lidskou důstojností a jediné co mě zachraňovalo bylo to, že jsem byla pořád vyčerpaná z předchozího dne.
Musím říct, že otupělý byl všechen zdravotnický personál vč. uklízeček. Třetí den jsem se pokusila jít na záchod. WC se nesmí zamykat, aby se k tobě mohl kdokoliv dostat, kdyby se ti náhodou udělalo špatně, takže absence soukromí hrozí i tam. Tak si tak sedím a snažím se něco vytvořit aniž bych na něco tlačila, protože to nejde, jak jsou všechny svaly v těle unavené. A kde se vzala tu se vzala, na záchod si to přihasila uklízečka v žlutých gumových rukavicích s kýblem a koštětem v ruce, protože zrovna měla směnu na kontrolu odpadkových košů a mytí umyvadla a sprchového koutu. Člověk by řekl, že když mě tam uvidí ještě celou šedozelenou sedět na míse, tak se omluví a vycouvá ven. Ale chyba lávky. Uklízečka vplula dovnitř a šla čistit sprchu dle rozpisu, jediné, co jsem jí přičetla k dobru bylo, že aspoň pozdravila. To, jestli jsem nakonec něco na WC zanechala si nepamatuju, ale zážitek s uklízečkou si pamatuju dodnes velmi přesně.
Pak mi tě přivezli z "intenzivní péče", usoudili, že už jsi se v inkubátoru dostatečně zahřál, pro jistotu na tebe navlíkli asi tři vrstvy oblečení včetně čepice a tady ho maminko máte, nakojte ho.
Kojení - to je kapitola sama pro sebe a další položka na mém dlouhém seznamu selhání.
Nevím jak kde, údajně v některých porodnicích mají laktační poradkyni, která by ti měla být nápomocná a provádět tě touto alchymistickou zkouškou. Bohužel v Hořovicích tehdy nikdo takový nebyl, nebo jsem se o něj já nezajímala. Žila jsem pořád v naivní představě, že to všechno tak nějak půjde samo a lekařů nebude třeba. Jo jo, člověk míní, život mění.
Jak už jsem zmiňovala dříve, tak instrukce o kojení jsme dostali asi hodinu po porodu, takže jsem z toho samozřejmě věděla velký prd. Jaksi jsem tě přikládala střídavě k jednomu a střídavě k druhému prsu, ale vůbec jsem nepoznala, jestli se něco děje. Ty jsi byl pořád klidný, nebrečel jsi, tak jsem usoudila, že je asi všechno v pořádku. Usnuli jsme. Každý ve své posteli, protože maminko, nemůžete si vzít své dítě k sobě do postele, co kdybyste ho zalehla! Zamýšlel se někdy někdo nad touhle absurdní hláškou? Co bych to musela v posteli dělat, abych zalehla svoje dítě?
2.den v porodnici
2.den v porodnici začal hezky zvesela už časně ráno, disciplína musí být. A zase klasické kolečko, rozbalit, zvážit, přebalit, nakojit nebo dělat že kojím a vím přesně co dělám, pečlivě zapsat, odevzdat sestře. Odložit dítě do postýlky, nachystat se na kontrolu rodidel a prsou ležíc na posteli s vyhrnutou erární "noční košilí". Za odměnu pak přivezou snídani. Přestože se celkem nic moc neděje, ty jsi pořád v klidu, nepobrekáváš jako druhá dvě miminka, tak den ubíhá jako voda. Chtěla bych tě nosit nebo si tě chovat, ale jakmile tě zvednu z postýlky, začne nahlas pípat kontrolka dechu, na kterou jsi napojený a jakmile tě zvednu z postýlky, kontrolka to pozná. Mám pocit, že jsem od tebe úplně odpojená. Jako bych splnila úkol, porodila tě, tím se od tebe odpoutala a navždy už budeme každý zvlášť, ve svém světě a k tomu druhému se nebudeme znát. Pocit blízkosti, štěstí, rozechvění, napojení tu prostě chybí. Když se chci projít po chodbě, abych nebyla pořád zavřená na pokoji, vyjedu s tvojí jezdící postýlkou ven a jako v kočárku se s tebou projíždím po chodbě. Ale chraň mě pánbůh si tě vzít do ruky jindy než na kojení nebo přebalování.... Jediná Vietnamka, která právě přijela na náš pokoj, si dělá co chce a bere si své dítě do postele. Dělá, že nerozumí, nebo opravdu moc nerozumí, co jí sestra říká, ale volí asi ten nejlepší přístup. Odpoledne se na nás přišla podívat Ivana, radila mi, abych tě dávala víc na světlo, abys neměl moc velkou novorozeneckou žloutenku. Bohužel mám postel u dveří a obě postele u okna už jsou zabrané, takže to nejde moc praktikovat a celý den je skoro pořád zataženo nebo sněží a ty žloutneš víc a víc a vážíš míň a míň. Ivana mi vysvětlila, že každé miminko po porodu začíná ztrácet svou váhu, ale kojením se to zase dohání. Zatímco 16tiletá maminka tmavší pleti naproti mě kojila prakticky okamžitě, já jsem zase jen cosi imitovala, tak jak to bylo popsáno v příručce, ale pocit jsem u toho měla dost marnej. Na váze si ubýval pořád, jak po ranní, tak po odpolední kontrole, ale nikdo se tím nenechal extrémně znepokojovat, ale ani nepřišel aby podal pomocnou ruku. Bylo na mě, abych si o všechno říkala, o všechno prosila. Na pokoji jsme byly samé prvorodičky a dohromady jsme všechny věděly velké kulové. Časem jsme aspoň vytipovaly sestřičky, které byly víc sdílné a měly snahu pomoct a které jen vykonávaly svojí práci a nic navíc. Druhý den odpoledne jsem ještě obdržela přednášku od mladé zásadové doktorky, která byla velmi pohoršená tím, že tě nechci hned očkovat proti TBC (tehdy to ještě bylo povinné). Z očí jí šlehaly blesky, snažila se, aby na ní bylo vidět, jak je pohoršená mým "zcela nezodpovědným" přístupem, co si o mě myslí a jak ti usiluju o zdraví. Dostala jsem dokonce jeden den lhůtu na rozmyšlenou a teprve třetí den mi nechala podepsat revers, že jsem očkování odmítla a beru všechnu zodpovědnost na sebe. Těžko někomu tak umanutému vysvětlovat, že mi přijde proti přírodě a zdravému rozumu někomu, kdo je 2 dny na světě a je rád, že je rád, nějak začíná fungovat, začíná být žlutej víc než ten nejžlutější Číňan na světě, že živá vakcína TBC není pro nově vznikající imunitní systém zrovna to pravé ořechové. Tehdy jsem zkrátka byla matka usilující o život svého dítěte! Ironií je, že půl roku poté se povinné očkování TBC nově narozených miminek zrušilo.
To byla jedna z mála bitev, které jsem vyhrála.
Na večerní kontrole už jsi byl barevný jako pomeranč a sestra mě informovala, že jestli se ti do rána samy od sebe hodnoty nezlepší, tak tě znovu odvezou pryč a budou tě ozařovat tuším pod uv lampou, aby se ti ten bilirubin v krvi rychleji rozkládal.
3.den, to bylo úterý, ten slib splnili. Po nezbytné kontrole váhy, která byla čím dál nižší, podle tabulek už na hranici únosnosti, tě opět odvezli a já zase zůstala sama. Už jsem začala chápat ten jejich systém, kdo kdy přijde a co chce, takže už jsem nebyla v takovém napětí jako předchozí dny. O to víc mě překvapilo, že na ranní kontrolu dorazila nejen paní doktorka, ale ještě další tři lidi. A to jsme ještě měli štěstí, že tam nebyli stážisti jako ve fakultních nemocnicích. Tentokrát si mne a moje nejintimější místa prohlíželi najednou čtyři cizí lidé, ale ani to s nimi nehnulo. Ptali se, jestli už kojím, řekla jsem ne, miminko stále ubývá na váze. Odkývali to, napsali do papírů a šli dál k dalšímu kusu "masa". Není to nic jiného než rutina, oni to všechno vědí, protože to dělají každý den, celý rok a pořád dokola a uniká jim, že ty jsi tam poprvé v tomto životě a máš miliony otazníků v hlavě a jeden časopis Maminka nebo Miminko, který ti dali v porodním balíčku tě fakt nezachrání. Ty jsi byl pořád na "ozařování", tak jsem si počkala na odpolední kontrolu, byla tam jedna starší paní doktorka, celkem laskavá a měla snahu podat pomocnou ruku, chtěla jsem to s ní probrat, co s tebou a tím úbytkem váhy. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tě přikládám střídavě k oběma prsům, ale asi to dělám špatně. Prošahala mi je a teprve ona mi sdělila, že vlastně nemám pořád z čeho kojit, že se mlíko nespustilo. To bych musela cítit, jak mi prsa těžknou a začne z nich mléko vytékat. Bohužel to znamenalo, že pokud se nerozkojím, tak budeme muset začít dávát příkrmy, abys neumřel hlady. A taky to tak dopadlo. Třetí večer, když tě přivezli na pokoj už si začal hlady plakat a já chca nechca musela sestru poprosit o vyrobení umělého mlíka.
Utěšovala jsem sebe i tebe, že teď ze začátku budeme muset zvládnout "umělé" mlíko, ale doma už se rozkojím a budu ta nejvzornější maminka pod sluncem, co bude mít to nejzdravější miminko na světě, protože přeci chci být maminkou, která myslí na zdraví svého nově narozeného drobečka a to zajistí jedině kojením.

Z deníku hledače světla -1.kapitola

14. října 2016 v 11:11 | dzouhanna
ÚVOD

Tento deník bych chtěla věnovat všem hledačům světla, pravdy, vnitřního klidu a harmonie, smyslu života, nebo jakkoliv to chcete nazvat.
Cílem tohoto vyprávění je podpořit ty, kteří už po cestě poznání jdou, ukázat jim, že cesta je nelehká, ale pokud na sobě člověk zapracuje, úsilí přinese své ovoce.
Těm, kteří se ještě na cestu poznání z jakéhokoliv důvodu nevydali, bych chtěla ukázat, že pokud opravdu chcete něco ve svém životě změnit, vždy to jde. Jen v sobě musíte najít odvahu a sílu si problém skutečně přiznat a pak udělat ten krok do neznáma a věřit, že to dobře dopadne.
Já jsem se celý život vezla v závěsu své nadmíru negativistické mámy. Je to generál a všichni by měli všechno dělat podle ní, protože ona je ta, která všechno ví, všechno zná a od všeho má klíče a nikdo nic neudělá správně.
Minulý rok jsem zahájila těžkými depresemi, které na mě padaly ze všech stran (zemřel mi táta, neuvěřitelně mi všechno a všichni lezli na nervy, měla jsem pocit, že se mi všechno děje naschvál, máma mne neustále vysávala svými požadavky, myšlenkami, představami a výčitkami), nevěděla jsem jak dál a měla jsem pocit, že celý svět se proti mně spikl.
Když jsem byla na představení Jaroslava Duška Čtyři dohody, tak tam jsem poprvé ucítila tu obrovskou energii, která z něj prýští a slyšela všechny informace, o kterých jsem vnitřně věděla, že jsou pravda, ale nevěděla jsem, jak je prakticky využít ve svém životě.
Moc jsem toužila po nějaké pomoci zvenčí, protože už jsem v takovém stavu nechtěla dál žít, či spíše přežívat. Pak jsem v dubnu "náhodou" dostala kontakt na Modrou alfu a díky usilovné práci sama na sobě se mi život začal měnit k lepšímu.
Dnes je ze mě člověk, který září jako sluníčko. Učím se být vnitřně vyrovnaná a jít za tím, co má v životě opravdu smysl. Užívat každého dne, mít radost z každé maličkosti, i z věcí, které nám přijdou běžné. Vím, že žít se musí přítomností. Dnes také vím, proč máma dělala všechno, co dělala a chápu ji. A co je hlavní - všechno jsem jí odpustila. Tím se mi obrovsky ulevilo a umožňuje mi to posunout se dál ve svém vývoji.
Moje cesta zdaleka neskončila. Člověk se učí celý život, ale dostala jsem návod, jak se po cestě neztratit a už záleží jen na mě, jak si s tím poradím.

Z deníku hledače světla -2.kapitola

14. října 2016 v 11:10 | dzouhanna
10. dubna
Něco je špatně.
Kolegyně dnes už počtvrté zapřádají hovor na téma těhotentsví a těhotné a já jsem na pokraji výbuchu, protože mě to fakt už nebaví. Dělám v bance, kde mají kanceláře jen ti výše postavení a všichni ostatní pracují na otevřeném prostoru. Odcházím na druhou stranu oddělení, které je kryto v tzv. open spacu pouze deskou do výše dvou metrů. Sice stejně všechno slyším, ale není na mě vidět, jak se tvářím a tím předejdu možným uštěpačným poznámkám. Co je tady špatně? Vždyť já jsem taky ženská - alespoň na první pohled podle neklamných biologických znaků o tom rozhodně nikdo nepochybuje - tak o co tady jde???
Jde o to, že už mi nějakou dobu všechny moje kolegyně lezou neuvěřitelně na nervy a já nevím, co s tím mám dělat. Proč mě nebaví to jejich věčné tlachání o všem a o ničem, proč mě rozčiluje, že se už počtvrté baví o tom, kdo je kde a jak moc těhotný, co si ta nebo ona celebrita vzala na sebe a co si ta nebo ona kolegyně chce zítra koupit v C&A nebo Promodu? Musím se přiznat, že díky tomuhle soukolí, kde už pět let pracuji, jsem se taky částečně nakazila a sem tam do těchto obchodů zajdu, ale není to moje denodenní konverzační náplň. Nikdo po nich nechce, aby se bavily o tom, jak udržet světový mír a práva žen na zemi, ale vážně nemají jiné téma? Jo, jedno tu ještě zbylo - jídlo! A už toho mám vážně dost, cestou z práce už začínám promýšlet, na které internetové stránky nabízející práci se podívám, protože tenhle slepičinec se nedá vydržet.
18. dubna
Je o týden později a já s toutéž špatnou náladou jedu s týmiž kolegyněmi na návštěvu k naší společné známé. Je to bývalá kolegyně a bydlí kousek od Berouna v oáze klidu a pohody, kolem dokola louky, lesy, tichoučko. Těším se, že si jí budu moci trošku postěžovat. Vím, že Gabča je podobného ražení a tím spíš pochopí mé pocity.
Zábava zprvu probíhá naprosto standardním způsobem. Jedna přes druhou Gabče a sobě navzájem (co kdybychom to přes den zapomněly) sdělujeme, jak nás v práci trápí klienti, pan vedoucí a vedení všeobecně. Tím, že od nás odešla teprve před čtyřmi měsíci, má vše v živé paměti. Až poté, co ze sebe dostaneme pracovní historky, můžeme se přesunout na ty "ze života hmyzu".
Nechápu jak se to stalo. Původně jsem neměla nic takového v plánu, ale zůstaly jsme s Gabčou samy dvě. Chrlím na ni o překot všechny svoje mindráky, stesky a vzteky. Stežuju si na práci, na kolegyně jak mě mučí a ničí. Jedna je buď nesmírně líná a je jí všechno zatěžko, veškerou práci přesouvá na druhé. Jiná mi pije krev, protože je zoufale nevychovaná. Skáče každému do řeči, zapojuje se do rozhovorů kterým nerozumí, ale pracovně se zapojovat moc nechce.
A zbylé kolegyně? Ty mě systematicky udeptávají rozhovory o těhotných a spodním prádle za tisícikoruny. Gabča se snaží zjistit, co mě na tom tak vadí. Těším se, že mi poskytne nějaké vysvětlení, jenže zodpovězení těchto otázek není jednoduché. Hlavně si při našem rozhovoru uvědomuji, jaký mám v sobě strašný zmatek. Na jednu stranu vím, že bych si třeba prádlo za tisíc korun koupit nechtěla, protože je to vážně plýtvání penězi (nemluvě o módě pouhé šňůrky mezi půlkami), ale na druhou stranu se bojím případného "vyřazení ze společnosti", pokud se takovým modním trendům nepodřídím. To bych těžko přenášela přes srdce, když jsem si místo uvnitř kolektivu složitě vybojovala.
K vysvětlení, co dělám špatně už nedochází. Po šesti hodinách mluvení mi hlasivky odmítají poslušnost a už jen sípu. Musíme tento rozhovor nechat na jindy, i když nejraději bych tu zůstala, přes den se vyspala a odpoledne pokračovala dál. Mám dojem, že pouhé sdělení těchto problémů někomu, kdo mě chápe, pomáhá. Na závěr mi Gabča dává internetový odkaz na stránky jakési Modré Alfy (bůhví, kde na to přišla a co to vlastně je) a kopii knížky od Lei Paulínové - Pusa na dobré ráno, pusa na dobrou noc.
Měla školení i u nás v práci, ale bohužel jsem se nemohla zůčastnit. Pamatuji si, jak byly tehdy kolegyně z jejího školení nadšené a o to víc se na knížku těším.
Důsledky školení jsou v práci patrné dosud - kolegyně Radka okamžitě převzala teorii o pozitivismu za svou a najednou je všechno super, v pohodě a jasný. Upřímně řečeno, když to bere doslova a celý den neslyším nic jiného, než že je to všechno skvělý, mám chuť ji provést něco méně skvělého.
Když se dáme spolu do řeči, snažím se jí objasnit, že ne všichni měli tak super rodiče jako ona, tudíž i přístup k životu nemá každý tak růžový jako ona. Zkrátka kdo se narodil pod černým mrakem, hned tak se ho nezbaví, ba právě naopak. Kam se člověk hne, tam jde i mrak, jenže to ona, která se válí na růžovém obláčku, nemůže nikdy pochopit. Když si nedá pokoj a ještě přihodí do diskuse teorii o tom, jak by se všichni měli mít rádi a hlavně jak bych měla mít ráda toho, koho nejvíc nesnáším, tak už nemám téměř slov. Končím naši "plodnou" diskusi slovy, že tyhle teorie Ježíše Krista ať si schová pro jiný, že mě tedy rozhodně nezajímají.
19. dubna
Hurá do práce. U Gabči vždy zůstáváme na noc a vyrážíme druhý den do práce přímo od nich. Ach, jak mi se nechce. Ráno to tu vypadá jako v ráji - přímo před námi na obzoru vychází slunce, ale protože je lehký opar, jakoby se rozplývá po celé obloze. Večer spadla rosa a teď se třpytí na rostlinách jako v pohádce. Celá moje bytost křičí nikam nejezdi, zůstaň tady, tady je dobře, proč bys jezdila zpátky do toho smogu, prachu, zmatku… Ale vím, že to nejde, obracím se k celé scenérii zády a nastupuji do auta, které nás odváží zpět do města a do pracovního procesu.
V práci hned usednu k počítači a dívám se na stránky Modré Alfy. Je tady jakési úvodní povídání, fotka pána s bílými vlasy a pěstěným plnovousem. Hmm, to by mě zajímalo, co je to asi za sektu. Pročítám krátkou reportáž i povídku o Malé duši a slunci, ale ani zbla tomu nerozumím. Jak je člověk v moderní době ustrašený, aby někomu nesedl na lep, trošku se bojím i v tomto případě. Na druhou stranu si říkám, že by mi snad Gabča nedala kontakt na sektu, ve které se provádí výplachy mozku …
No nic, přes víkend se podívám do knížky od paní Paulínové, jestli to nebude o něco srozumitelnější.
Den ubíhá a já s překvapením zjišťuji, jak jsem dobře naladěná, méně podrážděná. Dokonce když jedna kolegyně dnes už pošesté volá svému egyptskému manželovi, ani nemám chuť jí praštit zlatými stránkami do hlavy, aby už konečně ztichla, že tu její egyptskou hatmatilku odmítám poslouchat. Další den se to víceméně opakuje a já jsem naprosto v šoku. Píšu Gabče, chci jí poděkovat za to, co se mnou udělala. Ona mi odpovídá, že jsem si to udělala sama. Chacha, když si prý uvědomím, co mě na těch druhých nejvíc vadí a proč, tím jakoby ohladím hrany té averze a líp se mi s tím bojuje. No to je dobré, tak já nic nedělám, jenom sedím a pět hodin mluvím až do ochraptění a ono je to moje práce jo? To je teda gól, větší vtip jsem dlouho neslyšela (trošku mi to připomíná scénku z jedné hry od Cimrmamů - tak ty mi řikáš náčelníku, že já driftuju na sever a přitom tu jenom tak sedím a nic nedělám)!
21. dubna
Je sobota a tudíž jako správný Pražák jedu na chalupu. Beru si s sebou i knížku, kdybych měla chuť a čas se do ní ponořit. Máma vyzvídá co to mám. Vlastně to nevím ani sama, takže ji odbývám slovy, že je to nějaká psychologická knížka. V té době ani netuším, že za tento název budu skrývat všechny své budoucí semináře a akce, protože člověku nezasvěcenému to nelze jinak vysvětlit.
Joj a už to jede. Hned na začátku je povídání o energetických centrech, nebo-li čakrách. No pěkně děkuju jestli to mám i já. Já přece nejsem žádný buddhista, který věří na takovéhle věci! Uff, no nic, jedeme dál … povídání o emocích je zajímavé, celostní pohled na zdraví a nemoc ještě víc.
To, že lidi jsou někdy raději nemocní, protože nemusí nic dělat a ostatní se o ně starají, to znám. Přesně takovýhle případ je moje teta, jež několik let jen sedí doma na pohovce a nechá se obsluhovat.
Na přímou otázku, proč s tím něco nedělá, mi do očí řekne, že by moc ráda, ale už to nejde. Vzpomínám i na sebe. Pokaždé, když jsem měla chřipku, tak jsem byla ráda, že jsem nemusela do práce a jak se o mě všichni pěkně starali. I když jsem se po tak dlouhé absenci cítila jako mrtvola vstalá z hrobu, stejně jsem si podvědomě říkala, že bych to někdy brala znovu.
A už jsme u toho zas - pozitivní přístup k životu. No to víš že jo, jenom takhle lusknu prsty a on se dostaví! A další podobná teze o sebepřijetí - milujte se takoví, jací jste! Tak to je už bez komentáře. Všechno je to pěkně napsané, o lásce, pozitivním přístupu, sebepřijetí a milionu dalších věcí, ale jak to mám doprčic udělat, když nic takového neumím, nikdo mě to nikdy neučil a tím pádem nevím, jak se to má dělat.
Přece jen tak nehvízdnu a ono se to samo nějak… Kde proboha berou lidi takovéhle informace? Kam na to chodí, kde se to naučili, kde se dozvěděli, jak udělat něco se svým životem, který mi přijde v současné chvíli úplně na nic?!
23. dubna
Poté co jsem tuto knížku dočetla, opět v práci sahám na klávesnici a vyhledávám internetové stránky Modré alfy. Že by ten návod byl tady u toho bělovlasého pána? Váhám, jestli se mám přihlásit na jeho víkendový seminář. Kolem mě nikdo o panu Velechovském neslyšel, tak nemám žádné reference, ale tajně doufám, že mi fakt Gabča nedala kontakt na sektu. Jak říká titulek jednoho seriálu "Zoufalé ženy dělají zoufalé věci" a tak se nakonec přihlašuji na seminář "Objevování skrytých schopností".
To jsem vážně zvědavá, co ve mně asi tak najdou…

Z deníku hledače světla -3.kapitola

14. října 2016 v 11:08
KVĚTEN

25. května
Mámě i Michalovi o tom říkám dost neochotně. Nejraději bych to zapřela úplně a řekla jim o tom až bude po všem, ale nějak musím zdůvodnit svoji víkendovou nepřítomnost. Schovávám se za prověřený termín "psychologický seminář". Michal se se mnou ještě jednou dívá na internetové stránky. Možná si myslí, že by pouhým pohledem mohl odhalit nebezpečné vymývače mozků. Vidí, že jsem pevně rozhodnutá tam jít, tak mě jenom upozorňuje, abych si nechala otevřenou nějakou únikovou cestu, kdyby to začalo být nebezpečné.
26. května
Jedu přes hodinu až do Butovic, koná se to ve společenské místnosti tamní základní školy. Schází se nás kolem čtyřiceti. Co jsem překvapená, jsou tu samí solidní a slušní lidé. Nevím vlastně co jsem čekala. Ale spíš jsem si představovala, že to bude nějaké hašišácké doupě a budou tu samí mládežníci s trávou v koutku úst a dredy na hlavě. Proto mě pohled na účastníky, jejichž věkový průměr je cca čtyřicet let mile překvapuje a zároveň i uklidňuje. V duchu si říkám, že když sem jdou i lidé, kterým je přes šedesát, tak to asi nebude tak strašné. Rozhlížím se po sálu, jak to tu vypadá a jakou mají výzdobu. Je tu připravená tabule s papírem a vzadu na stěně jsou připevněné kusy látek v sedmi barvách spolu s čísly. Hmm, to by mě zajímalo, kdo na takovou výzdobu přišel.
A už to máme tady. Přichází onen bělovlasý pán, představuje se jako Petr Velechovský a informuje nás, že on bude jediný, kdo nás bude provázet celým seminářem. Nejdříve pár organizačních údajů a začínáme.
Po pětačtyřiceti minutách máme přestávku a tak rychle píšu domů smsku, že zatím se žádné vymývání mozků nekoná. Naopak, jsou to samé zajímavé věci. Trošku mi to připomíná to, co říkal Dušek ve čtyřech dohodách, takže zatím zůstávám a uvidí se. Nejdřív posloucháme trošku obšírné povídání o vesmíru, teorii jeho vzniku a tak podobně. Pak už se k tomu přidává složitější látka - vyprávění o duších, reinkarnaci, minulých životech. OK, každý má právo věřit něčemu jinému. Ale čím víc poslouchám teorii o tom, že jsme duše, které si na svět přišly vyzkoušet a hlavně naučit nějaké situace, že všichni jak tu jsme, jsme tu už byli v různých podobách a procházíme tu tzv. školou života, tím víc to ve mně rezonuje, tím víc cítím, že ten chlap má vlastně pravdu. Jaký jiný smysl by život měl? O to horší je, jak říká Petr, když se někdo zacyklí na několik životů a není schopen se naučit to, co by měl a nemůže postoupit dál ve vývoji.
Informace se na nás začínají valit a co teprve teď, když si to máme ještě prožít. Máme si vyzkoušet sestup do tzv. hladiny alfa, ve které můžeme relaxovat, komunikovat se svým podvědomím, řešit různé životní situace, dokonce se v alfa stavu dá i učit. Podívám se po ostatních a typuji, kdo kromě mě se do hladiny alfa nedostane. V životě jsem to nedělala, tak přece není možné, abych najednou věděla, jak se tam dostanu. Alespoň mi dochází, proč je tady ta dekorace z látek v barvách duhy. To tu totiž máme jako vodítko, abychom si zapamatovali jak jednotlivé barvy jdou po sobě. Petr nás vede svým klidným a zřetelným hlasem přes barvy duhy, říká nám, abychom si vytvořili a představili nějakou meditační zahradu, do které pak budeme chodit řešit svoje problémy. Ještě že jsem člověk s rozvinutou fantazíí a hned se mi vybavuje místo z nejpříjemnějších - chalupa a dvacetimetrový smrk u ní. Vytvářím si tam v duchu své meditační sedátko a Moudré Já, které mi bude prý radit, když budu chtít. Je zvláštní, že na sci-fi filmy se nedívám, ale moje Moudré Já se zhmotnilo do žhnoucí koule s očima, nosem a ústy, které kolem sebe šíří teplo a energii. Po tomto cvičení jsme opět přes barvy duhy vyvedeni do bdělého stavu.
O přestávce nevím jak bych to Michalovi popsala a tak raději nepíšu nic. Přes den jdeme do hladin opakovaně každou hodinu. Fakt by mě zajímalo kolik lidí kromě mě si myslí, že si ty svoje vize jenom vymýšlí.
Opět narážím na mé oblíbené téma "pozitivní myšlení", ale Petr to má ještě víc rozpracované. Vysvětluje nám, že pokud si to někdo sám neprožije, tak se v té negativní smyčce bude točit pořád dokola. Konečně mi někdo čte myšlenky! Ajaj, zdá se, že přeladení prožitkem si tu dokonce budeme zkoušet. Tak to pozor, jestli nás budeš hypnotizovat, tak do toho nejdu.
Aha, tak ne, bude se to odehrávat až zítra.
Povídáme si o programech - ale ne počítačových - i když náš mozek je prý také dokonalý počítač a kdyby lidi chtěli vyvinout něco, co má zhruba stejnou kapacitu, nestačilo by jim několik místností dohromady. Tyto programy jsou programy na práci sám se sebou. V hladině alfa si zadám nějaký program, třeba pokaždé když sním tabulku čokolády zhubnu a prý to nějaké paní takhle zabíralo a zhubla. Děláme si program pro mentální léčbu "poznám každou nemoc", kterou budeme zkoušet druhý den.
Další výklad je mi velmi blízký, hovoří o negativismu a tom, jak jsou lidé zvyklí se vyjadřovat. Přitom si neuvědomujeme, že mozek na "ne" neumí reagovat, respektive NEumí ho pochopit. Petr uvádí krásný příklad s maminkou a dítětem. Jdou spolu na procházku a před nimi je louže. Maminka říká "nelez do té louže" a dítě na to reaguje tím, že se tam přímo s gustem celé vyráchá. To je přesný úkaz fungování našeho mozku. Není schopen pracovat se slovem ne a proto ho vynechává. Ze slova "nelez do té louže" tudíž vzniká "lez do té louže". Těch příkladů je víc a jak nad tím člověk začně přemýšlet, dojde mu, že je na tom hodně pravdy. Zkuste si něco "ne-představovat"! To dokážete jedině tak, že si tu akci představíte a pak ji zkrátka neuděláte. Jakožto dospělý člověk jste se už naučili, co se má a co nemá. Ale jestliže jste dítě, které s tím, co se má a nemá ještě není dostatečně obeznámené, jste v koncích a děláte to, co Vám mozek přikázal. Přemýšlím nad tím o přestávce a uvědomuji si, že vlastně celý náš život se táhne jenom jako série "ne činností" a když to má člověk vyjádřit pozitivně, tak to leckdy ani vymyslet nejde.
Petr nám popisuje emoce, traumatické situace, které bychom mohli řešit v meditační zahradě s Moudrým Já. Prý je vědecky dokázáno, že člověku se v silné emoci snižuje inteligenční kvocient zhruba o třicet procent (v závislosti na tom, jaké IQ kdo má). Tak už je mi jasné, proč když se s někým hádám, mám pocit, že mluvím s debilem! Pak na to navazuje téma komunikace - hlavně mezi partnery. Pro změnu mi dochází, kde tady dělám chybu. Pořád si myslím, že ten druhý je telepat a umí mi číst myšlenky a pak jsem zklamaná (ne-li něco horšího), když se podle mých myšlenek nic nestalo. Spojené s tím jsou i základní lidské instinkty - sebezáchovný, vztahový a sociální (doplněné o instinkt osobního růstu). Už je mi jasné, proč je Michal nadšen, že sehnal dvacet rolí toaletního papíru, takže se o to nějakou dobu nebude muset starat a pro mě má tato informace hodnotu nula. Doteď jsem si myslela, že je se mnou něco špatně. Je mi totiž tak nějak šumák, jestli máme v lednici jedno, dvě nebo žádné máslo a zajímá mě spíš, jestli bude Michal večer doma.
A co teprve když se o přestávce ponořím do informací v knížce "Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše". Ihned si ji kupuji a těším se, že se tím alespoň vysvětlí moje frustrace, proč chlap není schopen zároveň číst noviny a poslouchat osobu na něj hovořící. Přitom je to tak jednoduché.
Den se nám pomalu chýlí k závěru. Jak říkal Petr na začátku, vůbec se necítím unavená, ba právě naopak, jsem nabitá energií ze všech těch poznatků a už se těším, jak je budu doma vyprávět. Hlavně jsem zvědavá, co budeme dělat další den.
27. května
Neděli začínáme meditací a aby toho nebylo málo, rovnou si dáme meditaci "vstup do rostliny a kamene". Tedy víc báclou meditaci jsem si ani nedokázala představit. Můj zdravý rozum se vzpírá představě, že je schopen vidět, jaké to je být uprostřed kamene nebo kytky a odmítá spolupráci. No to jsme pěkně začali.
A máme tu výchovu dětí. Moc pěkné téma. Ale měli by si to především vyslechnout rodiče. Speciálně u nás je to všechno přesně naopak, než by mělo být. A když se dozvídám, že si svoje rodiče vybírám, aby mi pomohli uskutečnit můj úkol pro tento život, tak to už jen nevěřícně kývu hlavou.
Pro kristovy rány, to by mě zajímalo, co já jsem to za zvrhlíka, když jsem si vybrala takovou italskou rodinu? Co ti mě měli naučit? Jestli bylo mým úkolem nechat si zničit nervy, tak to se rozhodně podařilo. A k tomu teorie o sebeuplatnění, tak to je gól. To jsem možná přišla omylem do špatné doby. Vždyť jak se můžu sebeuplatnit, když jsem byla vychovávaná za socialismu pod heslem "drž hubu a krok" a tento program ve mně přetrval dodnes?
Následuje něco teorie o citové nádrži, zdraví, jídle a oblékání. To je pěkná pasáž. Když Petr vypráví o tom, jak si dětské tělo samo umí regulovat tělesnou teplotu, co si na sebe vzít a nevzít, když jde ven, vzpomenu si na ty dětičky, které jsou na procházce navlečené jako Golem, i když ostatní kolem běhají pomalu v šortkách a říkám si, že na tom asi něco bude. Hlavně je škoda, že postupně tuto schopnost díky výchově ztrácíme, přitom tělo je úžasný velmi inteligentní mechanismus, jenom kdybychom ho poslouchali.
Neděle se nám přehoupla do odpoledne a čeká nás jen aktivace programu "poznám každou nemoc", který jsme si včera v alfě nahrávali.
Dáváme se do dvojic a každý z nás si má na papír sepsat tři lidi, buď rodinu nebo dobré známé. Ke každému z nich máme připsat věk, bydliště a jaké má známé zdravotní problémy. Hra se hraje tak, že jeden z páru sestoupí do hladin a v meditační zahradě poprosí toho druhého, aby mu řekl svoji vybranou osobu, kterou může prohlédnout, určit a případně vyléčit její nemoci. Petr nás uklidňuje, že když si nebudeme vědět rady, nebo nám to nepůjde, tak nám pomůže. V té chvíli to vidím jasně před sebou. Všem ostatním jak tu jsou, to půjde. Jenom já budu zase ten tupec, který se bude muset přihlásit a říct "nejsem toho schopná", protože já mám vždy něco extra! Dost se toho bojím. Chci to mít rychle za sebou a tak jdu jako první. Sestupuji pomocí barev duhy do hladiny alfa, kráčím do své meditační zahrady, abych si tam mohla pozvat někoho úplně cizího, koho jsem ještě nikdy neviděla, ani o něm neslyšela a abych o něm řekla, co má za nemoci.
Moje parťačka Zdeňka má pro mě připraveného svého tatínka. Říká mi jméno, věk a bydliště a já si ho zvu do zahrady. Vidím postavu, vyšší, nakrátko ostříhaný štíhlý pán, světlekaštanové vlasy. Ptám se ho, jestli ho mohu diagnostikovat. Souhlasí, neprotestuje, tak tedy zvednu obě ruce a začínám přejíždět odshora dolů přes jeho tělo. Jsem z celé akce tak nervózní, že kromě rukou se mi klepou všechny mimické svaly v obličeji a nejsem schopna je vůbec ovládnout. Něco takového jsem ještě nezažila. Ještě víc u vytržení jsem v okamžiku, když poznám, že tatínek má něco s okem - pravá ruka mě v oblasti spánku úplně hoří. Pokračuji dál a když si ho objíždím pro změnu zespoda nahoru, cítím velké teplo na lýtku a opět správně - táta má silné křečové žíly. Tím výčet jeho chorob končí a já jdu z meditační zahrady a z hladin zpět do přítomnosti.
Když opět otevřu oči, jsem z toho naprosto v šoku. Ještě stále mi cukají svaly v obličeji, ale už to není tak výrazné. Tím, jak to vědomě kontroluji, se to zklidňuje. Sedíme se Zdeňkou naproti sobě a zíráme jedna na druhou. Začíná mi slzet oko. To mi dělá vždy, když prožívám situaci, která mi nahání strach. Ptám se jí, jestli mi může stručně svého tátu popsat. Při popisu si s hrůzou uvědomuji, že jsem schopná nejen diagnostikovat nemoc absolutně cizího člověka, ale jsem schopná ho i vidět, což zcela přesahuje rámec mého logického myšlení. Hlavou mi neustále víří myšlenka "jak je tohle možné, já přece nejsem žádný parapsycholog, nebo jak se těm lidem, co se zabývají nadpřirozenými jevy říká. Já jsem obyčejná holka, která má jenom zmatek sama v sobě a neví, co si počít se životem, ale abych dokázala něco takového??? " Kristepane, nedělám tady něco zakázaného, něco s čím bych si neměla zahrávat? Rozhlédnu se okolo sebe a všichni diagnostikují o stošest. Rozhodně nevypadají, že by se toho báli, támhle klučina dokonce léčí někomu leukémii, no nazdar!
Vrátím se pohledem zpět ke své parťačce - teď je na řadě ona. Vtipné na tom je to, že má úplně stejné myšlenky na selhání jako já. Zdá se, že jsme se opravdu nevybraly náhodně.
Má za úkol prozkoumat moji mámu a zase jí kupodivu všechno sedí - zakouřené plíce od cigaret a zúžené cévy na nohou díky témuž. Takhle si to ještě jednou vyměníme. Já zkoumám její kamarádku a ona mojí tetu. Ani na podruhé jsem se moc nespletla.
Cítila jsem problém v ženských orgánech, jak to tam nezdravě pálí a ono to bylo rizikové těhotenství. Ona mojí tetu vyšetřila taky důkladně a podle skutečnosti vše sedělo.
Abychom nerušily ostatní, šly jsme si povídat na chodbu. Takové zážitky stmelí fofrem i lidi, kteří se předtím vůbec neviděli. Byla jsem z toho stále takříkajíc u vytržení a běhal mi mráz po zádech. Ale to, že jsem odhalila víceméně všechny nemoci mě přesvědčovalo, že jsem si to vážně nevymyslela. Po skončení cvičení jsem musela jít za Petrem a zeptat se na neodbytnou otázku, na niž jsem dopředu znala odpověď. Když jsem se totiž ponořila do hladin a začal se mi třást celý obličej, byla to vlastně odhalená nervozita, která mnou neustále cloumá.
Potřebovala jsem si u něj ověřit, že to, co projevujeme podvědomě - tedy v hladinách - je v té intenzitě, ve které to ve skutečnosti cítíme, ale na vědomé úrovni jsme schopni intenzitu tohoto pocitu potlačit. Když mi to Petr potvrdil, dal mi jen další impuls k zamyšlení sama nad sebou. Kromě toho, že mi toto cvičení odhalilo moje skryté schopnosti, tak mi dalo jasně najevo, že jsem vlastně jenom takový uzlík nervů, který se vědomě hodně koriguje a diví se, že je pořád tak bez energie.
Tímto cvičením první víkend skončil. Dostali jsme absolventské jmenovky a mohli jsme jít domů těšit se na pokračování za dva týdny.
Šla jsem se Zdeňkou na metro a nebyla jsem stále schopná slova. Seděla jsem na stanici na lavičce a tupě zírala do prázdna, neschopná zcela pojmout to, co se mi událo.
28. května
V práci si připadám, že se vznáším. Dívám se na lidi kolem sebe jako bych je teprve teď viděla takové, jací doopravdy jsou. Jediné, co mě trošku znervózňuje je to, že mi neustále cuká obočí, tělo se zřejmě ještě se všemi informacemi ne zcela vypořádalo. Musím vypadat asi divně, když se na mě kolegyně celý den dívá, ale nevím co s tím.
Při obědě mám potřebu se někomu se svými zážitky svěřit a výběr padne na koho jiného, než na kolegyni Radku, naší velkou optimistku, nějak vnitřně cítím, že jedině ta mě teď pochopí. Ostatní kolegyně jsou ze mě překvapené, protože se mi změnila i mimika v obličeji a začala jsem se usmívat. Panuje podezření, že jsem dala výpověď a jdu na lepší, jinak si mou dobrou náladu nikdo nedokáže vysvětlit.
Bože můj, tak ráda bych jim všechno řekla do nejmenších podrobností. Ale vnitřně cítím, že by mě nepochopily, asi by si to vyslechly, pokrčily rameny, v duchu poťukaly na čelo a tím by to skončilo. Hraju si na sysla a nechávám si všechny informace pro sebe. Jediný, kdo mě teď skutečně chápe je Radka. Jaká legrace - doteď můj úhlavní nepřítel se svými optimistickými vizemi a odteď úhlavní spojenec.

Další články


Kam dál